Metropolita z Korfu: Osobní identifikační číslo je duchovní hrozbou, Synod se mýlí

metropolita Korfu Nektarios

V něm vyjádřil hluboký nesouhlas se stanoviskem Synodu ohledně zavedení Osobního identifikačního čísla občana (ΛΠΠ – Ληξιαρχικός Προσωπικός Πληροφοριακός Αριθμός). Podle metropolity Synod přehlíží závažné teologické a ekleziologické důsledky tohoto opatření. Dále naléhá, aby byla tato otázka projednána v plném složení Archijerejského sněmu.

Metropolita varuje před „neviditelným otroctvím“ skrze elektronickou kontrolu nad osobou.

Plný text dopisu:

Adresováno:
Stálému Posvatnému Synodu Řecké pravoslavné církve
Atény

Na vědomí:
Všem archijerejům Řecké pravoslavné církve

S hlubokou úctou k naší Svaté Církvi a jejímu kanonickému řádu, ale také s pocitem pastýřské odpovědnosti a nevysloveného znepokojení o naše mučednické stádo, jsme povinni vyjádřit svůj hluboký zármutek a rozhodný nesouhlas ohledně nedávného stanoviska Posvátného Synodu (dále jen PS) ve věci nového Osobního občanského čísla (dále jen OČČ). Toto stanovisko, kromě zjevného institucionálního překročení kompetencí orgánu, vyvolává mimořádně vážné dogmatické, teologické, kanonické a ekleziologické otázky, dotýkající se samotné podstaty pravoslavné víry a křesťanské antropologie. Tyto otázky vyžadují okamžité, důkladné a duchovně osvícené projednání nejvyšším kolektivním orgánem Řecké církve – Archijerejským Sněmem.

Osobní občanské číslo (OČČ) bylo zavedeno zákonem č. 4727/2020 (Úřední věstník A’ 188/23.09.2020) s názvem „Digitální správa a jiná ustanovení“. Podle čl. 11 je OČČ jedinečné identifikační číslo každé osoby narozené v Řecku nebo s uděleným řeckým občanstvím. Cílem, podle vládního zdůvodnění, je zjednodušení administrativních postupů občanů jak vůči státu, tak vůči soukromému sektoru, boj proti byrokracii a posílení propojenosti mezi státními systémy.

V praxi OČČ postupně nahrazuje číslo občanského průkazu, daňové identifikační číslo (AFM) a číslo sociálního pojištění (AMKA), sjednocujíc veškeré údaje o občanovi pod jeden kód.

Z teologické perspektivy vyvolává zavedení takového univerzálního čísla vážné obavy. Pravoslavná teologie, založená na Patristické tradici, učí, že člověk je osoba, jedinečná a neopakovatelná, stvořená „k obrazu a podobě“ Boží (Gn 1,26).

Stanovisko PS, že není důvod k obavám, se zakládá na názoru, že OČČ je pouze administrativní opatření, usnadňující postupy, a nijak se nedotýká víry či duchovního života. Toto stanovisko je však „s hlubokou teologickou chybou a povrchní“, protože nezohledňuje široký duchovní aspekt: potenciál pro všestrannou kontrolu, odosobnění, ponížení lidské důstojnosti a oslabení svobody svědomí; hrozba spočívá v „neviditelném otroctví“, které zavádí úplnou transparentnost a mapování života; Církev má chránit duchovní celistvost věřících, a nikoli se omezovat na právně-administrativní výklad rizik.

První a nejzásadnější námitka je kanonického a ekleziologického rázu – PS nemá jurisdikci vyjadřovat se k tak citlivé otázce, která se dotýká duchovních práv a svobody v Kristu věřících. PS je určen pro běžné administrativní záležitosti, a ne pro rozhodování v dogmatických, kanonických, liturgických nebo sociálních otázkách, které se týkají celého těla Církve. Zákon č. 590/1977 a Pravidlo č. 339/2021 upřesňují, že nejvyšším orgánem je Archijerejský Sněm, který rozhoduje o otázkách obecného významu s teologickou a existenciální vahou, jako je právě OČČ.

Historický příklad s omezeními během pandemie COVID‑19 ukazuje, k jakým důsledkům vede institucionální překračování pravomocí a odklon od synodální tradice. Osobně jsem byl vystaven soudnímu řízení v souvislosti s okružníkem PSS č. 3016/1626‑711 o uzavření chrámů a přerušení Eucharistie kromě případů umírajících.

Toto je jednoznačné varování, že obcházení kanonických postupů a centralizovaná moc mohou vést k právním důsledkům a – co je ještě důležitější – k podkopání autority, jednoty a duchovní důvěryhodnosti Církve před jejím stádcem.

Nyní se opět pohybujeme po nebezpečné linii se stanoviskem k OČČ – to se vyznačuje jako výkon moci namířený proti osobnosti a duchovní svobodě, přičemž přijímá formalistický přístup bez nezbytné synodality a duchovního osvícení hierarchie.

OČČ se dotýká samotného jádra pravoslavné antropologie – lidské osoby, Božího obrazu a svobody. Pravoslavná tradice, opírající se o Svaté Otce, zdůrazňuje posvátno a vnitřní svobodu duše – člověk není biologický subjekt či digitální jednotka, ale duchovní bytost s individuální hodnotou, nedotknutelnou státním či administrativním zásahem.

OČČ, svou vazbou na osobní, finanční, sociální, zdravotní a dokonce osobní preference údaje, vyvolává reálné obavy z totálního „elektronického odchytu“ a trvalé kontroly. Člověk je osoba, s neproměnnou důstojností a individualitou, zasluhující absolutní kanonickou a duchovní ochranu. Církev, jako matka a ochránkyně duší, to musí chránit. Mlčení či lhostejnost k této otázce je duchovní zradou pastvy a antropologickou zradou tradice svatých Otců.

Také zákon 4727/2020, který činí z OČČ jedinečný identifikátor, poškozuje základní osobní práva, chráněná jak Ústavou Řecka a evropským právem, tak Božím zákonem. Stanovisko PS, že není důvod k obavám, bylo přijato bez odpovídající teologické, kanonické nebo právní argumentace ohledně dopadu na duchovní práva věřících, ignorujíc jejich duchovní humanistický rozměr.

Konkrétně: OČČ škodí svobodě pohybu, protože každé hnutí a transakce je s ním zaznamenána; navzdory bezpečnostním motivacím tím omezuje ústavní právo na svobodný pohyb (čl. 5) a duchovní svobodu, protože trvalý pocit sledování může vést k psychickému tlaku a změně chování.

Omezení soukromí – s jedním identifikátorem pro všechny druhy transakcí a údajů – zvyšuje riziko porušení ústavního a evropského práva na nedotknutelnost (čl. 9 Ústavy, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv). Církev musí respektovat potřebu ochrany osobních údajů jako složky lidské důstojnosti a svobody – jejich absence může vyvolat strach a nedůvěru.

Ačkoli OČČ přímo nezasahuje do náboženské svobody, celková kontrola identity a pohybu může nepřímo omezit právo na náboženské vyznání.

Se všemi těmito teologickými, kanonickými, právními, společenskými a duchovními aspekty je krajně naléhavé svolání Archijerejského Sněmu. Současná situace nemůže být řešena okružníky či uspěchanými stanovisky orgánu s omezenou kompetencí – je zapotřebí synodální, duchovně osvícené a kanonické konzultace, aby byly zachovány normy (zákon č. 590/1977, čl. 4 & 6) a principy pravoslavné teologie.

Jedině Archijerejský Sněm může zaujmout odůvodněné, duchovní a pastýřské stanovisko, odrážející kolektivní teologické myšlení, duchovní moudrost a péči o stádo jako o skutečné tělo Kristovo. Mlčení Hierarchie v tak kritickém okamžiku by znamenalo odmítnutí pastýřské odpovědnosti a duchovní lhostejnost vůči obavám věřících.

Neuvědomili jsme si skutečné rozměry znepokojení mezi našimi lidmi. Jsou znepokojivé – a jak říká Ezop, „když vám hoří domy, nevyhrávejte na píšťalku“. Svoboda duše a kanonický status člověka jako Božího obrazu nemohou být považovány za technické záležitosti nebo administrativní úkoly církevních orgánů – vyžadují shromáždění všech biskupů, otevřený dialog a přijetí odpovědnosti. Dnes je Církev povolána projevit plnou úctu k Bohu, který stvořil člověka svobodného, a hlubokou úctu k člověku jako Jeho odrazu, chráníc jeho duchovní svobodu, osobní vztah s Kristem a neotřesitelnou osobní celistvost před jakoukoli formou otroctví.

S úctou a přesvědčením,
Nektarios, metropolita Korfu

Přečtěte si také