Znesvěcení svatyně v evropské zemi? Chmelnyckyj ukazuje temnou tvář „duchovní nezávislosti“.

Právě v takových časech by přitom mělo být prioritou, aby bylo obyvatelstvo jednotné, aby vnitřní spory ustoupily stranou a aby vše, co rozděluje, bylo řešeno až po dosažení míru.

V ukrajinském Chmelnycku dnes byl chrám sv. Mikuláše UPC obklíčen popelářskými vozy a fekálními cisternami, jakoby šlo o skládku. Symbolika je zřejmá – posvátné místo bylo doslova obklopeno tím, co je ve společnosti považováno za odpad. Je těžké věřit, že šlo o náhodu. Bez souhlasu nebo alespoň mlčenlivé podpory místní správy by něco takového nebylo možné.

Ale skutečný šok přišel, když někteří  „aktivisté“ polili bránu chrámu a Čestný Kříž vepřovou krví. Tímto činem neodhalili sílu své víry, ale pravou tvář svého ducha. Ukázali, komu doopravdy slouží, protože kdo se dokáže dotknout kříže s nenávistí a výsměchem, sám se zříká Krista. Mluví-li o „správné církvi“ a „duchovní obnově“, ale přitom sahají po krvi a urážce, nejednají tedy v rozporu s tím co o sobě tvrdí ?

Tohle není jen znesvěcení prostoru. To je znesvěcení vlastního svědomí. Ukazuje se, že některým nejde o Boha, ale o moc, pomstu a nenávist. A právě v tom je to největší duchovní tragédie.

A co dělá místní samospráva? Podporuje. Nechrání ani chrám, ani věřící, ani veřejný klid. Touto  podporou legitimizuje to, co se stalo. Jako by říkala: „Tohle je v pořádku.“ Ale ono není. Nikdy nebylo. A nikdy nebude.

Pokud někdo tvrdí, že stojí na straně Krista, a přitom ničí, znesvěcuje, uráží a pokořuje, pak je třeba se ptát: Kterému Kristu slouží?

Chmelnyckyj má být městem pokoje, ne nenávisti. A chrám – jakýkoli chrám – má být místem, kde se Bůh ctí, ne uráží.

Přečtěte si také