Co naše Církev udělala s dědictvím a odkazem sv. Gorazda?

Ilustrační obrázek. Vytvořen pomocí AI.

Do naší redakce dorazil dopis, který jsme se rozhodli publikovat. Autor se vrátil z Kobyliské střelnice a popsal, co tam viděl: téměř neporušenou trávu, prázdný kříž a několik desítek lidí při připomínce jednoho z největších světců naší církve. 

Plné znění:

Včera uplynulo osmdesát čtyři let od chvíle, kdy se pro pravoslavnou, všeobecnou a apoštolskou církev v této zemi zrodili noví mučedníci. Svatý vladyka Gorazd, otec Václav Čikl a bratr Jan Sonnevend a jejich druzi právě v tento den – stejně jako letos to byl pátek – před osmdesáti čtyřmi lety odevzdali své životy za tuto zemi, za svou vlast, za své bližní a především za věrnost Kristu. Nezradili jej a vytrvali až do konce. Dnes, v sobotu, se k nim v pravé poledne připojí také otec Vladimír Petřek.

Co po nich zůstalo?

Na Kobyliské střelnici zůstala těla, která museli nacisté následně odstranit, protože i mrtvé tělo vydávalo svědectví o člověku, který v něm žil, o jeho rozhodnutí, víře a nezlomnosti. Církev však zároveň přijala další semeno – semeno, které mělo jednou vyrůst a přinést stonásobný užitek.

Když jsme včera vstupovali na louku před křížem na Kobyliské střelnici, všimli jsme si něčeho na první pohled obyčejného, a přesto velmi výmluvného. Tráva nebyla téměř vůbec pošlapaná. Působila čerstvě, jako by po ní v posledních dnech skoro nikdo neprošel. Také u samotného kříže bylo prázdno. Žádné množství květin, žádné desítky svíček, žádné zástupy lidí.

A nás tam bylo málo. Několik desítek.

Ten obraz mi mimoděk připomněl Kristův kříž opuštěný lidmi. Ten, který na kříži visí, však pamatuje na všechny, i když člověk zapomíná na Něho. Věřím, že ani svatí se na nás nezlobí. Přesto si myslím, že by měli radost, kdyby nás při jejich „narozeninách pro nebe“ přicházelo mnohem více. Jako by stále čekali, aby se s námi mohli podělit o zkušenost svého života, o příklad své víry a o své nebeské zastoupení.

Oni nás ke svým svátkům zvou stále. Jen my na ně často nemáme čas.

Je v tom zvláštní rozpor naší současnosti. Dokážeme strávit dlouhé hodiny na sociálních sítích, diskutovat o odkazu svatého Gorazda, dovolávat se jeho jména, citovat jeho myšlenky a vést spory o to, co by dnes řekl, co by podporoval a na čí straně by stál. K jeho odkazu se v internetovém prostoru hlásí mnozí. Když však přijde den jeho mučednické smrti a možnost postavit se na místo, kde naposledy vydechl, objeví se tam jen několik desítek lidí.

Tento nepoměr mezi slovy a skutečnou přítomností by nás měl přinejmenším přimět k zamyšlení.

Odkaz svatého Gorazda totiž není heslo, které lze podle potřeby použít v článku, projevu nebo na sociálních sítích. Není argumentem, který si můžeme přivlastnit pro vlastní spor, vlastní zájmy nebo vlastní sebeprezentaci. Je závazkem. A závazek se neprokazuje množstvím slov, nýbrž způsobem života, skutky a věrností tomu, co nám bylo předáno.

V České republice dnes žije velmi početná pravoslavná komunita. Je pochopitelné, že její velkou část tvoří lidé pocházející ze zahraničí, ale jsou zde také stovky a tisíce místních věřících, kteří se hlásí k tradici vybudované vladykou Gorazdem. Působí zde rovněž velké množství pravoslavných duchovních.

A právě proto se nelze neptat: kolik z nich si dnes při modlitbě skutečně vzpomnělo na novodobé patrony naší místní církve? Kolik z nich zná jejich životy natolik, aby jejich odkaz dokázali předávat dalším generacím? A kolik našich věřících vůbec ví, kdo byl svatý Gorazd nejen podle jména, ale skutečně – jako člověk, kněz, biskup, organizátor církevního života, vzdělanec, vlastenec a nakonec mučedník?

Možná právě zde leží jeden z našich největších problémů.

Máme jednoho z nejvýznamnějších novodobých světců naší církve, a přesto mnozí z nás téměř nevědí, jak žil, čím prošel, co vytvořil a proč se stal světcem. Víme, že byl popraven. Víme, že jeho jméno souvisí s událostmi po atentátu na Reinharda Heydricha. Ale známe skutečně jeho život? Víme, kolik práce vykonal při budování místní pravoslavné církve? Známe jeho pastorační, liturgické, vzdělávací a organizační dílo? Chápeme vůbec, jakou cenu za svou službu nakonec zaplatil?

Svatost nezačala okamžikem jeho smrti na Kobyliské střelnici. Mučednická smrt byla završením života, který jí předcházel.

A právě tento život bychom měli znát.

Lidé jeho generace položili své životy také za to, abychom se dnes mohli svobodně modlit v našich chrámech. Vybudovali základy církevní správy, vytvářeli farnosti, starali se o duchovní život věřících a dokázali místní pravoslavné církvi získat respekt a dobré jméno ve společnosti. Bylo jich přitom málo. Duchovních byly přibližně dvě desítky – a přesto dokázali vykonat dílo, z něhož čerpáme dodnes.

My jsme dnes početnější, máme více chrámů, více duchovních, více možností a nesrovnatelně snadnější prostředky komunikace. Přesto mám dojem, že prožíváme hlubokou krizi. A nemyslím tím krizi materiální. Mám na mysli především krizi duchovní, krizi paměti a snad i krizi odpovědnosti za dědictví, které nám bylo svěřeno.

Svědectvím o tom jsou právě takové dny, jako byl ten dnešní.

Hlavní chrám eparchie zůstal při připomínce jednoho z největších světců našich novodobých dějin z velké části prázdný. Účast duchovních i věřících byla překvapivě malá. To není detail, který bychom měli jednoduše přejít. Je to určitá výpověď o stavu našeho církevního života a o tom, jakou skutečnou váhu přikládáme vlastní historii a vlastním světcům.

Stejně zarážející je, že při připomínce muže, který položil život nejen za svou církev, ale také za svou vlast a za druhé lidi, nebyli viditelně přítomni představitelé státu ani místní samosprávy. Svatý Gorazd přitom nepatří pouze nám pravoslavným. Jeho příběh je součástí českých dějin, dějin protinacistického odboje a dějin lidí, kteří se v okamžiku krajního ohrožení dokázali rozhodnout ve prospěch druhých, i když věděli, že za toto rozhodnutí mohou zaplatit vlastním životem.

Právě zde podle mého názoru selháváme také my sami.

Nemůžeme očekávat, že česká společnost bude znát svatého Gorazda, pokud o něm téměř nemluvíme ani my. Nemůžeme se divit, že jeho jméno veřejnost nezná, jestliže nedokážeme systematicky představovat jeho život, dílo, vlastenectví a oběť mimo hranice našich chrámů. Nestačí připomenout jej jednou za rok při bohoslužbě. Tak mimořádnou osobnost je třeba představovat školám, historikům, médiím, veřejným institucím i společnosti jako celku.

Je zvláštní, že máme ve vlastní historii osobnost, která spojuje hlubokou křesťanskou víru, vzdělanost, službu lidem, budování církve, odpovědnost za druhé, české vlastenectví a nakonec mučednickou smrt – a přesto o ní značná část společnosti téměř nic neví.

To není problém svatého Gorazda. To je problém náš.

Možná bychom se proto při výročí jeho smrti neměli pouze ptát, kolik lidí přišlo ke kříži na Kobyliské střelnici nebo kolik věřících stálo v chrámu. Měli bychom si položit ještě nepříjemnější otázku:

Co jsme za uplynulých osmdesát čtyři let udělali s dědictvím, které nám tito lidé zanechali?

A dokážeme je ještě vůbec následovat, nebo už jsme si zvykli pouze mluvit o jejich následování?

Svatý Gorazd nepotřebuje naše velká slova. Nepotřebuje ani naše internetové spory o to, kdo jeho odkazu rozumí lépe. Jeho život mluví dostatečně hlasitě sám za sebe.

Spíše my potřebujeme znovu objevit jeho.

Potřebujeme poznat jeho život, pochopit jeho rozhodnutí, číst jeho dílo, učit o něm své děti a mladé lidi, připomínat jej ve farnostech a představovat jej veřejnosti. A především bychom měli pochopit, že úcta ke světcům nespočívá pouze v tom, že před jejich ikonou zapálíme svíčku.

Skutečná úcta začíná tam, kde jsme ochotni převzít alespoň malou část odpovědnosti, kterou oni nesli před námi.

Když se dnes podíváme na téměř neporušenou trávu před křížem na Kobyliské střelnici, možná nám pokládá otázku výmluvnější než jakýkoli dlouhý projev:

Pamatujeme ještě opravdu?

P. Malý

Přečtěte si také