Je pravoslavná církev opravdu bezpečnostním rizikem pro Českou republiku?

Foto SPN

V nedávné době naše redakce informovala o článku „Česká pravoslavná církev jako bezpečnostní hrozba“, zveřejněném na portálu Dingir, který se věnoval prezentaci zprávy Bezpečnostní rizika Pravoslavné církve. Tato prezentace zazněla 14. ledna na půdě Akademie věd ČR a v době svého konání nebyla přístupná veřejnosti.

Před několika dny Akademie věd ČR dokument zpřístupnila. Naší redakci se následně podařilo získat komentář Jakuba Jiřího Jukla, člena Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie, který se k obsahu dokumentu vyjadřuje.

Níže přinášíme plné znění jeho komentáře.

Dokumentu, který vydala Akademie věd ČR (zde PP_03 inside 20st.cdr) vyvolává na první pohled dojem vědecky zpracované analýzy. Tím ale opravdu není. Jeho autoři nejen že prokazují jen povrchní znalost života naší místní pravoslavné církve, ale místy dokonce vyvolává dojem, že rozhodně nepostupovali „sine ira et studio“, což by mělo být povinností každého odborníka.

Už to, jak hodnotí souvztažnost českého pravoslaví se situací na Ukrajině napovídá, že jsou v zajetí jednostranného narativu a odmítají vidět situaci v této zemi v celé její složitosti. Zatímco není pochyb o tom, že Rusko je jednoznačně agresorem (a tady se lze s autory shodnout) a nese hlavní vinu za rozpoutání války v roce 2022, samotné dění na Ukrajině přinejmenším od roku 2014 (a v církevních záležitostech od získání nezávislosti v roce 1991) už tak jednoduchý výklad nesnese. Spor mezi dvěma (či dokonce třemi) pravoslavnými cíkrvemi na Ukrajině, do něhož výrazně zasáhl Cařihrad a nakonec velmi nešetrně i samotný stát, omezování jazykových práv rusky hovořících obyvatel Ukrajiny (kterých je přibližně polovina, včetně samotného prezidenta Zelenského), události kolem Majdanu v roce 2014, svržení tehdejšího prezidenta Janukoviče a vzápětí  následující ozbrojený konflikt na Donbase – to všechno jsou věci, u kterých nesmíme propadat propagandě a zaběhlým narativům. Ani z jedné (ruské), ani z druhé strany.

Pro pochopení (nejen) církevní situace na Ukrajině není ani tak důležité, že se autoři dokumentu dost možná svou jednostrannou interpretací událostí dostávají do rozporu s realitou, ale především to, že by se v tom neshodli s dost podstatnou částí ukrajinské společnosti. V našem případě s těmi zmíněnými „prorusky orientovanými duchovními“ a třeba i věřícími. Ti lidé na Ukrajině, na rozdíl od autorů studie prožili svůj život, vědí, co se v té zemi dělo, jak co fungovalo, co přišlo po roce 2014. pokud mají nějaké postoje, je to dáno do značné míry jejich zkušeností. Která samozřejmě nemusí být objektivní, ale to není nikdy. Odbýt to tím, že na Ukrajině je „x milionů“ proruských kolaborantů opravdu nemůžeme.

Další metodologické úskalí této práce vidím v tom, že se v ní opakuje tvrzení o „proruských postojích“ – oč vágněji, o to častěji. Co to mají být ty proruské postoje nebo dokonce „podpora ruského imperialismu?“ To autoři příliš nerozvádějí a pokud už se k tomu dostanou, jsou jejich argumenty dost chabé.

K tomu je třeba říct, že za poslední čtyři roky jsme tady v České republice zažili, co to je být nařčen z „proruských postojů.“ Stačí se jen málo odchýlit od vytčeného směru „Russko je říše zla, ožralí mužici kradou čipy, Putin umírá na rakovinu, ruská (pardon, „russssácká“) armáda se brzy zhroutí, Ukrajina vítězí, sláva herojům a žádní banderovci tam nejsou.“ Většina lidí, kteří jsou u nás z proruských postojů obviňováni totiž pouze odmítá papouškovat tuto mantru a snaží se dívat na celou válku realisticky. Čímž samozřejmě nepopírám, že u nás nějací proruští kolaboranti být mohou. A právě…

A právě tady je největší slabina celé práce. Jako pravoslavný věřící a člen Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie samozřejmě nechci, aby na chod naší církve měli vliv kolaboranti s jakoukoli cizí mocností. Čekal jsem tedy, že autoři dokumentu poskytnou čtenářům nějaké informace o takových bezpečnostních rizicích. Ale právě tady nejvíc selhávají.

Čekali bychom, že něco takového najdeme v sekci Vybrané kauzy pravoslavné církve v ČR. V předchozí sekci Bezpečnostní rizika pravoslavné církve jsme se dozvěděli maximálně to, že někteří duchovní pašují z Ukrajiny alkohol a cigarety a také lidi – ano, v poslední době tohle narostlo a jedná se prostě o válečné uprchlíky. Konkrétně o muže, kterým by ukrajinské úřady zabránily opustit zemi a odvedly by je na frontu. Vzhledem k tomu, že ČR muže v odvodovém věku na Ukrajinu nevrací a přiznává jim statut válečného uprchlíka nejde ale o problém z hlediska českých zákonů.

A nyní tedy ke kapitole „Vybrané kauzy pravoslavné církve v ČR.“ Záměrně je titulek pojat takto široce, protože pod něj pak bylo možné schovat i dvě záležitosti, týkající se Podvoří Moskevského patriarchátu. K těm se vyjadřovat nebudu, protože je samozřejmě klidně možné, dokonce pravděpodobné, že církev moskevského patriarchátu ruskou politiku podporuje. Jen pro představu: v ČR má jeden chrám v Karlových Varech a při sčítání lidu v roce 2021 se k ní hlásilo 497 věřících.

Samozřejmě hlavní pravoslavnou církví u nás je Pravoslavná církev v českých zemích, k níž se v roce 2021 přihlásilo přes 40 000 věřících a která také duchovně obhospodařuje další desítky či spíše stovky tisících věřících z řad ukrajinských uprchlíků, kteří přišli do ČR po roce 2022.

Ale ze sedmi kauz, vztahujících se k Pravoslavné církvi v českých zemích, tu pět má čistě ekonomický charakter, přičemž třeba ohledně zcizení kláštera v Loděnici. Popis celé kauzy ukazuje, že autoři studie vůbec nepochopili reálný stav věcí. Ano, ekonomické problémy Pražská pravoslavná eparchie má. To je fakt. S tím souvisí i zahájení o odebrání výkonu zvláštních práv církvi ze strany MK ČR. A to je skutečně zdůvodňováno ekonomickou situací, nikoli bezpečnostními hrozbami. Co to ale má co společného s tématem celého dokumentu „Bezpečnostní rizika pravoslavné církve“? O čem to svědčí, co to dokládá – krom špatného hospodaření? Ano, možná by někdo mohl nabídnout církvi peníze za něco… ale nechť autoři doloží, že se něco takového stalo. Opravdu by to nás jako členy církve velmi zajímalo, abychom mohli s touto informací pracovat.

Čistě teoreticky se nějakého ruského vlivu v církvi týkají další dvě obvinění, a to že se někdy v roce 2023 pražský arcibiskup Michal vyfotil s ruským motorkářským gangem Noční vlci, který je nějak napojen na ruskou vládu. No budiž, možná (asi) je. Na obvinění Pravoslavné církve v českých zemích z nějaké „podpory ruského imperialismu“ mi to ale přijde žalostně málo. Poslední kauza je dlouhodobá spolupráce brněnského kněze Jozefa Fejsáka s gangem Nočních vlků, kteří prý sponzorují jeho chrám. A to má být opravdu všechno

Vlastně je na konci jedna větička: „Hovoří se o využívání fondů Ruské pravoslavné církve na projekty v ČR i na Slovensku.“

Kdo hovoří? Kde se to děje? Otázky, samé otázky. Právě tohle by nám měli autoři dokumentu sdělit. To je to, co nejen členy církve, ale i veřejnost zajímá. Jak se OPRAVDU uplatňuje ruský vliv v Pravoslavné církvi v českých zemích? A přesně toho jsme se vůbec v celé práci nedočkali. Protože jen když budeme vědět o konkrétních bezpečnostních rizicích, budeme jim jako církev schopni čelit. A troufám si tvrdit, že nikdo v Pravoslavné církvi v českých zemích nechce být bezpečnostním rizikem pro kohokoli.

Jakub Jiří Jukl , člen Eparchiální rady PPE

Dříve SPN informoval o tom, že Pravoslavná církev v českých zemích označena za bezpečnostní hrozbu pro ČR.
 

Přečtěte si také