Uložení Pásu Bohorodičky: relikvie, která uzavírá srpen

Dnes, 31. srpna podle nového kalendáře, si církev připomíná Uložení ctěného Pásu Přesvaté Bohorodičky v Konstantinopoli. Zdroj: Orthodoxia News Agency

Srpen bývá v pravoslavném kalendáři právem nazýván měsícem Bohorodice. Neplatí to jen kvůli Zesnutí, ale i kvůli dnešnímu svátku, kterým se srpen uzavírá. Uložení ctěného Pásu Přesvaté Bohorodice. Oba svátky spolu církev nechápe jako dvě oddělené události, ale jako jeden celek: první polovinu měsíce zahajuje Zesnutí, druhou uzavírá právě dnešní svátek. 

Jak se pás dostal do Konstantinopole

Podle tradice, kterou církev na dnešní svátek předává, přinesl pás byzantský císař Arkadios, syn Theodosia Velikého, z Jeruzaléma, kde ho po staletí střežila jedna zbožná panna spolu s dalším rouchem Bohorodičky. Arkadios ho uložil do vzácné schrány v konstantinopolském chrámu Panny Marie Chalkoprateia, kterou nazval Svatá Rakev (Agia Soros). Arkadios vládl v letech 395–408, takže samotný přenos ostatku spadá právě do tohoto období. 

O tři sta deset let později, tedy zhruba na přelomu 9. a 10. století, dal císař Lev tuto svatyni otevřít kvůli své manželce Zoe, kterou trápil nečistý duch a které se ve vidění dostalo ujištění, že ji uzdraví, pokud na ni pás vloží. Podle vyprávění byl pás nalezen zářící, jako by byl právě utkán, opatřený zlatou pečetí a krátkým záznamem s přesným datem přenesení do Konstantinopole. Císař ho políbil a rukou tehdejšího patriarchy ho vložil na císařovnu – a ta byla okamžitě uzdravena. Pás byl poté znovu uložen do stejné schrány, kde byl uchováván předtím.

Slib a jeho naplnění

Spojitost mezi oběma srpnovými svátky není jen kalendářní náhoda, ale teologický záměr. Tropar svátku Zesnutí zpívá, že Bohorodice svým zesnutím svět neopustila – a dnešní svátek podle výkladu církve ukazuje, jak přesně se tenhle příslib naplňuje: Bohorodice po sobě zanechala svůj pás a roucho jako trvalou, hmatatelnou připomínku své přítomnosti mezi věřícími. Bohoslužebné texty svátku to vyjadřují přímo – jeden z hymnů říká, že Bohorodice sice odešla k věčnému světlu, ale svým ctitelům zanechala místo svého těla svůj vzácný pás.

Proč se ctí obyčejný kus látky

Otázka, proč si tak vysokou úctu zaslouží kus tkaniny, má v pravoslavné teologii jasnou odpověď: to, co se dotklo svatého člověka, samo přijímá jeho posvěcení. Stejnou logiku vidí církev i v jiných evangelijních událostech – při Proměnění na hoře Tábor zbělela i Kristova roucha, a žena trpící krvotokem byla uzdravena pouhým dotykem lemu jeho šatu. Jde o výraz toho, čemu se v pravoslavné teologii říká „materialismus" v tom nejlepším smyslu slova – přesvědčení, že příchodem Krista se posvěcuje i hmota samotná, a že spása se netýká jen duše, ale celého člověka i celého stvoření, ne pouze ducha odděleného od těla.

Hymnografové k tomu ale přidávají ještě jeden, ještě konkrétnější důvod úcty. Pás totiž neobepínal jen tělo Bohorodice obecně, ale v době těhotenství obepínal i lůno, ve kterém nosila samotného Krista – a v tomto smyslu se v jistém úhlu pohledu dotýkal i jeho samotného. Jeden z hymnů to označuje přímo za „hrozné tajemství".

Co svátek žádá od věřícího

Bohoslužebné texty dnešního dne se ale nezastavují jen u vyprávění o zázracích spojených s relikvií. Opakovaně zdůrazňují, že skutečný užitek z ní má jen ten, kdo k ní přistupuje s vírou a upřímnou touhou po pokání – ne pouhá fyzická blízkost ostatku, ale vnitřní stav toho, kdo se před ním sklání. Právě to je pravidelně vracející se výzva hymnografie svátku: přistoupit s vírou, ne jen s zvědavostí.

SPN dříve psal: Zesnutí Přesvaté Bohorodičky: proč to církev nenazývá smrtí

https://www.orthodoxianewsagency.gr/orthodoxes-provoles/31-aygoustou-katathesis-tis-timias-zonis-tis-yperagias-theotokou-3/

https://poustevnasophie.wordpress.com/2018/09/17/druhy-rim-konstantinopol/

Přečtěte si také