Monastýr Krušedol – svatá královská lávra

Foto SPN

Cesta k červené bráně je posypaná žlutým listím. Nad ní se zvedá malá kupole s křížem a mezi větvemi prosvítá podzimní nebe. Na nádvoří čekají světlé zdi, štíhlý cypřiš a zvonice, jejíž tvar je i českému oku důvěrně blízký. Přicházíme s poutníky a zastavujeme se před chrámem. Znovu Krušedol. Místo, ke kterému už patří vzpomínky a které přesto při každé návštěvě vydá něco dosud nepostřehnutého.

Při letošní říjnové pouti mi bylo dopřáno znovu zde sloužit Božskou Liturgii, v pátek 16. října. Pro kněze je návrat k oltáři, u něhož se už modlil, zvláštní zkušeností. Přináší s sebou další jména, další prosby, vděčnost i starosti lidí, kteří mu byli svěřeni. Vezeme je s sebou i tehdy, když sami zůstali doma. A tak jsem v Krušedolu stál také se svou českou farností v srdci, s naším Táborem a s životy, které před Bohem vzpomínám.

Po Božské Liturgii jsme navštívili také monastýrský hřbitov. Zastavili jsme se u hrobu nedávno zesnulého archimandrity Sávy, dlouholetého igumena této svaté obytele. Pozvedli jsme modlitbu za pokoj jeho duše. Naše prosba byla zároveň modlitebním poděkováním Bohu i otci Sávovi za jeho dlouholetou službu: za to, že vedl tuto svatou obytel k Bohu a zvěstoval evangelium Božího království všem, kdo sem přicházeli. Také u jeho hrobu pokračovalo společenství, které jsme prožívali v chrámu. Láska a vděčnost dostaly podobu modlitby za člověka, jehož služba je vepsána do živé paměti Krušedolu.

Frušká hora je krajinou monastýrů. Mezi lesy a vesnicemi zde po staletí trvá modlitba, která dává celé krajině zvláštní hloubku. Řada zdejších obytelí je podle tradice spojena s rodem Brankovičů. Právě v tomto prostředí dobře rozumíme srbskému slovu zadužbina: daru „za duši“, často chrámu nebo monastýru založenému s přáním, aby v něm pokračovala modlitba za zakladatele a jeho blízké. Člověk svěří část svého pozemského majetku místu, v němž se druzí budou obracet k Bohu i dlouho po jeho smrti.

Krušedol, svatá královská lávra, patří k nejvýznamnějším monastýrům Srbské pravoslavné církve. Slovo lávra zde označuje obytel mimořádného duchovního a historického významu. Mezi monastýry Frušké hory má Krušedol zvláštní místo také jako rodové pohřebiště svatých Brankovičů. Na počátku šestnáctého století jej založili svatý Maxim, někdejší vládce Đorđe Branković, a jeho matka, svatá Angelina. Chrám zasvětili Zvěstování přesvaté Bohorodici, tajemství, v němž se lidský souhlas otevřel příchodu Boha do našeho světa.

Sem byly soustředěny ostatky svatého Štěpána, Angeliny a jejich synů Maxima a Jana. Dějiny k nim nebyly šetrné: při vypálení monastýru roku 1716 byly zničeny i jejich ostatky, z nichž se zachovaly části, dodnes uchovávané s úctou. Krušedol se stal také místem posledního odpočinku srbských patriarchů Arsenije III. Čarnojeviće a Arsenije IV. Jovanoviće Šakabenty i dalších významných osobností. Jeho zdi v sobě nesou zkušenost ztrát a nových začátků. Modlitba se sem po zpustošení znovu vracela.

Uvnitř chrámu se pohled přirozeně zvedá vzhůru. V kupoli je Kristus, po stěnách se rozvíjejí evangelní výjevy, mezi nimi Křest Páně. Barvy místy ustoupily času, tváře však zůstávají čitelné. Pod nimi stojíme my, lidé dnešního dne. Při Božské Liturgii zaznívá výzva „Vzhůru srdce!“ a všechno kolem jako by jí odpovídalo: postavy světců, klenba, světlo přicházející vysoko položenými okny. Člověk dostává moc zlikvidovat vše, co ho tíží, a povznést se vzhůru jako orel.

Právě zde vnímám, jak přirozeně se může národní podoba Pravoslaví otevírat jeho všeobecnosti. Srbská pravoslavná církev má své kořeny v konkrétních dějinách a kultuře, její život však sahá daleko za hranice Srbska, do dalších evropských zemí, Ameriky i Austrálie. V Krušedolu je tato šíře blízká a osobní. Český kněz přistupuje k témuž oltáři, slaví totéž tajemství a vyslovuje tutéž víru. Srbští světci se stávají i jeho blízkými. Také modlitba za domov vzdálený stovky kilometrů zde nachází své místo.

My, pravoslavní Češi, této blízkosti můžeme porozumět skrze vlastní lásku ke svaté Ludmile a svatému Václavu. Víme, jak mnoho znamená, když víra vstoupí do určitého kraje a promluví lidskou tváří. V Krušedolu promlouvá tvářemi Brankovičů. Jejich srbský příběh může posílit i nás. Svatost se sdílí, aniž by přitom člověk musel odložit svůj jazyk nebo zapomenout, odkud přišel.

Někdy takové poznání přinese docela malý detail. Na spodních částech epitrachilu, dlouhého pruhu kněžského roucha splývajícího od krku přes hruď, je vínově červenou nití vyšita modlitba ke svatým Brankovičům. Její slova zvou přímo sem, do krušedolské obytele. V českém překladu znějí:

„Přijďte, věrní, do krušedolské obytele, abyste spatřili div: ostatky svatých Brankovičů — otec se syny, matka se svými dětmi, společně v relikviářích. Jako vonné růže nás zahrnují libou vůní a pozvedají duše k nebi, abychom zvolali k Bohu: Na jejich přímluvy, Pane, spas nás.“

Otec se syny. Matka s dětmi. Tato slova mě oslovují svou prostotou. Za slavnými jmény a panovnickými tituly se objevuje rodina. V relikviářích, kterým se zde říká kivoty, spočívají ostatky lidí, kteří měli své blízké, nesli bolest a hledali Boha uprostřed skutečných dějin. Modlitba je přirovnává k růžím. Jejich vůně má dosáhnout až k nám a zvednout naše skloněné hlavy.

U rouch s takovou výšivkou si znovu uvědomuji, jak konkrétní je křesťanská víra. Svatý Justin Popovič, čelijský světec a teolog, v předmluvě své Dogmatiky připomíná, že věčné pravdy mají svůj pramen v osobě Bohočlověka Krista. Vycházejí z něho jako paprsky ze slunce. Současně zdůrazňuje, že tyto pravdy vstoupily do prostoru a času a v životech svatých získávají viditelnou podobu.

V Kristu Bůh vstoupil přímo do naší lidské přirozenosti a přijal ji za svou. Stal se tím, čím jsme my, abychom se z milosti stávali tím, čím je on. Kristus se stal člověkem, aby se každý člověk mohl stát „malým Kristem“: aby v něm Kristus žil, miloval a jednal. Zůstáváme jedinečnými lidskými osobami a z milosti dostáváme účast na Božím životě. Právě toto tajemství zbožštění a přijetí za Boží děti rozvíjí otec Dumitru Stăniloae: v jednorozeném Synu nás Duch Svatý uvádí do synovského vztahu k Bohu Otci. V Kristu se stáváme jeho syny a dcerami. A tak může Boží život zazářit v konkrétní lidské tváři, v lásce, která jedná, odpouští a vytrvá.

Krušedol je pro mne takovým viditelným projevem neviditelného Ducha, který žije a působí v Kristově církvi. Modlitba zde po sobě zanechala stopy v kameni, v malbě i v látce kněžského roucha. A pokračuje v lidech. Před schránkou se svatými ostatky se lze zastavit, sklonit hlavu, dotknout se jí a poprosit o pomoc. Tělo se účastní modlitby spolu s duší. Boží přítomnost se dotýká celého člověka, jehož Kristus přišel zachránit.

List Židům mluví o „oblaku svědků“, který nás obklopuje. Pod krušedolskou klenbou dostávají tato slova téměř prostorovou podobu. Kolem nás jsou tváře těch, kteří už svou cestu prošli. Před Bohem nejsme osamělí. Svatí jsou naši starší bratři a sestry ve víře; jejich přímluva patří k životu téže rodiny, do níž jsme byli křtem přijati. Jejich blízkost povzbuzuje člověka, který si někdy připadá příliš slabý, aby dokázal udělat další krok.

Napadá mě jednoduchý obraz: dítě se odhodlává přeskočit překážku a rodič mu podá ruku. Dítě se samo odrazí, ale opora druhého mu dodá odvahu. Podobně nám pomáhají svatí. Jejich svědectví a modlitby nás podpírají ve chvíli, kdy se máme svěřit Bohu. I v souvislosti s Kierkegaardem se mluví o skoku k víře, o rozhodnutí, jímž se mění způsob života. Pravoslavná tradice zná slovo podvih: duchovní úsilí, kterým člověk odpovídá na Boží milost.

Takové úsilí může mít velmi obyčejnou podobu. Omluvit se člověku, jemuž jsme ublížili. Znovu začít s modlitbou, když se nám dlouho nedařila. Vydržet u nemocného. Dopřát druhému čas, přestože sami spěcháme. Právě do těchto míst našeho života má dosáhnout síla, kterou na pouti přijímáme. Tam se ukáže, zda se naše srdce opravdu pozvedlo.

Věřím, že Krušedol může oslovit i člověka, který do pravoslavného chrámu vstoupí poprvé. Možná se nejdříve zastaví před malbou, zaujme jej světlo v kupoli nebo tvář jiné modlící se osoby. Nemusí hned rozumět každému slovu bohoslužby. Může zde chvíli pobýt se svou otázkou a nechat ji zaznít v prostoru, kde už tolik lidí prosilo o pomoc. Také pro něj jsou určena otevřená vrata a pozvání vstoupit.

Když vycházíme znovu na nádvoří, podzimní slunce osvětluje zvonici a na cestě před červenou bránou leží listí. Krajina nás pomalu vrací k další cestě. V mysli mi však zůstávají růže vyšité na epitrachilu a slova o duších pozvedaných k nebi. Prosím Ducha Svatého, aby toto pozvednutí pokračovalo i doma, mezi všedními povinnostmi a lidmi, které mi Bůh svěřil. Aby v nás nový život s Kristem rostl a důvěra přijatá v Krušedolu se proměnila v sílu k dalšímu kroku. Vzhůru srdce — a s Kristem dál.

Přečtěte si také