Svědectví z Bělehradu: Jak miliony věřících přivítaly pás Bohorodičky

Foto SPN

„Když tě matka volá domů – jdeš. A neptáš se proč,“ napsala jedna věřící na Facebooku. Druhá nám říká: „Sjednotila nás Přesvatá, opravdu bylo cítit, že nebe je blíže.“ Naše redakce (srbská) dosud psala o pozitivních zkušenostech a obrazu Bělehradu, zatímco u nás pobývala jedna z největších svatyní křesťanství – Čestný pás Přesvaté Bohorodičky – od prvního dne až do jejího vyprovázení. Podařilo se nám také popsat část nemilých událostí a nevhodných reakcí, které se odehrávaly na daleké duchovní periferii – ne-li na zcela jiné duchovní rovině – v poměru k této epochální události, jakou byl příchod Čestného pásu Přesvaté Bohorodičky do země.

Nyní je však čas podělit se o postřehy a názory našich bratří a sester, které považujeme pro nás – jako pro věřící a pravoslavné lidi – za daleko významnější než žluč a jiné tělesné tekutiny, které nekontrolovaně prolévají ti, kteří bohužel nebyli schopni ohnout své klouby ztuhlé pýchou a pocítit blažený a nadpozemský klid, který prožili všichni ti, kteří přece jen stáli v řadě. Jsme kvůli nim opravdu smutní. To však neumenšuje naši radost z více než milionu věrných lidí, kteří ukázali, kde je jejich domov i srdce a „kterému království se přiklánějí“.

A mezi nimi nebyli jen pravoslavní. Kromě katolíků byli dokonce i někteří zahraniční turisté – jinak buddhisté, kteří o křesťanství nevědí nic nebo jen velmi málo – ohromeni množstvím lidí čekajících na poklonění svatyni. Nemusíme ani dodávat, že zažili něco, o čem při rezervaci své dovolené ani nesnili. Když se vyptávali, jistě měli příležitost dozvědět se něco, co si budou pamatovat po celý život, a křesťanství pro ně už nebude úplnou neznámou.

Příchod Čestného pásu – událost definující epochu

A to není žádné přehánění ani snaha dělat se důležitými. Je to pouhé konstatování. Pokud to nevidíte – buď jste lstiví, nebo ve vašem úsudku chybí soudnost. Zkuste najít jediného Srba na celé planetě, který nezná svatého knížete Lazara, jeho dilema, ke kterému království se přiklonit (zda nebeskému, nebo pozemskému), nebo který neví o bitvě na Kosově poli. Myslíte, že ho najdete? Možná ano, ale jedině pokud neví, že je Srb a srbského původu.

Když říkáme, že jde o událost definující epochu, nemyslíme tím jen slova igumena Vatopedu, ctihodného starce Efréma, který řekl, že země se bude dělit na období „před příchodem pásu a po jeho příchodu“. Myslíme tím také to, že již zmíněný Boží mučedník a světec Lazar Hrebeljanović daroval tuto svatyni Vatopedu jen několik let před Kosovskou bitvou.

Od té doby – od epochy středověku, doby Nemanjićů – uplynulo nejméně dvě až tři epochy do té dnešní, v níž Čestný pás navštívil naši zemi spolu s Přečistou Bohomatkou. Protože kdyby Ona nechtěla a nevyšla nám vstříc, nepřišel by k nám ani její Čestný pás. A to vše znamená, že s ní dorazilo i požehnání jejího Syna, našeho Boha a Spasitele. To by nás mělo těšit a naplňovat vděčností do poslední částice naší bytosti. Bůh nám žehná a nezlomil nad námi hůl.

Právě úvahy na toto téma jsme chtěli slyšet od našich bratří, kteří přišli, stáli v řadě, modlili se, povídali si s ostatními lidmi kolem sebe, byli vítáni a obsluhováni kávou, vodou či pečivem od lidí dobré vůle. A bohužel byli občas zasypáváni i odpadky a jinými předměty ze strany těch, kteří takoví nebyli. Ale to je ani neotřáslo, ani nedokázalo vyhnat z řady. Zůstali a zažili něco, co se v životě zažívá zřídka, pokud vůbec někdy. A nejenže získali požehnání a posvěcenou stužku, kterou mohou pomoci sobě i všem lidem kolem sebe, kteří to budou potřebovat – ale zůstali dotčeni, naplněni a proměněni prožitkem nejhlubšího míru a neobyčejné radosti, o níž všichni říkají, že si ji budou pamatovat po celý život. A není to právě ono „předtím“ a „potom“?

Na osobních příkladech můžeme dosvědčit, že jakmile se vás dotkne požehnání Přečisté – a tím i jejího Syna, Hospodina Ježíše Krista – už nebudete jako dřív. Dostanete něco, co vám nikdo nebude moci vzít – ledaže byste to sami dovolili. A to definuje i všechny naše osobní epochy, s čímž jistě budete souhlasit.

Slova našich bratří a sester ze Slovinska

Naši bratři a sestry ze Slovinska (a Itálie) přišli na poklonění – a nejen oni. Přišli i lidé ze všech ostatních koutů bývalé Jugoslávie. Jsou to vytrvalí a věrní lidé – a máme z nich velkou radost. Pravoslavná farnost z Nové Gorice a její členové, jejichž dojmy zde převážně přenášíme, nepřestávají vzbuzovat naši úctu, a můžeme volně říci, i obdiv.

Biljana Preradović z Nové Gorice nám popsala svou zkušenost po sedmisetkilometrové cestě:

„Stála jsem v zástupu lidí 15 hodin, na slunci i v dešti, sledovala jsem a pomáhala vyčerpaným, věrným lidem, kteří omdlévali a snažili se vytrvat. Poznala jsem spoustu lidí, všichni přišli s vírou v Boha. Někteří z nich byli nemocní, někteří s nemocnými dětmi, se svými problémy a s vírou v Bohorodičku, Matku Boží. Já jsem to všechno vydržela s radostí, protože věřím v posvátnost pásu Bohorodičky, v Bohorodičku, v Boha a Nejsvětější Trojici. Protože jedině Bůh Ježíš Kristus je jedinou pravdou v mém životě.“

I Velinka Zec z Nové Gorice říká, že to je něco, co se musí zažít, a že to, co se dělo v srdcích poutníků, se jen těžko popisuje slovy:

„Neuvěřitelné, celý region se spontánně slévá a proudí ulicemi k chrámu svatého Sávy s myšlenkou na setkání se samotnou Přesvatou Bohorodičkou. Pocit to byl fantastický, jako by nám nějaká síla dodávala energii vydržet až do konce. Stálo za to každou chvíli kráčet v té nekonečné koloně lásky, ve které byly všechny generace, od malých dětí až po lidi v pokročilém věku. To je odpověď všem zlomyslníkům a nemilým událostem v naší vlasti. Sám Hospodin a Přesvatá Bohorodička nás spojili a poslali na tuto cestu, sláva jim a milost!“

A Željka R. z Gorizie v Itálii nám řekla něco, co můžeme uvést jako skutečný příklad vytrvalosti, když se někdo opravdu chce poklonit svatyni. Tehdy prostě neexistují překážky – protože jak Hospodin, tak Bohorodička pomáhají je překonat. Říká, že to byla naprostá náhoda – a dar Hospodina Boha a Přesvaté Bohorodičky. Předtím byla v Bělehradě pracovně, ale nestihla se poklonit. Po návratu domů však na stránkách farnosti viděla, že se organizuje pouť, a dále uvádíme její slova:

„Slunce začalo hřát, ten pocit, že tě Bohorodička volá k sobě. Ten nepopsatelný pocit, že je čas znovu se vydat na cestu dlouhou téměř 700 kilometrů. Jsem matka tří dětí – to je můj důvod, vůle, vděčnost. To mi dalo sílu postavit se do té fronty dlouhé asi čtyři kilometry, což časově trvalo kolem 14 hodin... Pocit? Pocit je nepopsatelný: láska, víra a pokání, vše na jednom místě. Tlačenice, lidé ze všech stran, člověk by až omdlel, ale nevzdává se, modlí se k Přesvaté Bohorodičce, jen aby mu dala ještě trochu síly vydržet a dojít k Ní. Modlíš se za déšť – a prší, modlíš se, abys vydržel – a dostáváš sílu... Lidé jsou unavení a vyčerpaní, ale nevzdávají se. Někteří tě předbíhají, některým se dělá nevolno, ale pak vstávají. Pocit je to krásný a nepopsatelný. Lidé se sbližují, poznávají. Matka shromáždila své děti!“

Željka pokračuje, že byla přítomna modlitbě a přijímání v děkovném chrámu a byla hrdá na svého faráře, který sloužil a udílel lidem přijímání. Říká, že v tu chvíli to prožívala, jako by získala dalšího anděla strážného pro své děti a rodinu. Závěrem uvedla, že jejím největším důvodem k příjezdu byla mateřská vděčnost Přesvaté Bohorodičce.

Rada Ć. z Nové Gorice vidí své poklonění Čestnému pásu Přesvaté Bohorodičky především jako velké požehnání:

„Cestovali jsme 12 hodin ze Slovinska a pak jsem čekala dalších 14,5 hodiny ve frontě. Nejvíc jsem si přála jet proto, že to byla jedinečná příležitost políbit pás Přesvaté Bohorodičky, vzhledem k tomu, že ženy nemohou navštívit Svatou Horu Athos, kde se tato velká svatyně uchovává. Navzdory únavě jsem cítila mír, radost a hlubokou vděčnost. Veškeré úsilí a dlouhé čekání byly malé ve srovnání s požehnáním, které jsem v tu chvíli pocítila.“

I profesorka D. Tica z Postojny ve Slovinsku vyprávěla, že se týden před cestou začala vyptávat, zda někdo nejede do Bělehradu, aby nejela sama. Poslala zprávu i jednomu knězi, který jí řekl o výzvě pro věřící z Nové Gorice, že se jede autobusem. A přihlásila se, aniž by si vůbec ověřila, zda dostane v práci volno. Ale i když nikoho z poutníků neznala, věděla, že je na správném místě, a byla nesmírně šťastná:

„Můj pocit byl jasný – musím jet, jménem své rodiny... Mnozí píší o svých dojmech a ten nejvýraznější sdílím se všemi i já – mír, mír, který jsem cítila jen při pohledu na tváře lidí, kolem nichž jsem nejprve procházela 'proti proudu' na začátek fronty, mír, který jsem sama cítila mezi nimi všemi... Došlo k novým seznámením, přátelstvím. Malé děti, starší lidé, občas nějaká těhotná žena... Cítila jsem hrdost – to je náš národ, jak nás sjednotila Přesvatá Bohorodička, opravdu bylo cítit, že nebe bylo blíže.“

Říká, že cítila lehký krok, ačkoli prvních půl hodiny bylo delších než následujících pět. Během deseti hodin ve frontě při čekání na liturgii necítila ani hlad. Říká, že čas před děkovným chrámem se jim zastavil, řada se pohybovala velmi pomalu za vrtošivého počasí – slunce, déšť, opět slunce, spousta lidí, deštníky, které chrání, ale také ubírají kyslík. Mnozí dávali hlasitě najevo svou únavu, avšak:

„Po 15 minutách opět vidím tu samou tvář. Teď už není cesty zpět. Lidé kolem nás – z Prijedoru, Banja Luky, Smedereva, Niše... Ta sekunda políbení svatyně, pásu naší Přesvaté Matičky, stojí za každou sekundu našeho putování a stání, které trvalo 14 hodin.“

Profesorka Tica říká, že i když je to neuvěřitelné, druhý den dorazila i do práce! Ptá se, jak si vůbec mohla myslet, že se to všechno nestane, a děkuje faráři Miroslavovi za to, že byl statečný a zrealizoval tuto ne zrovna malou věc, a uzavírá:

„Několikrát se mi oči zalily slzami, ale když jsem z autobusu sedla do svého auta v Postojně, rozplakala jsem se nahlas jako malé dítě... Teprve tehdy mi, zdá se, došlo, co se mi předchozí den stalo, čeho a Koho jsem se srdcem, tělem i duší dotkla. Sláva a díky Bohu za všechno!“

A na závěr uzavřeme tento text slovy a dojmy otce Miroslava z Nové Gorice, který nám vyprávěl o spontánní a velké touze shromáždit se, zorganizovat se a poklonit se svatyni – což sami farníci pocítili a odpověděli celým srdcem:

„Cestu jsme zorganizovali doslova v okamžiku. V pátek před svátkem Padesátnice, po akatistu k Bohorodičce, jsme zavolali přepravním firmám, které měly čistou náhodou jeden volný autobus, který jsme téměř přes noc zaplnili do posledního místa. Je to nepopsatelný pocit být toho všeho přítomen, být toho součástí... Jediné, čím se to dá kompletně popsat, je Exodus Izraele z egyptského otroctví. Upřímně doufám, že tyto řeky věřících budou skutečně exodem celého našeho národa z otroctví všeho toho, co nás po desetiletí oddělovalo od Krista a mateřské náruče Přesvaté Matky.“

My za sebe pouze dodáme – neexistuje lepší poselství pro všechny poutníky, věřící a lidi, kteří touží po něčem lepším, větším a vyšším než jsou oni sami. Pro všechny ty, kteří chápou, že život je skutečně životem tehdy, když se žije, miluje a sdílí se svými bližními zlé i dobré. Protože sdílený smutek se zmenšuje a sdílená radost se zvětšuje. A Hospodin si přál, abychom byli jedno v Něm. Proto se v mysli ještě jednou připojujeme k modlitebnímu průvodu a shromáždění před Čestným pásem Přesvaté Bohorodičky. Kéž nám Hospodin na modlitby své Přečisté Matky dopřeje, aby tomu tak bylo. Amen.

Přečtěte si také