Helena Trojská, Nolan a ztracený smysl pro věrnost

Záběr z filmu Odyssea

V komentáři pro řeckou redakci SPN se novinář Grigoris Galanis zamýšlí nad tím, že v dnešní době nezůstává nic takové, jaké bývalo – ani příběhy, ani mýty, ani postavy, které jsou po tisíce let součástí lidské historie a kultury. Stačí, aby se tvůrce rozhodl nabídnout vlastní verzi, a najednou se může všechno změnit. Film Christophera Nolana Odyssea, který v současnosti promítají kina, přinesl tuto debatu znovu na povrch. Volba obsadit do role Heleny Trojské černošskou herečku vyvolala vlnu reakcí a mnozí hned prohlásili, že každý, kdo nesouhlasí, má problém s diverzitou. 

O to však podle řeckého autora v jádru nejde. Je vyčerpávající muset při vyjádření odlišného názoru nejprve obhajovat své úmysly. Diskuse se netýká hodnoty člověka ani toho, zda je herečka dobrá nebo špatná. Jde o něco podstatně jednoduššího: o respekt vůči kultuře a historii, která existuje po tisíce let. Helena Trojská není postavou vymyšlenou včera pro potřeby jednoho filmu. Je jednou z nejznámějších postav řecké mytologie, kterou opěvovali básníci, zobrazovali umělci a studovali lidé po celém světě. Je součástí řecké tradice, a když takový mýtus přenášíte na plátno, přenášíte s ním celý historický a mytologický svět.

Každý režisér má samozřejmě právo tvořit a Nolan má právo na vlastní tvůrčí přístup. Stejně tak má ale veřejnost právo tuto volbu posuzovat a kritizovat. Svoboda tvůrce neznamená nedotknutelnost vůči kritice. Zde se ukazuje rozpor současné doby: na jedné straně požadujeme respekt ke všem kulturám, na druhé straně máme za to, že evropské tradice lze bez problémů měnit, pokud to slouží modernímu vnímání. Pokud by někdo změnil základní vlastnosti významné postavy z jiné kultury, mnozí by hovořili o neúctě.

Zde se podle Galanise ztrácí samotný koncept věrnosti. Už neexistuje požadavek chránit identitu původního díla. Mýty přitom nejsou jen příběhy pro ukrácení chvíle, ale představují paměť a způsob, jakým si národ připomíná své kořeny. Žádat respekt ke kulturnímu dědictví neznamená považovat někoho jiného za méněcenného, ale vážit si toho, co jsme převzali z minulosti. Ne každá změna je vylepšením a pokrok by se neměl plést s nahrazováním.

Autor v textu nabízí i myšlenkový experiment: Pokud by se někdo rozhodl zobrazit Krista s tmavými rysy, Nelsona Mandelu jako bělocha, Mahátmu Gándhího jako Japonce, Mao Ce-tunga jako amerického indiána nebo Abrahama Lincolna jako afrického lídra, byla by tato volba vnímána pouze jako volná umělecká interpretace, nebo jako zásah do jejich historické identity? Pokud má princip historické přesnosti platit v určitých případech, měl by platit stejně pro všechny. Když se vše přizpůsobuje potřebám každé epochy, vyvstává otázka, kdo nakonec chrání paměť minulosti.

SPN dříve informoval: Arcibiskup Jeroným podepsal smlouvu o spolupráci při prevenci domácího násilí. Athénské arcibiskupství a Attika budou dva roky realizovat program „(S)kroky prevence". 

Přečtěte si také