Svědectví bývalého muslima o přijetí pravoslaví v Německu

Moje cesta ke Kristu. Německá redakce SPN.

Přeloženo z německé redakce SPN. 

Moje cesta ke Kristu

Vyprávím zde svůj příběh. Jak jsem skrze životní rány, vlastní chyby a úplný obrat nalezl Ježíše Krista. Nebo spíš, povolal On mě? Otázka, kterou si kladu dodnes.

Pod půlměsícem

Narodil jsem se v německém Schwelmu do turecko-kurdské rodiny, vyznávající sunnitský islám. Byl jsem jedináček a už od dětství jsem byl začleněn do víry své rodiny. Moje matka ani příbuzní nebyli přehnaně zbožní, ale víra pro ně byla přirozenou součástí života.

Sám jsem tehdy víru nepovažoval za důležitou. Měl jsem hlavu plnou fantazie, ale zároveň jsem cítil úctu a bázeň k Alláhovi. Bylo pro mě nepředstavitelné jeho jméno zneuctít, pochybovat o něm, nebo porušit jeho příkazy. Jen samotná myšlenka mě naplňovala strachem.

Když mi bylo devět, přestěhoval jsem se k otci do Kolína nad Rýnem. Z klidného města přímo do problémové čtvrti. Už ve Schwelmu jsem byl jako cizinec odstrkovaný a nenašel si přátele. I ostatní přistěhovalci mě považovali za „divného“. V Kolíně to bylo ještě horší, etnická nenávist a politické spory, které mezi dětmi převládaly, mě úplně odřízly.

Nezapadal jsem ani mezi vlastní rodinu, nemluvil jsem turecky ani kurdsky, nezajímal jsem se o věci, které ostatní považovali za „naše“. Říkali o mně, že jsem „moc německý“, jako by být Němec znamenalo být špatný.

Černá ovce rodiny

Kolem dvanácti, třinácti let začal proces, který převrátil moje vidění světa a navždy změnil můj osud. Jak už to v tom věku bývá, člověk začne sám sebe zpochybňovat. Moje otázka zněla: Kdo jsem?

Viděl jsem u druhých jen odmítání a nenávist. Došel jsem k závěru: „Nikdo mě nechce pochopit, každý mě nenávidí.“ Znovu a znovu jsem se setkával s křivdou. Byly mi připisovány činy, kterých jsem se nikdy nedopustil. Když jsem odporoval, zakoušel jsem fyzické i psychické násilí. Došlo to tak daleko, že jsem přerušil kontakt s matkou a její rodinou. A i od otcovy strany jsem se stále víc distancoval.

Stal jsem se vzorovým příkladem toho, jaký nemáš být – klasická věta zněla: „Hlavně nebuď jako ten bratránek…“ Mnozí lidé, věřící i nevěřící, žili podle světských pravidel, ne podle Božích. Dřív mi záleželo na tom, abych se lidem zalíbil. Ale trpce jsem poznal, že ať dělám cokoli, nikdo na světě se mnou spokojen nebude, ať už normy dodržuji, nebo ne.

Roztržka s rodinou

Hledal jsem smysl života mimo víru. Brzy jsem začal nenávidět islám, protože jsem nenáviděl svou rodinu. Víru jsem ztotožnil se svou rodinou. Judaismus jsem kategoricky odmítal, neboť jsem od rodiny a z internetu převzal antisemitský obraz. A křesťanství? Věděl jsem o něm sotva něco, Ježíše Krista jsem nebral vážně, dělal si z něj legraci a urážel lidi, kteří ho následovali.

Atmosféra v kostelech mě sice fascinovala. To, jak se tam lidé modlili a nacházeli útěchu, ale můj cynismus vždycky převážil. Místo toho jsem hledal oporu ve světských ideologiích, zejména v komunismu. Ten sliboval rovnost, spravedlnost a rozpuštění nespravedlivých systémů. Rebelské stanovisko, které se stavělo proti hodnotám mé rodiny i společnosti.

Protože komunismus šel ruku v ruce s ateismem, byl to pro mě vědomý afront vůči rodině. V hledání sounáležitosti jsem poznával nové lidi, ale ne každý to se mnou myslel dobře. V patnácti, šestnácti letech jsem sklouzl do drogového světa, nejdřív jen ke konopí, ale brzy i do kriminálních kruhů. V zajetí závislosti jsem otupoval vnitřní prázdnotu. Jenže jako pacient, který tlumí bolest narkózou, jsem bojoval jen s příznakem, ne s příčinou – s mojí depresí.

„Filosofická sebevražda pro mě znamená: víra, která ruší rozum, jenž odhalil absurdno.“
(Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi)

V roce 2017 začala krátká fáze, kdy jsem se začal zajímat o Ježíše Krista. Spouštěčem byla kniha Mýtus o Sisyfovi od Alberta Camuse – autora, který náboženství odmítal a víru v Boha označil za „filosofickou sebevraždu“. Právě tato slova mě však přiměla k zamyšlení: Kde leží hranice mého poznání a mohu je překročit?

Chtěl jsem poznat Ježíše Krista mimo mediální klišé, ale Starý zákon mě zpočátku odradil, protože jsem mu nerozuměl. Díky filosofii jsem začal pochybovat o ateismu a stal se agnostikem: Jestliže člověk nemůže vědět, co je za hranicemi fyzického světa – kdo může tvrdit, že Bůh neexistuje?

Téhož roku následovaly další rány osudu: hádky s rodinou a přáteli, krach mé vysněné profese. Upadl jsem do hluboké deprese, sužovaly mě sebevražedné myšlenky, otupoval jsem se alkoholem a konopím, dopouštěl jsem se trestných činů. Jen stoicismus a absurdismus mě držely při životě – dávaly mi nepatrný záblesk naděje.

„Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce; zkoušej mě a poznej mé myšlenky!“
(Žalm 139,23 – Elberfeldská bible)

V roce 2024 jsem žil sám ve vlastním bytě jen se svými myšlenkami. Navzdory krizím a zdravotním problémům se mi podařilo zůstat „čistý“. V roce 2023 jsem přestal s drogami, začal pravidelně sportovat a terapeuticky na sobě pracovat. Přesto zůstávaly deprese, paranoia a nejistota.

Otřásly mnou dva úmrtí: blízký přítel zřejmě zemřel na drogy a příbuzný, kterého jsem neprávem zavrhl, zemřel krátce předtím, než jsem ho chtěl navštívit u smrtelného lože. Nemohl jsem se rozloučit.

Tyto události ve mně vyvolaly touhu po smíření. Začal jsem se tiše a potají modlit. Ptal jsem se Boha, zda existuje, a prosil o znamení. Poprvé jsem navštívil bohoslužbu v katedrále v Kolíně nad Rýnem a později evangelický pohřební obřad. V dómu jsem cítil něco, co nedokážu popsat – radost, útěchu, zvědavost. Nebyla to architektura ani zpěv, ale něco hlubšího.

Také v mešitě, kterou jsem navštívil při 40. výročí úmrtí svého příbuzného, jsem prosil Boha o svou přítomnost, ale ten pocit nepřišel. Dokonce ani v hinduistickém chrámu, kde jsem s oddanými Krišny mluvil o askezi a odevzdání, jsem neprožil nic srovnatelného.

„A světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“
(Jan 1,5 – Elberfeldská bible)

Přes sociální média jsem se dostal k pravoslaví. Věděl jsem sice, že vedle katolických a evangelických existují i pravoslavné církve, ale neměl jsem k nim žádný vztah. Začal jsem se tedy informovat o Pravoslavné církvi a nakonec jsem vyhledal Ruskou pravoslavnou církev svatých Konstantina a Heleny.

Zvenku prostý chrám byl uvnitř plný ikon, svící a nádherné ikonostasy. Svým jižanským vzhledem jsem mezi rusko-ukrajinskými věřícími vyčníval a zpočátku na mě hleděli s nedůvěrou. Během liturgie jsem však pocítil totéž vnitřní pohnutí jako v kolínském dómu – jen silnější.

Při druhé návštěvě, během vzpomínky na zesnulé, mě přemohly protichůdné pocity: radost, smutek, lítost, naděje a především láska. Měl jsem pocit, jako by mě někdo objal, přestože za mnou nikdo nestál. Já, který býval vždy racionální a chladný, jsem ten prožitek nemohl popřít. Byl skutečný.

„Pro nás nejsi jen mrtvý – pro nás jsi nikdy neexistoval…“
(citát jednoho příbuzného)

Začal jsem se bavit s dalšími členy farnosti, klást otázky, číst literaturu a začal jsem „studovat“ křesťanství. Pravidelně jsem se modlil a snažil se začleňovat křesťanské učení do každodenního života – udělal jsem ze sebe experiment víry.

Když se to okolí dozvědělo, mnozí reagovali odmítavě. Někteří se smáli, jiní mě otevřeně odsoudili. Zejména matčina rodina byla zděšená: Jak mohu jako potomek tureckého pradědečka, který v válce za nezávislost bojoval proti Řekům a Arménům, přijmout „víru nepřítele“? Jeden dokonce řekl, že už pro ně neexistuji.

Od smrti mého přítele mě sužovaly noční můry s temnými postavami. Když jsem se obrátil ke Kristu, zhoršily se. Cítil jsem strach a temnou přítomnost ve svém bytě. Jednoho večera jsem klekl před kříž, který jsem si namaloval na tabuli, vypsal své hříchy a prosil Ježíše Krista o odpuštění a pomoc. Cítil jsem strach, ale pak přišel pokoj. Od té chvíle noční můry zmizely.

V kostele mi řekli, že to byl poslední pokus ďábla odvrátit mě od Kristovy cesty. Věřím tomu, protože jsem hledal Boha a Bůh se mi zjevil skrze Ježíše Krista.

„…už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“
(Gal 2,20 – Elberfeldská bible)

Moje deprese definitivně zmizela. Sebevražedné myšlenky byly pryč. Začal jsem se na svět dívat s láskou – milovat sám sebe a dokonce i ty, kteří se ode mě odvrátili. S Boží pomocí jsem se poučil z chyb své rodiny i z vlastních.

Stal jsem se inspirací pro jiné – pro lidi, kteří chtěli skončit s drogami, změnit život nebo znovu najít naději. I v mé rodině začalo pomalé smíření. Kde bývala nenávist, setkávám se teď se zvědavostí a někdy s opatrnou náklonností.

Jsem zatím katechumen, ne dokonalý křesťan, ale každý svatý byl kdysi hříšník a každý svatý byl posvěcen naším Pánem. Tam, kde Camus říká, že za hranicemi lidského chápání není poznání možné, vidím ve svatých naší Církve Boží světlo, které na nás z metafyziky dopadá.

Jsem zvědavý, jakou cestu pro mě Pán ještě připravil.

SPN nedávno informoval, že Německo zakázalo radikální islámské uskupení Muslim Interaktiv.

Přečtěte si také