Historie se opakuje: Sesazení metropolity Tychika a lekce z minulosti

Mezi odstraněním metropolity Tychika a svatým Janem Zlatoústým existují určité paralely. Zdroj: SPN

22. května 2025 přijal Svatý synod Kyperské pravoslavné církve na mimořádném zasedání rozhodnutí sesadit metropolitu pafoského Tychika z biskupského stolce. Pro hlasovalo 10 členů synodu, proti bylo 6.

Podle médií bylo metropolitovi Tychikovi kladeno za vinu, že podrýval autoritu představeného Kyperské církve, arcibiskupa Jiřího, a tím narušoval kanonickou jednotu církve. Také se uvádělo, že vedení Kyperské církve došla trpělivost poté, co Tychik odmítl ve své eparchii přijmout ostatky apoštola Pavla, které měl přivézt katolický kardinál. Na této výměně se kdysi dohodli zesnulý arcibiskup Chrysostomos II. a papež František.

Mimochodem, v dějinách církve bylo darování (či dočasné propůjčení) ostatků a jiných relikvií často spojeno s řešením politických, vojenských nebo jiných otázek. Například ve 4. století pro povznesení Konstantinopole jako nové metropole říše nechal císař Konstancius II. (syn Konstantina Velikého) dovézt ostatky nejvýznamnějších svatých: apoštola Ondřeje Prvozvaného, apoštola Timotea (učedníka Pavlova), svaté velkomučednice Ireny a dalších.

V roce 1023 získal císař Romanos III. Argyros část ostatků sv. Jiří od arménského vládce Edessy výměnou za diplomatickou podporu a upevnění své moci. Ve středověké Evropě se ostatky (často falešné) vůbec používaly jako měna pro řešení velkých i malých otázek. V současnosti se podobná praxe objevuje také. Například pro ekumenické sblížení s Konstantinopolským patriarchátem předal papež Jan Pavel II. v roce 2004 ostatky sv. Jana Zlatoústého, které byly ukradeny křižáky v roce 1204. A 1. července 2019 předal papež František patriarcha Bartolomějovi část ostatků apoštola Petra.

Jedním z důvodů, proč metropolita Tychik odmítl přijmout katolického kardinála s ostatky apoštola Pavla, tedy zřejmě nebylo jen to, že se s ním nechtěl společně modlit, což kanony zakazují, ale také to, že se nechtěl účastnit podmíněného „obchodu“: „ostatky výměnou za ekumenické sblížení“.

Je jasné, že pro sesazení z katedry bylo třeba vymyslet další obvinění. A tak se najednou objevily stížnosti na metropolitu Tychika, že údajně ve své eparchii nedovoluje uzavírat manželství pravoslavných s nepravoslavnými, neuznává nepravoslavné křty, znovu křtí ty, kdo přecházejí k pravoslaví z protestantských denominací atd.

Upozorňujeme, že metropolitovi Tychikovi nebylo vzneseno žádné obvinění, které by jej mohlo osobně diskreditovat. Nebyl obviněn ani z finančních machinací, ani z nemorálních vztahů, ani z touhy po moci či něčeho podobného. A to je velmi neobvyklé. Nesnaží se ho zdiskreditovat, ale přímo ho obviňují z toho, že příliš důsledně dodržuje kanonická pravidla, která nikdo nezrušil.

Například už ve starověku a i dnes jedním z nejúčinnějších způsobů diskreditace bylo využití žen, které tvrdily, že s obviněným měly intimní vztah. Jen několik příkladů světců, kteří tomuto čelili:

• svatý Martin Jeruzalémský (4. století)
• sv. Martin Milosrdný, biskup z Tours (4. století)
• svatý Mojžíš Etiopský (4. století)
• sv. Nifont Kyperský (4.–5. století)
• sv. Simeon Stylita (5. století)
• sv. Jan Kuschnik (5. století)

Další častou metodou byla obvinění ze zneužití financí a zpronevěry. Např.:

• sv. Jan Zlatoústý (4.–5. století)
• sv. Nikifor Vyznavač (8.–9. století)
• sv. Ambrož Milánský (4. století)
• sv. Řehoř Teolog (4. století)

Z novější doby lze uvést například:

• sv. Arsenij Macijevič, arcibiskup rostovský (†1772)
• sv. Paisij Veličkovskij (†1794)
• sv. Joasaf Bělgorodský (†1754)
• sv. Tichon, patriarcha celého Ruska (†1925)
• sv. Luka (Vojno-Jaseneckij), arcibiskup krymský (†1961)

Skutečnými důvody jejich pronásledování byl boj o moc, snaha odstranit nepohodlné osoby, závist apod. Ale formálními záminkami byla vždy nějaká ostuda, něco, co je mělo očernit v očích církevního lidu.V případě metropolity Tychika však vidíme něco jiného

Je trestán za to, že příliš horlivě dodržuje církevní kanony, příliš pevně vyznává pravoslaví, příliš aktivně hájí pravou víru.

A to je velmi neobvyklé. Abychom se o tom přesvědčili, uvedeme ještě několik příkladů s podrobnější analýzou těchto případů.

Svatý Jan Zlatoústý

Svatý Jan Zlatoústý (cca 347–407), arcibiskup konstantinopolský, byl jedním z nejvýznamnějších kazatelů a teologů rané křesťanské církve. Narodil se v Antiochii a získal vynikající vzdělání. V mládí se oddal asketickému životu, později byl vysvěcen na presbytera a proslul jako vynikající kazatel. Roku 397 byl po smrti konstantinopolského arcibiskupa Nektaria povolán na stolici v hlavním městě. Od prvních dnů svého působení se choval jinak, než bylo v té době obvyklé – odmítl přepych, omezil výdaje na církevní dvůr a ušetřené prostředky věnoval na dobročinnost. Volal k pokání a pranýřoval mravní nešvary duchovenstva i laiků. Ve své pastýřské horlivosti se nebál říkat pravdu ani mocným. Tak došlo k ostrému konfliktu s císařovnou Eudoxií. Kromě toho se stavěl proti snahám alexandrijského patriarchy Theofila ovládnout konstantinopolský stolec.

To vše vedlo k tomu, že v červenci roku 403 se na předměstí Chalkedonu, v místě zvaném Rufinianum, konal synod, známý jako „Synoda pod dubem“. Svolal ho Theofil Alexandrijský a jeho přívrženci. Jan se odmítl dostavit, protože považoval složení synody za zaujaté a žádal všeobecné projednání. Synoda jej sesadila. Skutečným důvodem byl nesouhlas císařského dvora, ale formálně proti němu vznesli 29 obvinění.

Například:

• urážka biskupa Makaria z Magnésie a násilí na jeho sluhovi;
• kruté zacházení s mnichem Janem, kterého nechal zbičovat a spoutat;
• prodej církevního majetku a mramoru určeného k výzdobě chrámu sv. Anastasie;
• urážka duchovenstva;
• porušení kanonických pravidel při svěcení biskupů;
• nevhodné chování, včetně obvinění ze smyslnosti a povýšenosti.

Vidíme, že se obžaloba snažila vytvořit kompromitující obraz, byť lživý. Synoda pod dubem sv. Jana jednomyslně odsoudila a císař Arkadius rozsudek okamžitě potvrdil. Ale nebylo mu dáno se naplnit – v Konstantinopoli totiž ihned došlo k zemětřesení a císařovna Eudoxia potratila. To bylo vnímáno jako znamení a Jan se vrátil na svůj stolec. Ale trvalo to krátce. V roce 404 Eudoxia nechala postavit poblíž chrámu Hagia Sofia svou sochu a Jan pronesl kázání, v němž ji ostře kritizoval. Znovu se sešla synoda, která jej znovu sesadila a poslala do vyhnanství do Pitsundy, kde roku 407 zemřel.

Jana Zlatoústého se pokusili očernit přisuzováním zločinů, které nespáchal, a překrucováním činů, které skutečně vykonal. V obviněních proti metropolitovi Tychikovi se však nevyskytuje nic, co by vrhalo stín na jeho zbožnost a věrnost Církvi.

Svatý Nikifor I. Vyznavač

Svatý Nikifor (cca 758–828) byl konstantinopolským patriarchou během druhého období ikonoborectví v Byzanci za vlády císaře Lva V. Arména. Byl významným teologem a obráncem uctívání ikon. Narodil se v Konstantinopoli v rodině císařského tajemníka Theodora, který trpěl za uctívání ikon během první ikonoborecké éry za císaře Konstantina V. Kopronyma a zemřel ve vyhnanství v Nikaji. Nikifor získal kvalitní vzdělání a zastával vysoké úřady u císařovny Ireny. Účastnil se sedmého všeobecného sněmu v roce 787, kde bylo uctívání ikon obnoveno. Po smrti patriarchy Tarasia byl roku 806 zvolen patriarchou Konstantinopole, ač nebyl mnichem, což vyvolalo nevoli mezi mnichy.

V roce 813 nastoupil na trůn císař Lev V. Armén a začalo druhé období ikonoborectví. Snažil se zrušit ustanovení sedmého sněmu a obnovit ikonoboreckou politiku. Patriarcha Nikifor jako neochvějný zastánce pravoslavného učení odmítl tyto změny uznat. V roce 815 se konal synod, který ustanovení sedmého sněmu zrušil, a Nikifor byl sesazen a poslán do kláštera sv. Theodora na břehu Bosporu, kde strávil zbytek života a roku 828 zemřel.

Fakticky byl Nikifor odsouzen za uctívání ikon, ale formálně mu byla předložena řada dalších obvinění, například:

• nezákonné obsazení patriarchálního stolce;
• politická nespolehlivost;
• protistátní propaganda;
• zpronevěra církevních prostředků.

Na první pohled se případ sv. Nikifora Vyznavače podobá situaci dnešního metropolity Tychika – oba trpěli pro svou věrnost učení Církve a svatým kánonům. Ale je tu zásadní rozdíl. V případě Nikifora bylo uctívání ikon oficiálně prohlášeno za herezi a její zastánci byli trestáni. V případě metropolity Tychika však nikdo netvrdí, že by zastával nějakou herezi nebo že by pravidla, která dodržuje, byla špatná. Ne, vše, co koná, je součástí pravoslavného učení a tradice. A přesto je za své jednání trestán sesazením z biskupské katedry.

A znovu vidíme, že proti metropolitovi Tychikovi nebyla vznesena žádná obvinění, která by poškozovala jeho čest a důstojnost.

Svatý Arsenij Macjejevič

Svatý Arsenij se narodil roku 1697 ve městě Vladimír-Volyňský. Vzdělání získal na Kyjevsko-mohy­lanské akademii, poté přijal mnišství se jménem Arsenij a začal sloužit v Černihovské eparchii. Od roku 1730 se věnoval misijní činnosti na Sibiři. Roku 1741 byl vysvěcen na biskupa sibiřského a tobolského, o rok později přeložen na rostovský stolec.

V roce 1763 zahájila carevna Kateřina II. rozsáhlou církevní reformu, která mimo jiné předpokládala, že Církev přijde o většinu svých pozemkových majetků a hospodářských aktiv. Počet klášterů a mnichů měl být zredukován a zbývající kláštery měly být financovány ze státní pokladny podle státem stanovených tabulek. Svatý Arsenij se odvážil veřejně vystoupit proti těmto reformám a poslal Svatému synodu protest. Tento protest Synod nejen že nepodpořil, ale ještě jej předal carevně. Kateřina nařídila postavit Arsenije před církevní soud „za překrucování a pobuřující výklady Písma svatého a narušování klidu poddaných“.

Roku 1763 byl Arsenij zatčen, vyslýchán, zbaven kněžského svěcení a poslán do vyhnanství do vzdáleného Ferapontova monastýru, kde nakonec i zemřel. Roku 1918 jej obnovil v biskupské důstojnosti místní církevní sněm a roku 2000 byl svatořečen jako svatý mučedník. Nesnažili se ho očernit ani obvinit z nemorálního chování, ale obvinili ho z politických zločinů, například:

• urážky carevny Kateřiny II.;
• překrucování a pobuřujících výkladů Písma za účelem odporu vůči státní moci;
• záměrného překrucování svatých textů k obhajobě svých názorů;
• podněcování k nepokojům.

Jinými slovy, všechny protesty, které vladyka Arsenij vyjadřoval v korespondenci a které podepíral Písmem, byly interpretovány jako urážky carevny a pobuřování lidu. Určitou podobnost s případem metropolity Tychika zde lze nalézt, nicméně na rozdíl od Arsenije nebyl Tychik obviněn z žádných politických zločinů. Jeho postoj byl označen za podkopávání autority představeného Kyperské církve, arcibiskupa Georgia – což by ale mohlo stejně tak znamenat, že každý biskup, který dodržuje půst, podkopává autoritu těch, kteří půst nedodržují.

Závěry

Bohužel není v dějinách Církve neobvyklé, že jsou zvlášť horliví, zbožní a modlitební duchovní pronásledováni vlastními spolubratry-biskupy. Často se stává, že duchovní, kteří byli přistiženi při nemorálním či nevhodném chování, zůstanou nepotrestáni a zachovají si své místo – díky své schopnosti zalíbit se mocným, lichotit nadřízeným a bezvýhradně následovat politickou linii. Naopak zásadoví lidé, skutečně věřící, vedoucí asketický život a pečující o Kristovo stádo, upadají v nemilost a jsou postihováni.

Bohužel případ metropolity Tychika má však jeden rys, který není pro předchozí případy pronásledování horlivých zastánců zbožnosti a víry typický – obžaloba se zaměřuje přímo na jeho zbožnost, věrnost kánonům a čistotu víry. A právě to je mu přičítáno k tíži: že tím údajně diskredituje arcibiskupa Georgia a další biskupy. Věrný pravoslavnému učení prý svým příkladem kompromituje ekumenisty.

 

To je totéž, jako kdyby byl moudrý obviněn z toho, že svou moudrostí diskredituje hlupáka.

Celá situace má ale i hlubší rozměr. Před našima očima se samotná čistota pravoslavné víry prezentuje jako něco zastaralého, přežitého a překážejícího dalšímu vývoji. Ostatně dopis patriarchy Bartoloměje Kyperské církvi, ve kterém vyzývá k opatřením vůči Tychikovi, obsahuje přesně tyto formulace – že jeho názory na církevní otázky jsou „archaické a zcela zastaralé“.

Odmítání společných modliteb s heretiky je vydáváno za tmářství. Odmítání sbližování s katolíky za narušení jednoty Církve. Neochota připojit se k liberálnímu mainstreamu za povýšenost a aroganci.

Právě proto, že je potřeba, aby samotná pravoslavná víra (ve své čistotě a nezměnitelnosti) začala být v očích veřejnosti vnímána jako něco zavrženíhodného. A pak bude možné přistoupit k dalším krokům.

Na závěr si připomeňme evangelijní epizodu, kdy jeden ze služebníků u veleknězova soudu udeřil Krista, protože prý špatně odpověděl veleknězi. “Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mě biješ?”(Jan 18, 23).

Přečtěte si také