Patriarcha Bartoloměj pronesl historický projev v řeckém parlamentu

Patriarcha Bartoloměj v řeckém parlamentu. Zdroj: Orthodoxtimes.com

Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. přednesl projev v řeckém parlamentu, který podle řecké redakce SPN byl označen za historický svým rozsahem i obsahem. Patriarcha zasadil současnou mezinárodní krizi – včetně konfliktu na Ukrajině a na Blízkém východě – do širšího hodnotového rámce a propojil v něm politiku, náboženství, kulturu i ekologii.

Jedním z ústředních témat projevu byla kritika současné mezinárodní reality. Patriarcha upozornil, že tzv. realpolitika dnes převládá nad mezinárodním právem i nad Chartou OSN, která stojí na principu mírového řešení sporů. Zdůraznil, že mír nikdy nebyl v dějinách samozřejmostí, ale vždy výsledkem odvahy, obětí a odmítnutí násilí. „Jsme pevně přesvědčeni, že mír mezi národy není možný bez míru mezi náboženstvími," prohlásil patriarcha a vyzval k mezináboženské spolupráci. Fundamentalismus označil za deformaci náboženské zkušenosti.

Patriarcha se v projevu věnoval také ekologické dimenzi, křesťanské antropologii a roli řeckého jazyka a kultury při formování světového myšlení. Zdůraznil, že ekonomická činnost musí respektovat přírodní prostředí – ekonomiku, která tak nečiní, označil za „ekoanomiku". Na závěr vyzval k nalezení společného morálního a duchovního základu přesahujícího politické a geopolitické zájmy: „Lidstvo potřebuje stabilní shodu na základních hodnotách, které budou základem soužití a spolupráce navzdory rozdílům."

Celý přepis projevu patriarchy v řeckém parlamentu:

„To, co nyní uslyšíte, Excelence, odráží a vyjadřuje ducha Ekumenického patriarchátu, jeho neochvějnou věrnost pravoslavné tradici a jeho neúnavnou péči o člověka a stvoření. Obdivujeme ducha starověkého Řecka, který daroval lidstvu svobodu a demokracii. Logos jako dialog, vědu, vzdělání a humanismus, tedy základy civilizace, a radujeme se, když slyšíme – zvláště od cizinců – že zrod filosofického myšlení ve starověkém Řecku je pro civilizaci tím, čím je velký třesk pro vznik vesmíru.

Cítíme soulad i s tím, co bylo označeno za zázrak – spojení řeckého a křesťanského ducha. To nejvyšší a nejcennější, co měl starověký řecký svět, bylo začleněno do těla teologie a života církve.

Je pro nás hlubokou zkušeností a neotřesitelným přesvědčením, že neocenitelné dědictví řecké antiky bylo obohaceno, získalo hlubší společenský obsah, univerzálnost a dech věčnosti v rámci křesťanského duchovního prostoru. Zázrak tvůrčího setkání helénismu a křesťanství se uskutečnil díky síle řeckého jazyka – mateřského jazyka ducha. Jazyka Homéra, tragiků a filosofů, Nového zákona, otců církve i církevní hymnografie.

Náš jazyk, bytostně filosofický, kontemplativní a poetický, vede mysl a myšlení k hloubce věcí, k podstatnému a univerzálnímu, k pravdě, která – jak říkal Démokritos – se nachází v hlubině. Není náhodou, že řecký jazyk a pravoslavná víra patří k jádru duchovní a kulturní identity našeho národa.

Jestliže v historickém vývoji nikdy nezhasl plamen starořeckého ducha, je to z velké části zásluhou otců a učitelů církve, kteří jej odvážně postavili na svícen. V těžkých dobách církev zakládala školy a akademie, uchovala náš jazyk v liturgickém životě a svědčila o významu jednoty a soudržnosti pro naši identitu.

Církev, která nesmazatelně poznamenala cestu národa, je i dnes povolána být pozitivní výzvou k životu a svobodě v Kristu, skrze pravoslavnou víru, bohoslužebné oslavení Boha a správné pochopení člověka. Obraz, který máme o člověku – o jeho původu, určení, místě ve světě, smyslu života, svobodě a štěstí – určuje náš postoj k němu.

Vidíme-li člověka jako stroj nebo pouze biologickou bytost, snadno jej proměníme v objekt nebo jej znehodnotíme. Přistupujeme-li k němu jako k osobě s absolutní a neodnímatelnou důstojností, naše jednání se zásadně mění.

Lidská hodnota a její absolutní respekt nemohou být založeny na čistě naturalistickém pojetí člověka. Potřebujeme duchovní orientaci, která nás existenciálně obohacuje a formuje naše morální vědomí. Všichni víme, že tzv. etický humanismus staví člověka na vrchol hierarchie hodnot. Zkušenost dějin však ukazuje, že i humanistické ideály potřebují duchovní základ přesahující samotného člověka.

V tomto smyslu věříme, že pro ochranu lidské důstojnosti nestačí obecná orientace na člověka. Preambule řecké ústavy, vzývající Nejsvětější Trojici, na tuto pravdu odkazuje. Podceňování duchovních hodnot nepodporuje ani úctu k člověku, ani ochranu přírody, ani boj za svobodu a sociální spravedlnost.

Naopak víra v Boha lásky a pokoje je zdrojem inspirace, zostřuje naše vnímání dobra a správného jednání a posiluje lidské úsilí i tváří v tvář neřešitelným problémům.

To je zdroj svědectví a identity poslání ekumenického trůnu jako duchovní instituce. Skutečnost, že naše občanství je v nebi, neoslabuje, ale posiluje naše svědectví ve světě. Ekumenický patriarchát bojoval a bojuje proti znehodnocování lidské osoby ve všech jeho formách. Odsuzuje rasismus, diskriminaci i moderní formy otroctví. Staví se proti silám, které narušují společenskou soudržnost a mír a ničí Boží stvoření.

Podporuje dialog s ostatními křesťany, s jinými náboženstvími i se současnou kulturou. Námitka, že taková angažovanost vtahuje církev do nejednoznačnosti lidských věcí a činí z jejího svědectví politický akt, nemá teologický základ.

Neexistuje konec dějin, ale trvá potřeba odpovědného jednání uprostřed nejistých a nepředvídatelných změn.

Velmi jasně to vyjadřuje prohlášení Svatého a Velkého sněmu pravoslavné církve na Krétě: „Slovo církve bylo vždy a zůstane trvale nezastupitelným hlasem ve prospěch člověka.“

Ekumenický patriarchát byl první církví, která zdůraznila ekologické poselství křesťanství. Chápal církevní život jako praktickou ekologii. Jeho zájem o životní prostředí nebyl pouze reakcí na ekologickou krizi, ale vycházel z jeho duchovní tradice.

Od počátku jsme chápali ekologickou krizi jako problém sociální a zdůrazňovali propojení environmentálních, sociálních a ekonomických otázek. Upozorňovali jsme, že dominantní model ekonomického rozvoje patří mezi hlavní příčiny ekologické krize.

Opakuji i před vámi: ekonomická činnost, která nerespektuje dům života – přírodní prostředí – není ekonomikou, ale „ekoanomikou“. Nemáme budoucnost bez přechodu k ekologické ekonomice.

Ekonomický život i sociální zápasy musí sloužit člověku a integritě stvoření, což je možné pouze v prostředí míru a respektu k lidským právům.

Nikdy v dějinách nebyl mír samozřejmostí, ale vždy výsledkem odvahy, obětí a odmítnutí násilí. Náboženství jsou dnes kritizována, protože někdy místo míru podporují fanatismus.

Jsme pevně přesvědčeni, že mír mezi národy není možný bez míru mezi náboženstvími. Proto podporujeme každou upřímnou mírovou iniciativu a usilujeme o mezináboženskou spolupráci. Fundamentalismus považujeme za deformaci náboženské zkušenosti.

Poselství míru církve není utopické ani prázdné. Víme, že svět je řízen geopolitickými a ekonomickými zájmy a tzv. realistickými přístupy. Faktem je, že současná realpolitik převládla nad mezinárodním právem i nad Chartou OSN, která stojí na principu mírového řešení sporů.

Pravoslavné poselství o míru přesahuje dějiny, ale dějiny samy nám dávají jasná poučení. Lidstvo potřebuje stabilní shodu na základních hodnotách, které budou základem soužití a spolupráce navzdory rozdílům.“

Dříve SPN informoval o tom, že ekumenický patriarcha Bartoloměj I. uvedl, že nezanedbatelný počet muslimů dobrovolně konvertuje k pravoslavnému křesťanství.

Přečtěte si také