Zemřel Jan Potměšil, „létající švec“ a symbol sametové generace

Autor: Divadelní spolek Kašpar

Ve čtvrtek 16. dubna 2026 v pozdních večerních hodinách zemřel v pražské nemocnici v Motole oblíbený herec Jan Potměšil. O jeho skonu informovala manželka Radka Potměšilová s tím, že odešel ve spánku po vleklých zdravotních problémech. Potměšil byl od sametové revoluce upoután na invalidní vozík, přesto zůstal aktivním umělcem a tváří mnoha charitativních projektů.

Jan Potměšil se stal hvězdou koncem 80. let díky rolím v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci a ve filmu Bony a klid. Jeho život zásadně změnila autonehoda v prosinci 1989, ke které došlo při návratu z výjezdu za horníky v rámci revolučního dění. Navzdory handicapu se vrátil k divadlu, exceloval v Divadelním spolku Kašpar (např. v roli Richarda III. či v inscenaci Růže pro Algernon) a stal se držitelem ceny Alfréda Radoka i ceny Thálie.

Duchovní cesta a pozdní křest

Významnou kapitolou hercova života byla jeho víra. Ačkoliv se k Bohu obracel delší dobu, křest přijal až v roce 2009 v souvislosti s děkovnou mší za 20 let svobody v katedrále sv. Víta. O jeho duchovním rozměru a statečnosti vypovídají svědectví jeho blízkých přátel, která zveřejnily Katolické noviny.

Režisér Jiří Strach na herce vzpomíná jako na výjimečnou osobnost:

„...Honza Potměšil je skutečným světcem naší svobody. Osud ho na desetiletí posadil do vozejku, ale on Bohu nikdy nevyčítal. Naopak vždy zářil dobrou náladou. Zhaslo jedno z mála světel, které svítilo do dnešní podivné doby.“

Pražský zastupitel (KDU-ČSL) Jan Wolf popsal moment, který vedl k hercově křtu:

„Po chvíli jsem zjistil, že Honzík, jak se mu mezi přáteli vždy říkalo, není pokřten a tedy by z presbitáře a ani z lekcionáře při mši svaté číst neměl. A tak jsem mu tuto informaci řekl. Byl smutný a bylo to na něm hodně vidět. I později jsem nad tím přemýšlel a druhý den ráno jsem mu zavolal a zeptal se ho, jestli jako člověk, který věří v Boha, by nechtěl přijmout křest. (...) A tak jsem přivedl do náruče Boží jedno z nejlepších lidí co jsem v životě potkal. Člověka, který by se pro druhé rozdal a celým svým životem naplňoval přísloví o rozdávání lásky druhým. Honzík nám vsem bude chybět, ale v nebi jistě již odplatu za vše dobré co vykonal má.“

Dominikán P. Romuald Štěpán Rob, který herce křtil, vyzdvihl jeho vnitřní sílu:

„Budu si pamatovat Honzu jako velkého umělce, statečného člověka, který nesl svůj kříž jakoby mimochodem a především si budu pamatovat Honzu jako člověka se sametovým srdcem. Už běhá po nebeských cestách. Ať Bůh potěší Radku a jeho syny. Mají velkého přímluvce! A jednou se znovu obejmou.“

Vzpomínka z pravoslavného prostředí

Na hercův odchod reagoval také pravoslavný duchovní z Františkových Lázní, otec Metoděj Kout, který s ním spolupracoval na konferenci v Chebu zaměřené na zdravotní péči. Na sociálních sítích mu vzdal hold slovy:

„Milý Jane, moc děkujeme! Za Vaše pohádky, za divadelní role, za Vaši ochotu pomáhat, ale především za Váš celoživotní občanský postoj a Vaše velké a otevřené srdce. Byl jste – a pro mne vždy budete – frajer. Království nebeské!“

Přečtěte si také