O čem mluví Apoštol na svátek Uspení Bohorodice

Foto: ekklisiaonline.gr

Na Uspění, stejně jako na některé další mariánské svátky, se čte Poselství apoštola Pavla Filipanům, 2. kapitola, verše 5 až 11. Toto Poselství bylo napsáno přibližně v roce 63-64 v Římě, v době takzvaných prvních pout apoštola Pavla. Samotná křesťanská obec ve Filipách byla založena Pavlem v letech 52-53 během jeho druhé apoštolské cesty. S filipínskými křesťany měl apoštol velmi vřelé vztahy. Slova Poselství k nim jsou naplněna dojemnou láskou.

Zdá se, že Filipané apoštolu Pavlovi nezpůsobovali tolik zklamání jako například Galatům („Ó, nerozumní Galatové! Kdo vás svádí, abyste se nepodrobovali pravdě…“ (Gal. 3:1)) nebo Korinťanům („Je pravdivý sluch, že mezi vámi je smilstvo, a to takové smilstvo, jakého se nedopouštějí ani pohané…“ (1Kor. 5:1)). Naopak, Pavla vyzývá, aby zůstali takoví, jací jsou, a nazývá je korunou svého služebnictví: „A tak, moji milovaní a toužební, radost a koruna má, stůjte tak v Pánu, milovaní“ (Fil. 4:1). Když byl apoštol Pavel zatčen a v okovech přiveden do Říma, Filipané mu shromáždili finanční pomoc a předali ji spolu se svým starším presbyterem Epafrodithem.

Nicméně i ve filipínské obci se objevily některé nezdravé nálady.

Za prvé, tamní křesťané poměrně bolestně přijali zatčení apoštola Pavla. Objevily se myšlenky, že osud nové náboženství, které Pavel kázal a které mělo mnoho protivníků, může být nešťastný. Možná, že podobné nálady měly i apoštolové Kristovi po jeho ukřižování a před jeho vzkříšením: malomyslnost, nedůvěra, nepochopení toho, co je může čekat dál.

Za druhé, to jsou takzvaní judaizující, kteří se objevovali prakticky v každé nově vzniklé křesťanské obci a zmátli věřící v Krista. Logika těchto lidí byla přibližně taková: Kristus – to je samozřejmě dobré, ale hlavní je dodržovat Mojžíšův zákon. Apoštol Pavel se k nim vyjadřoval velmi negativně: „Varujte se psů, varujte se zlých dělníků, varujte se obřízky, neboť obřízka – to jsme my, kteří sloužíme Bohu v duchu a chlubíme se Kristem Ježíšem, a nedoufáme v tělo…“ (Fil. 3:2,3).

Třetí špatná okolnost, o které informoval apoštola Pavla presbyter Epafrodit, spočívala v tom, že mezi filipínskými křesťany se objevilo marnivost jeden před druhým a vzájemné nesouhlasy. Možná, že to bylo na národnostním základě, protože etnické složení obce bylo velmi heterogenní.

Aby takovou marnivou a ctižádostivou motivaci v zárodku potlačil, apoštol Pavel píše, že křesťané by se měli řídit nikoli těmi touhami, které panují ve světě, ale příkladem našeho Spasitele Ježíše Krista.

„Neboť v vás mají být ta samá cítění, jaká jsou v Kristu Ježíši“ (Fil. 2:5). Navzdory zdánlivé jednoduchosti těchto slov Pavel odhaluje něco velmi skrytého – vnitřní cítění Spasitele, to, čím se řídil, jaké byly jeho motivy a, pokud to lze tak vyjádřit, jeho vnitřní přesvědčení. Stručně je lze vyjádřit dvěma slovy: pokora a poslušnost Bohu Otci. Filipané byli pokoušeni marnivostí, apoštol proti této hříšné vášni postavil protikladnou ctnost – pokoru. A vyzývá, aby se dívali na Krista, aby se řídili jeho příkladem. Sám Pán říkal svým učedníkům totéž: „…učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt. 11:29).

Následující dva verše představují povznesené teologické myšlení, které nám odhaluje tajemství Božího vtělení a Božího hospodářství.

„On, byť byl obrazem Božím, nepovažoval za kořist být roven Bohu; ale ponížil sám sebe, přijal podobu služebníka, stal se podobným lidem a podle vzhledu se stal jako člověk“ (Fil. 2:6-7). Svatí otcové považovali tato slova za meč, který odřezává mnohá hereze.

Za prvé, toto učení o rovnosti Boha Syna s Bohem Otcem. Pavel dává najevo, že Otec a Syn – to jsou dvě hypostáze, odlišné jedna od druhé. Přitom jsou si v podstatě rovny. O několik set let později, během takzvaných trinitárních sporů, Církev potvrdí termín „jednosubstanční“ ve vztahu k Kristu („Věřím <…> v Jediného Pána Ježíše Krista <…> Jednosubstančnímu s Otcem…“ (Vyznání víry)).

Na I. ekumenickém koncilu v Niceji v roce 325 se ozývaly námitky proti termínu „jednosubstanční“, protože v Písmu svatém není. Nicméně slova „nepovažoval za kořist být roven Bohu“ mají právě takový smysl, neboť nemohou existovat dva Bohové, kteří by nebyli jednosubstanční a rovni ve své podstatě. Jinak by jeden z nich musel být omezen přítomností druhého, což je v rozporu s všemohoucností a neomezeností Boží podstaty.

Svatý Cyril Alexandrijský o tom píše takto: „Kdo tedy je Ten, kdo nechtěl považovat za kořist – být roven Bohu? Není nutné tvrdit, že existuje Jeden, kdo je „v obraze Božím“, a druhý, kdo byl obrazem? To je zřejmé pro všechny a všemi uznáváno. Takže Otec a Syn nejsou jediné a totožné podle čísla, ale existují zvlášť a jeden v druhém se zrcadlí, podle totožnosti podstaty, ačkoliv je Jeden z Jednoho, tedy z Otce Syn“.

Za druhé, toto učení o Božím vtělení. Všemohoucí Bůh se ponížil až k přijetí lidské přirozenosti a přitom neztratil přirozenost Božskou.

Sv. Isidor Pelusiot se domnívá, že mezi filipínskými křesťany mohlo ještě přetrvávat pohanské pojetí Boha, a mohli pohanské mýty o olympijských bozích promítat na křesťanské učení.

V důsledku toho mohli myslet, že Bůh, který sestupuje na zem, již není Bohem v plném smyslu tohoto slova. Aby toto mínění vyvrátil, apoštol Pavel píše, že Kristus, rovný Bohu Otci, přijímá podobu služebníka a stává se člověkem. A to ne nějakým fantomem, ale skutečným člověkem

Přečtěte si také