Moudré slovo starce Paisije o tom, jak čelit zmatkům v Církvi

starec Paisij Svatohorec

Dotaz: "Starče, jaký postoj zaujmout vůči vznikajícím těžkým církevním otázkám?"

Vyvarovat se krajností - krajními opatřeními se věci nevyřeší. Dříve jsme vídávali, jak prodavač v koloniálu opatrně a pomaličku kladl závaží na váhu a vážil jemně a přesně; to znamená, nekladl závaží příliš prudce a nesnímal je náhle (aby se vahadlo nerozkymácelo od jedné krajní polohy do opačného kraje). Obě krajnosti vždy mučí Matku Církev. A trápí se i sami ti, kteří se nim uchylují, protože obě krajnosti jsou obvykle jako vbíjení hřebu (tj. jdou příliš tvrdě, přímo, bodavě). Jeden extrém vypadá, jako by ten, kdo do něj upadá, byl posedlý, který je duchovně nemravný (nezdrženlivý) - pohrdá vším; a opačná krajnost vypadá, jako by se k ní uchyloval pomatenec, který trpí nerozumnou horlivostí a omezeností (úzkým duševním obzorem). Ten první, duchovně necudný, s druhým, který má nerozumnou horlivost, se nikdy neshodnou (neporozumějí si), ale hryžou se vzájemně a perou se, protože jsou oba zbaveni Boží blahodati. A potom - Bože, chraň! - budou oba extrémy spolu neustále bojovat a "nedopátráš se ani konce ani míry". Ti, kdo dokáží přivést obě krajnosti ke sjednocení - k jednomyslnosti - jsou korunování Kristem dvěma nevadnoucími věnci.

Buďme pozorní, abychom nevyvolávali problémy v Církvi tím, že zveličujeme problémy, které se přihodily, a "nafukujeme" malicherné či nepodstatné lidské nepořádky. Z toho totiž může vzejít největší zlo a ten, kdo se bude se radovat, je onen Zlý (tj. ďábel). Kdo se silně znepokojuje (bouří) kvůli malému nepořádku a vrhá se s hněvem, aby jej napravil, podobá se lehkovážnému kostelníkovi, který vida kapající svíci, žene se přes celý chrám, aby to napravil, strká při tom do lidí a poráží svícny, a způsobí veliký zmatek v průběhu bohoslužby.

Mnozí dnes bohužel vyvolávají bouře (nepokoje) a zneklidňují Matku Církev. Jedna polovina z takových lidí jsou vzdělanci - ti pochopili dogmata rozumem, ale ne v duchu svatých Otců. Druhá polovina pak jsou nevzdělaní, kteří uchopili dogmata do čelistí, proto skřípou zuby, když se debatuje (o pravoslavném učení) a projednávají se církevní záležitosti (podle jejich názoru je tím zrazováno Pravoslaví či jsou porušovány posv. kanony). Takovým způsobem od nich přichází na Církev daleko větší škoda, než když se polemizuje o Pravoslaví. Je dobře, když řeka není příliš prudká, neboť by strhla kmeny, kameny i lidi; avšak jistě není dobré, ani když je příliš mělká a líná, aby se v ní rozmnožovali komáři...

Někteří se zabývají kritizováním druhých lidí, ale nikoliv společným dobrem. Sledují druhé lidi více než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně "smetli". A přitom, kdyby oni sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví páchají hrozné zlo, protože - za prvé - obžalovávají bližního, a - za druhé - snižují (likvidují) ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají i nevíru do duších nemocných, nebo je svádějí na nesprávnou cestu. Jak by mohl být ospravedlněn jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? Jak mohou být omluveny některé případy, kdy jsou pro svět zveřejněny materiály o stavu (vnitřních problémech) církve (a to dokonce ohledně záležitostí, o nichž se nemá veřejně hovořit)? Takoví zlomyslní, necudní a indiskrétní lidé zneužívají slova Písma: "Řekni to Církvi." (Mat 18,17) Ať nejdříve začnou od svých hříchů a od své malé církve, od své rodiny anebo bratrstva!, a když se jim tady zdá být vše v nejlepším pořádku, potom teprve ať ostouzejí Matku Církev. Myslím, že dobré děti nikdy neobviní svou matku.

V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni jí poskytují své služby: povahy mírné i přísné. Tak jako jsou pro tělo prospěšné sladké i kyselé i hořké rostliny, protože každá má své vlastnosti a obsahuje určité vitamíny, tak jsou i Tělu Církve všichni potřební. Jeden svým temperamentem doplňuje povahu druhého a všichni jsou povinni strpět nejen duchovní charakter druhého bratra, ale i snášet nemoci každého. Bohužel, někteří kladou vůči okolním bratrům nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli takový duchovní charakter, jako mají oni, a když někdo není v souladu s jejich povahou, tj. je jen trochu snášenlivější nebo poněkud ostřejší, ihned učiní závěr, že to není správně duchovní člověk.

Zdroj: Orthodoxia.cz

Přečtěte si také

Pravoslaví jednoduše: Proč v chrámu nezní varhany, ale pouze lidský hlas?

Vstoupíte-li do pravoslavného chrámu, neuslyšíte varhany ani kytary. Veškeré bohoslužby jsou zpívané. Tento starobylý zvyk není náhodný.

Pravoslaví v každodenním životě: O penězích

Pohled pravoslavné církve na bohatství bývá často pochopen chybně jako absolutní oslava chudoby. Skutečnost je však hlubší: peníze nejsou zlé, nebezpečím je náš vztah k nim.

Pravoslaví jednoduše: Proč se v pravoslaví neprovádí kremace?

Při pohřbech pravoslavných křesťanů si můžete všimnout dvou věcí: rakev bývá během obřadu otevřená a církev zásadně odmítá kremaci (zpopelnění). Proč je pro pravoslaví tak důležité uložit tělo do země vcelku?

Mýty o pravoslaví: Svatí byli dokonalí lidé, kteří nikdy nehřešili

Často si představujeme svaté jako nehybné postavy z ikon, které se narodily s gloriolou a nikdy nepoznaly lidskou slabost. Tento mýtus však popírá samotnou podstatu pravoslavné spirituality.

Pravoslaví v každodenním životě: Co když je pro mě půst moc těžký?

Půst se blíží a s ním i obavy, zda ho zvládneme. Důležité je pochopit, že Církev od nás nežádá výkony pouštních mnichů, ale upřímnou snahu o uzdravení duše.

Smysl křesťanského mučednictví

Jak lze mluvit o nevystižitelném a nepopsatelném Bohu?