Osud čestné lebky svatého Václava: příběh nejváženější české relikvie

Ilustrační foto SPN

Málokterý předmět v českých dějinách má tak dramatický a zároveň symbolicky nabitý osud jako lebka knížete Václava. Je to ostatek, na kterém už téměř sedm staletí doslova spočívá koruna českých králů a jeho cesta od bratrovraždy ve Staré Boleslavi až po dnešní svatovítskou klenotnici je sama o sobě malými dějinami českého státu.

Vražda a první pohřeb

Kníže Václav zemřel násilnou smrtí 28. září, říkalo se, že v roce 929, ale podle novějšího bádání spíše 935. Byl zavražděn před branami kostela ve Staré Boleslavi, kam ho na hostinu pozval jeho vlastní bratr Boleslav. Tělo zavražděného knížete bylo nejprve pohřbeno na místě činu, ve Staré Boleslavi.

Zajímavé je, co se stalo dál. Boleslav, muž, který si vraždu bratra objednal, nechal po třech letech Václavovy ostatky slavnostně převézt na Pražský hrad a uložit je v jižní apsidě rotundy svatého Víta, kterou sám Václav založil. Při převozu ostatků prý docházelo k zázrakům, které měly Václavovu svatost potvrdit už tehdy. Ať šlo o skutečnou lítost, nebo o chladnokrevný politický výpočet, mrtvý bratr jako uctívaný světec byl pro upevnění knížecí moci jednoznačně užitečnější než jen zavražděný, právě tímto gestem začala takřka dvanáct set let trvající úcta k Václavovým ostatkům.

Kdy se lebka oddělila od těla?

Přesné datum, kdy byla Václavova lebka vyňata z hrobu a začala být uchovávána zvlášť, prameny neznají. Jisté je, že jako samostatná relikvie je doložena už v roce 1305, tedy v souvislosti s obdobím, kdy na smrtelném loži ležel král Václav II. Je docela možné, že právě tehdy, u lůžka umírajícího panovníka nesoucího jméno svého slavného předka, se s ostatky nějak manipulovalo a lebka byla od zbytku kostry oddělena natrvalo. Od té doby vedou příběhy Václavova těla a Václavovy lebky vlastně dvě oddělené historické linie, tělo zůstalo uloženo v hrobě ve Svatováclavské kapli, zatímco lebka se stala „mobilní“, přenosnou relikvií.

Karel IV. a koruna na lebce světce

Rozhodující kapitolu příběhu napsal Karel IV. Nad Václavovým hrobem nechal v rámci nové katedrály vybudovat honosnou Svatováclavskou kapli, a především v roce 1346 nechal zhotovit novou královskou korunu, kterou věnoval přímo svatému Václavovi a která od té doby nese jeho jméno. Koruna měla po většinu roku spočívat přímo na lebce světce, a čeští panovníci si ji měli pro samotný okamžik korunovace jen vypůjčit. Šlo o jakýsi promyšlený symbolický tah, český král tak doslova vládl korunou, která patřila světci, ne jemu osobně, a svou moc si od Václava jen propůjčoval. Tato praxe z lebky knížete udělala nejen náboženskou relikvii, ale i ústřední bod celé teorie české státnosti a panovnické legitimity.

Zkáza reliktu, který přežil

Husitské války ostatkům nakonec nijak zásadně neublížily, i když se svatovítský poklad jako celek dostal do vážného ohrožení. Císař Zikmund nechal během válek v bezpečném úkrytu na Karlštejně roztavit řadu drahocenných relikviářů z drahých kovů, aby z nich vyplatil žold svým vojákům, tehdy nenávratně zanikla mimo jiné i původní honosná náhrobní tumba svatého Václava. Samotná lebka, jako ostatek bez valné kovové hodnoty, ale toto drancování přežila neporušená.

Přečkala i další staletí, včetně požárů, které Pražský hrad v minulosti postihly, jeden z nejničivějších, v roce 1541, poškodil i Svatováclavskou kapli, ale ostatky uvnitř zůstaly nedotčené. Postupem staletí z lebky přesto ubývalo, v průběhu staletí z ní byly postupně odřezávány drobné fragmenty i zuby, které skončily jako druhotné relikvie v jiných kostelech. Dva takové úlomky byly například darovány do chrámu svaté Ludmily na Vinohradech.

Rozluštěná záhada čelisti

Kolem lebky se dlouho táhla i jedna nevyřešená záhada. Nejstarší dochovaná legenda o svatém Václavovi, sepsaná mnichem Kristiánem na konci 10. století, tvrdí, že si Václavova sestra Přibyslava nechala z ostatků vyjmout dolní čelist, ze které pak sama rozdávala drobné částečky jako vzácné relikvie věřícím. A skutečně, po staletí byla Václavova lebka uchovávána právě bez dolní čelisti, přesně jak legenda popisuje.

Rozuzlení přišlo až v roce 1929, u příležitosti tisíciletého výročí Václavovy smrti, kdy ostatky důkladně zkoumal profesor Jindřich Matiegka. Při otevření relikviářové schránky se ukázalo, že se v ní dochovala samostatně uložená dolní čelist se zuby. Matiegkovo bádání pak přineslo přesně to rozuzlení, které by čekal detektivní román. Díky pečlivému porovnání skusu obou čelistí bylo prokázáno, že nalezená dolní čelist do posledního detailu zapadá k horní čelisti zachované na lebce, jde tedy nepochybně o čelist téže osoby. Legenda o Přibyslavě se tak nakonec ukázala být přesným popisem skutečné historické události, jen s odstupem takřka tisíc let se podařilo najít chybějící kus skládačky a vrátit ho zpět tam, kam patří.

Zcela vyřešená ale kauza Václavovy lebky není dodnes, jen se přesunula k jiné otázce. Antropolog Emanuel Vlček, který ostatky znovu podrobně zkoumal v 80. letech 20. století pomocí tehdy nových metod (mimo jiné podle srůstání lebečních švů a stavu chrupu), došel k závěru, že muž, jemuž lebka patřila, zemřel zhruba ve věku čtyřiceti až čtyřiceti pěti let, podle některých jeho odhadů dokonce mnohem později. To je v napětí s tradičním podáním, podle kterého byl kníže Václav v době vraždy mladší třiceti let. Historik Dušan Třeštík s Vlčkovým závěrem ostře polemizoval a poukazoval na to, že použitá zubní metoda (takzvaná Gustafsonova metoda) je dnes považována za nespolehlivou, zvlášť u tak staré lebky bez srovnávacího vzorku. Spor mezi oběma vědeckými disciplínami, antropologií a historií opírající se o písemné prameny, zůstává formálně nerozhodnutý dodnes, ačkoli drtivá většina historiků nezpochybňuje, že jde skutečně o ostatky knížete Václava.

Stříbrná schránka dvacátého století

Svou dnešní podobu dostala lebka teprve poměrně nedávno. V roce 1929, u příležitosti tisícího výročí Václavovy smrti (podle tehdy uznávaného data 929), nechal český zlatník a medailér Franta Anýž zhotovit stříbrnou adjustaci s čelenkou zdobenou českými granáty, tedy jakousi náhradní, dekorativní korunku, aby „český patron nebyl bez koruny" ve chvílích, kdy na jeho lebce nespočívá samotná Svatováclavská koruna. Ve stříbrné úpravě je lebka uložena dodnes jako součást proslulého Svatovítského pokladu, po boku Svatováclavského meče, přilby a zbroje, které jsou s knížetem tradičně spojovány.

Kde je lebka dnes

Lebka svatého Václava je dnes trvale uložena ve svatovítské klenotnici, odděleně od jeho těla, které zůstává pohřbeno ve Svatováclavské kapli jen o pár desítek metrů dál. Během roku není běžně veřejně vystavena, ke kultu slouží, ale mimo výjimečné příležitosti zůstává mimo dohled návštěvníků. Tou hlavní výjimkou je 28. září, státní svátek Dne české státnosti. Od roku 2003 se lebka spolu se svatováclavskou čelenkou pravidelně vystavuje při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, tedy symbolicky se vždy alespoň na jeden den vrací na místo, kde se před více než tisíc lety všechno odehrálo.

Přečtěte si také