Narození Bohorodičky jako znamení Božího zaslíbení
Narození Přesvaté Bohorodičky bylo podle církevní tradice součástí Božího plánu spásy. Panna Marie se narodila zázračným způsobem spravedlivým Jáchymovi a Anně.
Podle církevní tradice narození Panny Marie, Matky Bohočlověka Ježíše Krista, nebylo náhodou či něčím běžným, neboť jí už od věků náležela velmi důležitá úloha v rámci uskutečňování Boží oikonimie, tedy budování plánu spásy. Starobylá křesťanská církevní tradice interpretuje řadu starozákonních textů jako předobrazy, jakési stíny, naznačující Bohorodičku a odkazující na ni. To je velmi dobře vidět ve zvláštních čteních, která se konají už večer před svátkem, tzv. Paremiích. Neustále se zdůrazňuje důstojnost a čistota Bohorodičky a v této souvislosti Boží všemohoucnost, protože pro lidi je leccos nemožné, pro Boha však není nic nemožné (srov. Job. 42, 2; Mk. 10, 27; 12, 24-27; Lk. 21, 37), neboť Bohorodičky se rodí z "neplodné" Anny. Její neplodnost byla tak empiricky evidentní, že narození Bohorodičky se ukazuje jako zázrak mimořádný, vyžadující velmi silnou víru pro jeho vidění. Obdivuhodné jsou cesty a osudy izraelského lidu, a možná právě proto stařec a prorok Simeon volá a svědčí, když drží ve svých rukou boholidské dítě Krista, že toto dítě je světlo jako zjevení pro národy a slávy Izraele. Domníváme se, že to platí nejen alegoricky ve vztahu ke Kristově Církvi jakožto naplnění tohoto ideálu Božího lidu, ale i historiky, tedy sociokulturnímu fenoménu, společenství s nímž Bůh udržoval bezprostřední kontakt, ne-li vztah, jehož vyústěním se stalo vtělení (incanatio) Loga.
Možná právě proto konkrétně v Izraeli ve světle očekávání zaslíbeného Mesiáše se tak cenilo plození dětí jako velikého Božího požehnání a skutečného zázraku. Mimochodem k tomuto motivu se vracela i ruská náboženská filosofie v osobě Vasilije Rozanova. A tak primárně Izraeli náleží onen mnohoznačný pojem "Boží lid". Očekávání Mesiáše bylo 20 středobodem celé víry starobylých Židů. S Mesiášovým jménem se pojilo chápání nejlepší doby pro Izrael, doby osvobození a království. Králové a proroci snili o tom, aby se mohli dočkat tohoto času. Celá židovská elita žila myšlenkami a budoucnu. Proto jejich výrazným rysem byla láska k potomstvu. Bylo to vlastně přání slávy a blahobytu, jež má přinést "semeno ženy" (Gen. 3, 15), veliký prorok a smírčí osobnost. Patriarchové Starého zákona mnohokrát dostávali od Boha slib, že se velmi rozhojní jejich potomstvo. Tento slib byl v podstatě nejdůležitější v židovské tradici a předával se z generace na generaci.
Když si to všechno uvědomíme, tak se nebudeme divit, proč rození dětí bylo primárním určením ženy a její mnohodětnost se stávalo předmětem její chlouby, jakožto mocného projevu Boží milosti. Zároveň to však svědčí i tom, že bezdětnost byla vnímána jako těžké neštěstí a Boží trest. Připomeňme si, že Abrahám se stěžoval Bohu na svou bezdětnost. Ráchel upřednostňovala raději smrt než život bezdětné ženy. Svatá spravedlivá Anna, která se později stala matkou proroka Samuela, velmi dlouho plakala a naříkala, že nemá děti a při této slzné modlitbě prosila Boha, aby jí daroval syna. Alžběta, matka Jana Křtitele, přímo nazývala svou bezdětnost "hanbou mezi lidmi". Výše zmíněné a i jiné případy jsou však zároveň ukázkou jakéhosi paradoxu posvátných dějin: totiž tito bezdětní rodiče později dostávali potomka, který byl zvláště významný pro dějiny spásy a stával se ozdobou Božího lidu. Tak například Abrahám dostal Izáka, jednoho z hlavních izraelských patriarchů, Anně se dostal Samuel - duchovní a světský vůdce národa, Alžběta porodila sv. proroka Jana, křtitele a předchůdce Bohočlověka Krista. To samé se stalo i na příkladě narození Přesvaté Bohorodičky.
V zaslíbené zemi, již dal Bůh izraelskému lidu, v horách, se nacházelo město Nazaret, které leželo kolem hory a bylo vzdáleno od Jeruzaléma "třemi dny cesty" a "osmi hodinami" od Tiberiády a Genezaretského jezera. Je nutno říct, že Nazaret nebyl zmiňován nikde ve Starém zákoně. Bylo to opravdu tak malé a bezvýznamné městečko, že se z něj vůbec neočekával Mesiáš. Vzpomeňme si výrok Ap. Nathanaela, už tehdy velmi zbožného Žida: "Copka může být z Nazareta něco dobrého?" (Jn. 1, 46) A právě Nazaretu dle křesťanské tradice žil Bohem požehnaný pár: Jáchym a Anna. Pocházeli ze starobylého královského Davidova rodu. Králové z tohoto rodu v průběhu několika staletí kontinuálně pobývali na praotcovském trůnu, a to až do doby, kdy novobabylonský král Nebúkadnesar (Nabuchodonozor) dobyl hlavní město Jeruzalém, zničil židovské království a národ odvedl do zajetí. Ale i během babylonského zajetí královský rod zachovával svou vzácnou důstojnost. Nakonec jeden z 21 nich, a sice Zorobabel získal později povolení vrátit se se svým národem do vlasti a obnovit Jeruzalém. Samozřejmě už to nebyla ta bývalá sláva, ale ještě do své smrti Zorobabel vládl židům. Avšak po jeho smrti královský rod Davidův velmi ztrácí na sociální váze, není téměř nikde zmiňován a během římské nadvlády úplně se štěpí v prostém lidu. Nicméně i za těchto okolností Jáchym byl člověk poměrně zámožný, měl četná stáda. Každý rok vyčleňoval dvě třetiny svého zisku, aby jednu z nich věnoval chrámu a druhou dal potřebným.
Dále nám rovněž tradice vypráví, že Jáchym šel do chrámu, aby obětoval Bohu dar. Ale kněz nechtěl přijmout jeho oběť s odvoláním na to, že Jáchym není hoden, protože nemá potomstvo, což znamená, že v Božích očích je mizerný člověk. Jáchym s velkým zármutkem odešel do pouště a tam se mnoho s pláčem modlil. I když on a jeho manželka Anna byli již vysokého věku, Jáchym se modlil o darování potomka. Prosil Boha a připomínal Bohu jeho všemohoucnost, jež třeba darovala potomka praotci Abrahámovi. Anna taktéž se velmi zarmoutila a pomalu si myslela, že Jáchym ji úplně opustil, a proto také se slzami se modlila Bohu o darování dítěte, protože si byla pamětliva příběhu sv. Anny, matky proroka Samuela. Ve výsledku jak Anně, tak potom i Jáchymovi se zjevil Boží Anděl, který jim zvěstoval, že jejich modlitby jsou vyslyšeny a že se jim narodí dcera, která bude slynout být "největší (tedy nejvýznamnější) mezi ostatními dcerami lidskými". Od Anděla rovněž oba dostali pokyn, aby šli k Zlaté bráně jeruzalémského chrámu. Tam se setkali a pověděli si, co se stali. Jejich zármutek se tak proměnil v radost a s touto radostí šli obětovali Bohu.
Předpokládá se, že nějaký čas ještě tento Boží pár strávil v Jeruzalémě. I když sami byli z Nazareta, v němž také pravidelně bydleli, nejspíše měli i nějaké bydliště v Jeruzalémě, vždyť tam poměrně často bývali. Ono vyprávění nám rovněž ukazuje, že v podstatě téměř vždy veliké věci jsou získány namáhavou prací a často i utrpením. Na první pohled je naprosto jasná a evidentní odpověď na otázku: "Proč je to tak?" Nejspíše proto, abychom si toho vážili. Je to samozřejmě krásná odpověď, abychom složili zkoušku z katechismu, ale existenciální napětí naší doby přidává napětí i této otázce. Možná řešení je v pokorném odevzdání se Bohu, který je všemohoucí, dobrý a miluje člověka.
