Rok 1976 proměnil řecké pravoslaví v Americe

Arcibiskup Iakovos během svého projevu na Kongresu duchovenstva a laiků v roce 1976. Foto: Orthodox Observer

Rok 1976 představoval pro Řeckou pravoslavnou arcidiecézi v Americe významný mezník. Spojené státy slavily dvě stě let od svého vzniku a ve Filadelfii se současně konal kongres duchovenstva a laiků, na němž se setkali zástupci pravoslavných obcí z celého tehdejšího území arcidiecéze. Církev, jejíž život stále výrazně formovala poválečná vlna řeckého přistěhovalectví, se tehdy stále více stávala viditelnou součástí americké společnosti. Informoval o tom portál Orthodox Observer.

Podle interních údajů a historických pramenů měla arcidiecéze v tomto období sloužit více než 250 tisícům pravoslavných domácností. V mnoha farnostech zněla řečtina stejně často jako angličtina a velká část věřících si ještě živě pamatovala svůj příchod do Spojených států. Chrámové sály zaplňovaly rodiny, nedělní školy děti a kolem farností vznikaly pěvecké sbory, taneční skupiny, sportovní týmy i kulturní festivaly.

Od přistěhovalecké církve k americkému pravoslaví

Kongres ve Filadelfii nebyl pouze slavnostním setkáním. Stal se také symbolem proměny řeckého pravoslaví v Americe. Arcidiecéze si začínala stále zřetelněji uvědomovat, že už není pouze církví přistěhovalců, ale společenstvím, které má své pevné místo v náboženském i veřejném životě země.

Tomuto vývoji předcházelo několik desetiletí budování farností. Historický přehled organizace CNEWA připomíná, že první významnější řecké pravoslavné obce vznikaly v New Yorku, Chicagu a Lowellu už v 90. letech 19. století. Po roce 1900 počet farností rychle rostl a do roku 1920 byla založena většina komunit, které později tvořily páteř arcidiecéze.

Postupně se však měnilo také jejich prostředí. Řecké rodiny se stěhovaly ze starších přistěhovaleckých čtvrtí do předměstí, zejména v Kalifornii, na jihu a jihozápadě Spojených států. Tam vznikaly nové chrámy odpovídající rostoucí prosperitě i větší mobilitě řecko-americké komunity. V místech bez silné přistěhovalecké populace se zároveň stále častěji začala při bohoslužbách používat angličtina.

Právě v roce 1976 se už naplno ukazovalo, že další rozvoj církve bude vyžadovat hledání rovnováhy mezi vírou, jazykem, kulturní identitou a životem v americké společnosti. Děti přistěhovalců dospívaly, uzavíraly smíšená manželství a mnohé rodiny řešily, jak zachovat pravoslavnou víru v domácnostech, které už nebyly výhradně řecké.

Arcibiskup Iakovos dal církvi veřejný hlas

Ústřední postavou tohoto období byl arcibiskup Iakovos, který vedl Řeckou pravoslavnou arcidiecézi v letech 1959 až 1996. Za jeho dlouhého působení se arcidiecéze výrazně rozšířila, posílila své instituce a získala větší přítomnost ve veřejném životě Spojených států.

Oficiální stránky Řecké pravoslavné arcidiecéze v Americe připomínají především jeho účast na pochodu za občanská práva v alabamské Selmě v březnu 1965. Iakovos tehdy stanul po boku baptistického kazatele a bojovníka za občanská práva Martina Luthera Kinga při vzpomínkové akci za zavražděného duchovního Jamese Reeba.

Fotografie arcibiskupa v pravoslavném oděvu, stojícího mezi účastníky pochodu, se objevila na titulní straně časopisu Life a stala se jedním z nejznámějších obrazů řeckého pravoslaví v Americe. Iakovos svou účastí ukázal, že pravoslavná církev nemá zůstávat uzavřená pouze do života vlastních farností, ale má se vyjadřovat také k otázkám lidské důstojnosti, rovnosti a spravedlnosti.

Jeho postoj souvisel i s osobní zkušeností. Narodil se na ostrově Imbros v době Osmanské říše a jako pravoslavný křesťan poznal život náboženské i národnostní menšiny. Po příchodu do Spojených států navíc vstoupil do společnosti, v níž byly ještě nedávno výrazně omezeny možnosti přistěhovalectví z Řecka a dalších částí jižní a východní Evropy.

Podle CNEWA právě Iakovovo 37leté vedení přineslo řeckému pravoslaví v USA období největšího růstu. Rozvíjely se nové farnosti, vzdělávání budoucích duchovních i spolupráce mezi jednotlivými pravoslavnými jurisdikcemi. Významnou roli sehrála také teologická škola Holy Cross a Hellenic College, která připravovala duchovní i laiky pro službu církvi.

Rok optimismu i nových výzev

Kongres ve Filadelfii v roce 1976 byl spojen také se vznikem Národního fóra řeckých pravoslavných chrámových hudebníků. Organizace měla pomoci sjednotit a posílit práci pěveckých sborů, kantorů a dalších lidí zapojených do liturgické hudby. O padesát let později byla tato událost připomenuta na kongresu duchovenstva a laiků v Clevelandu.

Rok 1976 však nebyl pouze obdobím oslav. Církevní představitelé si stále více uvědomovali výzvy spojené se změnou generací. Část mladých lidí se od života církve vzdalovala, angličtina postupně nahrazovala řečtinu a přesun věřících do předměstí oslaboval některé starší městské farnosti. Smíšená manželství zároveň přinášela nové pastorační otázky.

Přesto v tehdejší arcidiecézi převládal optimismus. Nové projekty, školy, farnosti a církevní služby měly ukázat, že pravoslaví může v americkém prostředí růst, aniž by ztratilo své duchovní kořeny. Rok 1976 se tak stal nejen připomínkou dvoustého výročí Spojených států, ale také symbolem církve, která si v nové vlasti vytvořila pevné místo a začala hledat podobu své budoucnosti.

SPN dříve informoval o výstavě, která připomíná americkou podporu řecké revoluce i pravoslaví.

Přečtěte si také