Otec Vasyl vypráví: Nevšední cesta ikony Bohorodice do Prahy

otec Vasyl Čelerpko v katedrálním chrámě sv. Cyrila a Metoděje během uvítání ikony. Foto: SPN

V katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze se sešlo velké množství věřících. Všechny připravené židle k sezení byly obsazeny a lidé trpělivě a s modlitbou na rtech čekali na příchod vzácného svatostánku z monastýru Dochiar – přesné kopie ikony Matky Boží Rychleslyšící (Gorgoepikoos). Místo v centru chrámu, kam měla být ikona usazena, zářilo záplavou čerstvých květin, které s láskou přinesli samotní farníci.

Když byla 120kilogramová svatyně po slavnostním přivítání a modlitbách usazena do květinových vazeb, předstoupil před kazatelnu otec Vasyl Čerepko. S nesmírnou pokorou, lidskostí i jemným humorem převyprávěl přítomným celý příběh cesty, na jejímž konci Athos symbolicky přicestoval až do srdce naší vlasti.

Znamení na úvod

Příběh objednání ikony začal u jednoho z farníků, bratra Dionýsa, a pokračoval výpravou na Svatou Horu Athos. Originál ikony z 10. století je totiž namalován přímo jako freska na zdi monastýru a nelze jej přemístit. Mniši proto vytvořili její přesnou a monumentální kopii.

Když česká výprava dorazila do monastýru Dochiar a vstupovala k ikoně, protlo posvátné ticho náhlé a silné zemětřesení.

„Vstupoval jsem do toho jako první a najednou bouchlo zemětřesení. Nic takového jsem nikdy neslyšel. Ze stropu spadla omítka a my se vylekali. Většina z nás se rozplakala, protože to bylo takové strašlivé a výtahní... Nevěděli jsme, co máme myslet,“ vzpomínal otec Vasyl.

Mniši z Athosu však české poutníky rychle uklidnili a vysvětlili jim duchovní význam tohoto otřesu s obrovskou láskou:

„Ti lidi, co tam žijí, nám říkali, že pro ně to není tak velké jako zemětřesení. Je to jako když maminka drží dítě na ruce a občas jím zatřese. Aby klapaly rukama, aby se povzbudili... Že Boží Matka jim to takhle občas připomíná.“
Příběh českého muslima Isaaka: Cesta z Prahy do athoské kelie
Jedním z nejdojemnějších momentů celého vyprávění bylo setkání v odlehlé lesní pustonáboženské kelii, kde mniši žijí v nejpřísnější askezi – spí na podlaze a teplé jídlo jedí jen v sobotu a v neděli. V této divočině poutníci potkali mladého poslušníka Isaaka.

Isaak se narodil v muslimské rodině jako Ibrahim a vyrostl přímo v České republice. Před dvěma lety však vstoupil do pražského chrámu svatých Cyrila a Metoděje, odkud ho touha po pravdě zavedla až na Athos. Šel pěšky, našel tuto skrytou kelii, přijal křesťanství a dnes zde oddaně slouží Bohu.

Právě v tomto monastýru pak otec Vasyl se svými spolubratry posloužil božskou liturgii zcela v českém jazyce – historicky poprvé v prostorách tohoto athoského svatostánku.

Zkouška víry na letišti: Sto dvacet kilogramů versus úřední limit

Největší logistická i duchovní zkouška však přišla při zpáteční cestě. Ikona vážila neuvěřitelných 120 kilogramů a byla obrovská. Tři poutníci – z nichž jeden měl přes osmdesát let – měli obrovské problémy ji vůbec unést. Nejdříve se narychlo sháněla menší loď, potom se musela objednávat další auta na pevnině, protože se do jednoho vozidla svatyně s posádkou nevešla.

Překvapení a ulehčení přišlo na řeckém letišti u odbavovací přepážky, kde platí přísný váhový limit 23 kg na zavazadlo.

„Ta paní na odbavení, když ikonu uviděla, říká: ‚Já ještě takový neviděla, aby letadlem to vězlo.‘ Ale byla to Řekyně, a když uviděla, že to byl Gorodec, začala se ptát, odkud ta Panagia je, kde byla na stěně... My říkáme: ‚My zaplatíme!‘ A ona: ‚Ne, ne, ne, v pohodě!‘ A napišeme 23 kg – a ona má asi 120 kg!“ vyprávěl otec Vasyl za úsměvu celého chrámu.
Díky pomoci dalšího řeckého pracovníka, který náhodou znal stejného duchovního otce, se ikona dostala přes všechny úřední překážky bezpečně na palubu letadla.

Odkaz pro západní svět

Vzácná ikona tak urazila cestu přes pevninu, moře i vzduch, aby zakotvila v Praze. Na přání athoských otců se před ní bude v pražské katedrále sloužit akathist každý pátek od 18:00.

Otec Vasyl na závěr připomněl slova athoského starce (gerondy), který věřícím vzkázal, aby nebojovali jeden proti druhému, ale sami se sebou a se svými hříchy. Připomněl také, jak důležitou roli má Bohorodice právě v dnešní době:

„Bohorodice jde do takového západního světa. Protože v západním světě většinou uctívají Krista, mají rádi učitele v církvi, ale Matku Boží tak nějak stranou nechali. Ona nenapsala žádné teologické knížky. Ale je to čestnější než cherubíni a slavnější než serafíni. Ať je Boží Matka přítomná v tomto chrámu a přináší nám zázraky, které budou uzdravovat naše duše.“

Kopie ikony Matky Boží Rychleslyšící (Gorgoepikoos) Zdroj: FB/PPE

Kázání prot. Vasyla Čerepka po nedělní bohoslužbě v katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze dne 2. srpna 2026.

Takových kopií této ikony je dnes po celém světě mnoho. I my jsme k jedné přišli díky jednomu z věřících našeho chrámu, který k nám přišel asi před čtyřmi lety, když na Ukrajině začala válka. Před rokem za mnou přišel s prosbou – že by rád nechal pořídit kopii této ikony pro náš chrám. Rozhodli jsme se, že ano, ať se to stane. Objednal ji tedy v monastýru, kde se celý rok psala, a minulé pondělí jsme se vypravili, abychom si ji odtamtud přivezli.

Cesta, kterou jsme podnikli, byla neobyčejná a provázelo ji hned několik příběhů. Až vám je budu vyprávět, možná si někdo pomyslí, že jsem si je vymyslel – ale nebylo tomu tak. Bylo nás tam šest, kdo to všechno viděli a zažili na vlastní kůži.

Začalo to už v Praze, na cestě na letiště. Jeli jsme dva s Vasilem, zatímco Dionýsij, který celou cestu organizoval, byl už v Řecku. Ten také objednal let i místo pro ikonu v letadle – jenže se ozvali, že to bude nutné zrušit, protože ikona je velká a letadlo, které nám nakonec přidělili, menší, takže se rozměry ikony do něj prostě nevejdou. Objednal tedy jiný let, který měl do Prahy přistát o půlnoci. My jsme ale předtím už stihli oznámit, že ikona dorazí v šest večer. Říkám mu tedy, že musíme něco vymyslet, protože lidé se to dozvědí a přijdou přivítat Přesvatou Bohorodici. Zkusil to proto urgovat přímo u letecké společnosti – a tam mu odpověděli, že se pokusí, ale slíbit nic nemohou.

Vydali jsme se tedy na cestu, aniž bychom tušili, jak to všechno dopadne. Když jsme dorazili do monastýru Dochiar, čekal nás tam zvyk, který se dodržuje odjakživa: hosté nejprve procházejí archondarikem, místností, kde se poutníci scházejí, kde je pohostí a teprve poté je zapíšou a ubytují. Předtím ale každý zamíří k ikoně Přesvaté Bohorodice Rychleslyšící, zavěšené na zdi v prostoru, který z ní udělali malou kapli.

Když jsme přišli, stála před ikonou fronta poutníků. A právě v okamžiku, kdy poslední z nich odešel a přišla řada na nás – přesně ve chvíli, kdy jsme vstupovali do kaple – se ozvalo zemětřesení a ze zdi se začala sypat omítka. Někteří z nás se rozplakali, tak neuvěřitelné to bylo. Můj syn tam přitom žil dva roky a tvrdil, že něco takového nikdy předtím nezažil. Plakali jsme nejen kvůli tomu, ale i proto, že jsme před sebou viděli ikonu, kterou jsme si přijeli vyzvednout – kopii, umístěnou naproti originálu, kde stála už několik týdnů.

Políbili jsme ikony, poklonili se a odešli. Setkali jsme se s gerondou Amfilochiem, starcem, respektive igumenem monastýru, který nám požehnal k další cestě – měli jsme navštívit jednoho z jejich mnichů žijících v horách. Je to keliot, žije zcela sám ve své poustevně, a naším úkolem bylo pozdravit ho a v noci u něj sloužit božskou liturgii. V takových keliích totiž obvykle žije jeden, výjimečně dva mniši, a jen málokdy je mezi nimi kněz, který by mohl liturgii sloužit sám. Proto je pro ně obrovským darem, když k nim zavítá kněz zvenčí – mohou se konečně zúčastnit liturgie a přijmout svaté přijímání. Jinak by museli jít pěšky dvě hodiny až do monastýru.

Vydali jsme se tedy za ním. Přivítal nás otec Flavian, který v této kelii působí. Je to poustevna ze patnáctého století, ve které kdysi pobýval i svatý Řehoř Palama a další z takzvaných kollyvadů – hnutí mnichů, kteří dbali na čistotu pravoslavné tradice.
Vím, že jste unavení, ale ještě bych rád u této kelie na chvíli zůstal, protože se k ní váže další příběh. Před dvěma lety k nám přišel mladík jménem Ibrahim, původem z Kyrgyzstánu – matku měl odtamtud, otce z nejspíš Iráku nebo odněkud z Blízkého východu. Rodina byla muslimská, ale on sám muslimem nebyl; od svých dvou let vyrůstal tady v Česku. Přišel k nám do chrámu a řekl, že by rád poznal křesťanství. Poradil jsem mu tehdy, ať jede na Svatou horu Athos v Řecku, kde mniši žijí už tisíc let – ať se tam podívá a uvidí sám. Takových mladých lidí k nám chodí čas od času víc a já si zdaleka nepamatuji všechny.

Ale na toto jsem si vzpomněl, protože mi před dvěma lety Dionýsij řekl, že až tam pojedeme, máme zajet do chrámu za otcem Flavianem, protože tam je jeden mladík, který mě zná – jmenuje se prý Izák. Namítal jsem, že žádného Izáka neznám. Přesto jsme tam s otcem Milanem loni zajeli – a ten Izák mi skutečně vyprávěl, jak byl u nás v chrámě a jak jsem ho tehdy na Athos poslal. Přišel do monastýru Dochiar a odtud se pěšky vydal do dalšího monastýru, Vatopedu, jenže cestou zabloudil v lese – a nakonec došel právě ke kelii otce Flaviana. Ten mu tam vše tak srozumitelně vysvětlil, že mladík u něj zůstal. A zůstal navždy: přijal pravoslaví a stal se Izákem – z Ibrahima se tak stal Izák. Loni pak přijel s otcem Flavianem sem do Prahy, aby si vyřídili doklady, byli u biskupa, a i jemu jsme celý ten příběh vyprávěli.

A teď jsme tedy dorazili do téže kelie a v noci tam sloužili božskou liturgii. Modlí se tam vždy v noci: večer je večerní bohoslužba, pak si na chvíli odpočinou, a už ve čtyři hodiny ráno začíná jitřní bohoslužba – půlnoční, jitřní a liturgie. Po liturgii jsme šli s otcem Flavianem ještě dál, k další kelii, kterou si postavil úplně na vrcholu hory. Tam tráví čas takto: v noci, jakmile skončí večerní, jde tam nahoru a modlí se, pak se vrátí a modlí se znovu, a právě díky tomu stihne ráno přijít na bohoslužbu a přijmout svaté přijímání. Většinou tedy vůbec nespí. My jsme s Vasilem šli s ním a jen jsme žasli, jak dobře zná tu cestu lesem.

Strávili jsme tam s ním asi dvě hodiny a povídali si o duchovním životě, o tom, jak by měl křesťan žít v tomto světě. A přitom nám znovu ukázal to, co mi řekl už při minulé návštěvě – svou vlastní hrobku, už dávno vykopanou a připravenou, do níž napadalo trochu listí. Řekl, ať si o něj nikdo nemusí dělat starosti, že tam už má všechno nachystáno. Na otázku, co by lidé v tomto světě měli dělat, odpověděl, že největší duchovní zápas, největší práce na sobě, je oběť – oběť jednoho pro druhého. Že máme být ochotni se jeden druhému obětovat a nosit, jak píše apoštol Pavel, slabosti jeden druhého, protože jsme silní.

Toho dne jsme se vrátili do monastýru Dochiar. Večer, po povečerní bohoslužbě, jsme se znovu sešli s gerondou Amfilochiem, který s námi začal plánovat další den – kdy a jak proběhne předání ikony a jak a kde se budeme modlit. Byl čtvrtek, den památky svaté Maríny. Mniši mají nedaleko monastýru kapli zasvěcenou sv. Maríně a proto měli ve čtvrtek ráno v plánu sloužit tam, protože jsme ale už měli objednanou loď, která měla ikonu odvézt, domluvili jsme se, že místo toho abychom šli s nimi zůstaneme v monastýru a budeme se modlit tam.

Tak jsme i učinili. Sloužili jsme božskou liturgii vedle kaple, kde je umístěna další kopie ikony Bohorodice a kde je i oltář. Po liturgii jsme se najedli – dali nám snídani – a pak jsme se pustili do zvedání ikony, my dva s mým synem Vasylem. Byla těžší, než jsme čekali: mysleli jsme si, že bude vážit tak padesát kilo, ve skutečnosti to bylo přes sto. Když jsme ji zvedli, přišli nám na pomoc i mniši, kteří s námi zůstali, a společně jsme ji odnesli k lodi. Tam jsme zjistili, že pro nás šest objednali menší loď s poměrně malým vstupem, takže jsme se báli, jestli se ikona vůbec dostane dovnitř. Zkusili jsme to znovu – a nakonec tím úzkým vchodem prošla.

Doplavili jsme se na pevninu, do Uranopole, kde jsme si objednali taxi – mikrobus, o kterém nám řekli, že bude co největší, aby se ikona vešla. Když ale mikrobus přijel, řidič se na ikonu podíval a prohlásil, že se tam nevejde. Znovu jsme nevěděli, co dál. Začali jsme měřit, sklopili jsme sedadla a objednali ještě jedno taxi, které odveze nás, zatímco ikonu poveze ten větší vůz. Tak jsme se konečně dostali na letiště.

Tam jsme museli znovu vyřešit, jak ikonu dostat do letadla. Paní, která měla na starosti odbavení, se na zabalenou ikonu podívala a řekla, že se tam nevejde, že takovéto rozměry se běžnými letadly nepřevážejí. Přesto nám poradila počkat, až začne samotné odbavování, a zkusit to znovu. Čekali jsme tedy asi hodinu, sešli jsme se všichni dohromady a modlili se, aby se Bohorodice sama rozhodla, že s námi poletí.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na slova, která nám večer řekl geronda. Ptal se nás, jak žijeme, jak funguje náš chrám, jestli je otevřený každý den a jaké bohoslužby se v něm slouží. Když jsme mu to všechno popsali a ukázali fotografie, jak to u nás vypadá, měl z toho velkou radost. Řekl, že by si přál jednou v monastýru zůstat a poslechnout si, jak sloužíme v češtině – něco takového u nich ještě nikdy neslyšeli. A prosil, aby Bohorodice u nás zůstávala a abychom se k ní modlili za očištění svých srdcí. Rozloučili jsme se s tím, že příště, až přijedeme znovu, budeme určitě sloužit společně.

A právě tehdy, na letišti, se k nám při modlitbě přidala jedna hodná paní z oddělení odbavování jménem Angeliki – pamatujme na ni ve svých modlitbách. Začala ikonu měřit a řekla, že je opravdu velká a že to musí nahlásit dál. Zavolala pracovníkům, kteří odnášejí zavazadla, a řekla jim, ať ikonu odvezou, že se uvidí. Znovu ji tedy odvezli a my jsme čekali, co bude dál. Po chvíli se vrátil Vasyl se zprávou, že ikonu převzali – ale že ještě není jisté, zda se dostane i do letadla, protože se prý stává, že zavazadlo sice převezmou, ale nakonec ho nenaloží, když přesáhne povolené rozměry nebo váhu. My jsme ale z okna letadla viděli, jak ikonu vyváží nahoru, přímo do prostoru pro zavazadla – a tak se nakonec do letadla dostala. Zaradovali jsme se, že teď už se vzduchem dostaneme domů do Prahy.

To je tedy příběh o tom, jak tato ikona putovala k nám. Ale největším zázrakem z celé cesty bylo bezpochyby to uvítání – to zemětřesení. Měli jsme z něj strach, ale když jsme se ptali mnichů, co to znamená, odpověděli jen, že nic – že jsou na to zvyklí. Až později mi kdosi nabídl přirovnání, které mi dodnes zůstalo v mysli: že mniši to často chápou tak, jako když matka vezme dítě do náruče – dítě potřebuje čas od času pocítit její sílu a její lásku. A stejně tak občas i Bůh „potřebuje“ připomenout Svaté hoře skrze podobné znamení, kdo je jejím skutečným Pánem. A skrze Přesvatou Bohorodici tak často vítá právě ty, kdo ji milují a ctí.

Teď tedy přišla k nám, sem do našeho chrámu. Lidé se ptají, jak dlouho tu zůstane. Odpověď je prostá: tato ikona byla napsána právě pro náš chrám a zůstane tu navždy, bude-li to Boží vůle. Nevíme, co přinese budoucnost, ale víme jistě jedno – že teď je mezi námi. Bohorodice tu s námi ostatně byla vždycky, jen teď přebývá viditelně, v této ikoně, která spojila Svatou horu s naším chrámem – podobně jako ji spojil i příběh onoho mladíka, který k nám kdysi přišel a touto cestou se sám dostal až na Athos. Jak řekl geronda, teď bude Bohorodice sama přebývat mezi námi.

Uctívejme proto Matku Boží. Otec Flavian nám řekl jednu věc, na kterou nezapomínám: že tahle západní Evropa je jaksi „protestantská“ – pořád něco zpochybňuje, pořád se na něco ptá. Lidé si tu rádi váží a hodně uctívají církevní učitele, ale samotnou Bohorodici uctívají poměrně málo. „Dobře,“ řekl, „že Bohorodice bude mezi vámi. A dobře uděláte, budete-li se k ní modlit alespoň jednou týdně akafist.“ A tak jsme se domluvili, že budeme každý pátek v šest hodin číst akafist k této ikoně Bohorodice Rychleslyšící, jakmile bude umístěna u nás v chrámu.

Kéž Bohorodice přebývá s námi, kéž je naší ochránkyní. Učme své děti, aby ji tak ctily a věděly, že je přímluvkyní u svého Syna. Vzpomeňme na příběh svatby v Káně Galilejské, kdy došlo víno a Bohorodice řekla služebníkům: „Co vám řekne, učiňte.“ Ačkoli Kristus tehdy pravil, že ještě nepřišla jeho hodina, na prosbu své Matky přesto učinil zázrak pro lidi – i takový, zdánlivě malý zázrak, jako je proměna vody ve víno. A i dnes, díky mnoha různým svědectvím, víme, že Bohorodice nepřestává za nás, hříšné, přimlouvat se u svého Syna.

A teď bych vás poprosil, abychom společně přistoupili k ikoně a přečetli u ní ještě modlitbu, abychom se všichni společně poklonili Přesvaté Bohorodici.

Zdroj: FB/PPE

Přečtěte si také