Křesťanství v Číně: Systematická kontrola, represe i sinizace víry

Ilustrační obrázek.

Úvod: počty, které nelze přesně změřit

Přesný počet křesťanů v Číně není znám – a to samo o sobě vypovídá mnohé. Čínská vláda oficiálně uváděla v roce 2018 přibližně 38 milionů registrovaných protestantských věřících, ovšem toto číslo zahrnuje pouze ty, kteří jsou evidováni u státem kontrolovaných církevních organizací. Nezávislé odhady jsou podstatně vyšší. Le Mond ve svém investigativním videu uvádí, že podle některých kalkulací by počet křesťanů v Číně mohl převyšovat celkový počet členů Komunistické strany Číny (KSČ), tedy zhruba 98 milionů lidí. Tato čísla jsou nezjistitelná přesně proto, že miliony věřících záměrně unikají státnímu dozoru – setkávají se tajně, ve skupinkách, v soukromých bytech, a od roku 2025 i na platformě Zoom.

Právě tato neuchopitelnost je klíčová pro pochopení celé problematiky: křesťanství v Číně existuje ve dvou paralelních světech. Ve světě oficiálním, státem tolerovaném a přísně kontrolovaném, a ve světě neoficiálním, pohybujícím se na hraně legality nebo otevřeně za ní.

Historický kontext: od misií k pronásledování

Aby bylo možné analyzovat současný stav, je nutné porozumět historii křesťanství v Číně, která je od počátku poznamenána napětím mezi evangelizací a politikou.

První křesťané přicházeli do Číny jako evropští a američtí misionáři. Jejich působení bylo ovšem historicky provázáno se západní koloniální expanzí. Od roku 1839 si západní mocnosti vynucovaly obchodní a územní ústupky a misionáři jim sloužili jako překladatelé a diplomatičtí pomocníci. Čínští vůdci tak záhy začali vnímat křesťanství jako nástroj cizí mocenské politiky. Tento pohled se v čínském politickém myšlení nejspíš udržel dodnes a tvoří jeden ze základních rámců, skrze něž KSČ nahlíží na křesťanské komunity. 

Po roce 1949, kdy komunisté převzali moc, se víra stala prakticky ilegální záležitostí. Náboženští vůdci byli posíláni do pracovních táborů a kostely byly uzavírány. V době Kulturní revoluce (1966–1976) byl útok na náboženství ještě radikálnější. Mao Ce-tung vyzýval k likvidaci „starých věcí, starých myšlenek, starých zvyků a starých návyků" a rudé gardy ničily chrámy, kostely a mešity. Katolická církev byla tehdy označována za kontrarevoluční sílu. 

Přesto křesťanství nepřestalo existovat. V rurálních oblastech se věřící scházeli tajně v domácnostech, bez kněží a bez liturgických knih. Tak vznikly první tzv. domácí církve, fenomén, který bude mít zásadní roli v dalším vývoji.

Po Maově smrti v roce 1976 a s příchodem éry ekonomických reforem se náboženský život znovu legalizoval a křesťanství zaznamenalo dramatický nárůst. V 80., 90. letech a v prvním desetiletí 21. století konvertovaly k různým křesťanským denominacím miliony Číňanů. Toto období relativní tolerance skončilo s příchodem Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012.

Jak stát kontroluje náboženství

Současný systém kontroly náboženského života v Číně je komplexní a důkladně právně zakotven. Čínská ústava sice zaručuje občanům „svobodu náboženského vyznání", ale tato svoboda je v praxi silně podmíněna a omezena. Tento systém podrobně popisuje USCIRF ve zprávě z roku 2022 (pozn.red. USCIFR - Mezinárodní komise USA pro náboženskou svobodu - je nezávislá, nestranická poradní instituce americké federální vlády, která monitoruje stav náboženské svobody ve světě a vydává doporučení pro zahraniční politiku USA.)

Stát oficiálně uznává pět náboženství: buddhismus, taoismus, katolicismus, protestantismus a islám.

Každé z nich má svoji státem řízenou organizaci. Celkem existuje sedm takových národních struktur, mezi nimi například Protestantské hnutí tří vlastností (TSPM) a Čínská křesťanská rada (CCC) pro protestanty, nebo Čínská katolická vlastenecká asociace (CCPA) pro katolíky. Tyto organizace jsou pod přímou kontrolou Oddělení jednotné frontové práce (UFWD) KSČ a Státní správy pro náboženské záležitosti (SARA), která byla v roce 2018 přímo začleněna pod UFWD. 

Tyto organizace nejsou pouze správními strukturami, jsou od nich explicitně vyžadovány politická loajalita a aktivní podpora KSČ. Článek 5 nařízení o správě náboženských skupin z roku 2020 přikazuje těmto organizacím podporovat vedení strany a prosazovat její politické názory. Jejich stanovy je označují jako „vlastenecké náboženské organizace" s výslovným cílem vést členy příslušných náboženských komunit k podpoře KSČ a socialistického systému. Na prosincové Národní konferenci o náboženské práci v roce 2021 Si Ťin-pching vyzval vedoucí náboženských skupin, aby byli „politicky spolehliví" a schopni „hrát roli v kritických momentech."

Státem sankcionovaná místa uctívání jsou v praxi proměněna v propagandistická centra. Dle USCIRF jsou nucena vystavovat portréty komunistických vůdců včetně Si Ťin-pchinga a Mao Ce-tunga, a duchovní musí do kázání začleňovat ideologii KSČ. 

Sinizace: náboženství přetvořené na obraz strany

Ústředním nástrojem čínské náboženské politiky posledního desetiletí je tzv. sinizace (čínsky: zhongguohua). Jde o politiku vyžadující, aby všechny náboženské skupiny přizpůsobily svá učení, zvyky a morálku „čínské kultuře".

Sinizace nabývá různých podob. Na architektonické rovině jde o odstraňování křížů z kostelů, demolici kupolí a minaretů mešit s cílem dát budovám „čínštější" vzhled. Pew Reserch píše, že v rovině obsahové jde o cenzuru a přepisování náboženských textů, aby jejich obsah odpovídal ideologickým požadavkům strany. Vláda plánuje vydání nové anotované verze Koránu, která by přizpůsobila islámská učení „čínské kultuře nové éry." 

Sinizace tvrdě dopadá zejména na ta náboženství, která jsou vnímána jako „cizí" – tedy na křesťanství, islám a tibetský buddhismus. Státem kontrolované organizace zároveň vydávají pětileté plány sinizace, které taxativně ukládají všem podřízeným náboženským skupinám konkrétní implementační kroky. 

Domácí církve: mezi tolerancí a represí

Zvláštní kapitolou je situace protestantských domácích církví a podzemní katolické církve. Tyto skupiny odmítají registraci u státem kontrolovaných organizací a právě proto jsou hlavním terčem represe.

Po dlouhá desetiletí existovalo v Číně jakési neformální dvojí uspořádání Registrované církve pod státním dohledem a neregistrované domácí církve, tolerované de facto, ale ne de iure. Si Ťin-pching tuto rovnováhu od roku 2012 systematicky narušuje. Od roku 2014 vláda zakázala evangelizaci online a zpřísnila kontrolu křesťanských aktivit mimo registrovaná místa. Církve, které odmítly registraci, byly uzavřeny a jejich vedoucí představitelé zatčeni. 

Konkrétní případ z prosince 2025 dokumentuje reportáž deníku Le Monde: v malém městě Yayang v provincii Zhejiang zahájilo v noci 14. prosince více než sto policistů v zásahové výstroji razii na protestantský kostel. Více než 100 věřících se v budově uzamklo a modlilo. Ve tři hodiny ráno policie vtrhla dovnitř. Podle svědků bylo té noci zatčeno 103 lidí, většina propuštěna během několika dní, avšak 20 členů komunity včetně dvou bratrů, kteří vedli místní církev, zůstalo ve vazbě. Tři přilehlé budovy kostela byly zbourány a kříž nad kupolí, jehož první pokus o demontáž v roce 2014 věřící zablokovali, byl konečně odstraněn.

Jiným emblematickým případem je Zion Church, jedna z největších domácích církví v Číně, která byla původně založena v roce 2007 jako nezávislá kongregace. Po uzavření svých fyzických prostor v roce 2018 přenesla svoji činnost na internet, kde během pandemie dramaticky rozrostla svůj dosah na přibližně 10 000 lidí denně. V září 2025 byl přijat nový předpis zakazující volné šíření náboženského obsahu online. Krátce poté proběhla policejní operace ve dvanácti městech a bylo zatčeno třicet pastorů a členů komunity. K datu zveřejnění reportáže v květnu 2026 zůstával zakladatel Jing Mingzi spolu se sedmi dalšími pastory a deseti členy komunity ve vězení.

Vláda přitom tyto kroky rámuje jako ochranu veřejného pořádku. Zatčení vůdců yayanského sboru bylo zdůvodněno „provokováním výtržností a narušováním veřejného pořádku." Věřící sami odmítají, že by představovali pro režim hrozbu: „Chceme být nezávislí ve svých posvátných rozhodnutích, ale jinak nejsme proti vládě," řekl jeden z křesťanů z yayanské oblasti v rozhovoru s Le Monde. 

Strategie zastrašování "Zabít slepici, aby se opičky bály"

Čínský režim vědomě aplikuje strategii označovanou čínským příslovím „zabít slepici, aby se opičky bály", tedy tvrdě a veřejně potrestat jednoho, aby od odporu odradil ostatní. Vysokoprofilová zatýkání vedoucích představitelů církví, demolice budov, odstraňování symbolů, to vše jsou signály adresované nejen konkrétní komunitě, ale celé křesťanské veřejnosti v zemi.

Přitom ani registrace a státní souhlas nezaručují imunitu. Demoliční kampaně zasáhly i státem sankcionovaná místa bohoslužby, například kostel Sacré-Cœur v Ghulje v Sin-ťiangu. Zásadním precedentem je případ Gu Yueseho, bývalého vedoucího představitele TSPM v provincii Zhejiang a pastora největšího státem sankcionovaného protestantského kostela v Číně, který byl v lednu 2017 zatčen za veřejný nesouhlas s demoličními kampaněmi. 

Geopolitický kontext: křesťanství jako ideologická zbraň?

Čínský postoj ke křesťanství nelze izolovat od širšího geopolitického rámce. Pro Peking je křesťanství, podobně jako v 19. století, spojováno se západním, zejména americkým vlivem. Toto vnímání se znovu výrazně projevilo po druhém Trumpově nástupu k moci v roce 2025, kdy se křesťanský nacionalismus stal výrazným prvkem americké zahraniční politiky.

Dva dny po zatčení členů Zion Church vyzval americký ministr zahraničí Marco Rubio Peking k okamžitému propuštění zadržených a k umožnění náboženských aktivit bez hrozby odplaty. Čínské ministerstvo zahraničí odpovědělo odmítnutím amerického vměšování do vnitřních záležitostí pod záminkou „takzvaných náboženských otázek." 

Tato výměna názorů ilustruje, jak se náboženská svoboda stává jednou z rovin širšího sino-amerického ideologického střetu, což zároveň komplikuje objektivní mezinárodní diskusi o tématu, neboť argumenty obou stran jsou do velké míry politicky motivované.

Situace katolíků: vatikánsko-čínská dohoda a její limity

Specifická je situace čínských katolíků, kteří se dlouhodobě dělí na dvě skupiny: loajální Vatikánu (podzemní církev) a loajální čínskému státu (Čínská katolická vlastenecká asociace). V roce 2018 podepsaly Vatikán a Čína dohodu o jmenování biskupů, která měla toto napětí zmírnit. Výsledky dohody jsou ale kontroverzní: od té doby čínská vláda stupňuje snahy o začlenění všech katolických církví do státního systému a zvyšuje tlak na ty, kteří to odmítají. 

Děti, mládež a budoucnost víry

Zvláštní pozornost zasluhuje situace mladých věřících. Pew Research píše, že Čínská ústava výslovně zakazuje dětem do 18 let jakoukoli formální náboženskou příslušnost. Zakázána je náboženská výchova včetně nedělních škol, náboženských táborů a mládežnických skupin. Školy naopak aktivně propagují ateismus a mnohé děti vstupují do mládežnických organizací KSČ, kde skládají slib oddanosti ateismu.

Přesto zprávy organizace Aid to the Church in Need (ACN) z roku 2019 zaznamenávají, že křesťanská víra v Číně přitahuje zejména mladé věřící do 40 let, kteří se aktivně účastní poutí a farního života. Vánoční a velikonoční mše jsou podle těchto zpráv pravidelně plně obsazeny. Entuziasmus věřících tak kontrastuje s politikou jejich izolace a omezování.

Závěr: strukturální napětí bez snadného řešení

Situace křesťanů v Číně není jednoduchou příběhem pronásledovaných a pronásledovatelů, je to komplexní soubor strukturálních napětí, která pravděpodobně v dohledné době nezmizí.

Na jedné straně stojí čínský stát s jasně definovanou ideologickou vizí, že náboženství musí sloužit straně, nikoli stát nad ní nebo mimo ni. Tento přístup má hluboké historické kořeny sahající přes maoismus až k vnímání křesťanství jako koloniálního nástroje. Dnešní sinizační politika je jeho přímým pokračováním v sofistikovanější a institucionalizovanější podobě.

Na druhé straně stojí desítky milionů věřících. Jak uvedl jeden z členů Zion Church: „Všichni vědí, jaká je cena víry v Číně a přesto lidé stále přicházejí."

Z analytického hlediska je zřejmé, že čínská náboženská politika nesměřuje k fyzické likvidaci křesťanství, ale k jeho ideologické domestikaci, k vytvoření „čínského křesťanství" loajálního straně, zbaveného cizích vlivů a začleněného do systému státní kontroly. Zda tento projekt může v dlouhodobém horizontu uspět, zůstává otevřenou otázkou. Dějiny ukazují, že náboženská víra pronásledování přežívá. Otázkou je, v jaké podobě.

SPN dříve psal: Podzemní církev v Íránu roste navzdory pronásledování.

Přečtěte si také