„Picasso“: ztráta přítele a překonání pokušení

Seminářista. Foto: myslo

Čas akce: 1992 rok

Místo akce: Kyjev

Hlavní postavy: Miša Kaminskij, seminaristé, učitelé.

Pro Mišu a Georgije nastaly dny smutku a mučivého hledání odpovědi na otázku. Ano, vlastně ani sami otázku nebyli schopni formulovat. Jen se ukázalo, že Církev, ve které žili a bez které si tuto život představit nedokázali, se ukázala být ne Církví. Vždyť Gleb Jakunin to tak logicky a srozumitelně všechno vysvětlil.

Všechno se jim zprotivilo: bohoslužby, vyučování na semináři, sbor, modlitby, poslušnosti. V hlavě se jim točilo jedno: „organizace totalitárního typu“. Všechny projevy seminární, a vlastně i celé církevní disciplíny, se jim zdály to potvrzovat. Miša, který vyrostl v kněžské rodině, přesto pochyboval: „A co když má pravdu, ten Gleb Jakunin?“

Georgij však přijal všechno za čistou minci s takovou jistotou, s jakou před několika lety přišel k víře v Boha. Na Mišovy návrhy, aby se obrátili na někoho z učitelů a pokusili se to vyřešit, odpovídal:

– Cože, brácho?! Na koho se obrátit? Všichni jsou stejný! Co, myslíš, že ti řeknou pravdu? Řeknou: ano, opravdu, nejsme Církev, a to všechno je jen pro vydělávání peněz? Nebuď naivní, brácho.

Miša byl silně sklíčen, aby oponoval, ale nějak mu nevěřilo, že všichni kolem sebe řídí pouze touha po penězích a moci. Tady je otec Lavr, například. Ano, otec Lavr. To je ten, ke komu je třeba jít!

Nic neřekl Georgijovi a vydal se na hledání otce Lavra. Ale ukázalo se, že Lavr teď není v Lavře. Zase někam odjel na léčení, kdy se vrátí, není známo. Miša se zklamal, ale když už se dal na cestu hledání, rozhodl se z ní neuhnout a promluvit s někým jiným. Šel k otci Viktorovi. Pomyslel si: „On je přece odborník na sekty. O organizacích totalitárního typu asi všechno ví.“

Otec Viktor, vyslechl Mišovu zmatenou otázku a letmo prolistoval časopisy, mávl rukou:

– A! Ten Gleb Jakunin. Vždyť mu zakázali sloužit. On se na patriarchát urazil, tak píše různé hlouposti. Nevšímej si toho! – znovu mávl rukou a utekl sledovat, jak pokračují PHD, parkově-hospodářské záležitosti.

Miša se trochu povzbudil, ale tato odpověď ho samozřejmě neuspokojila. Georgij, když slyšel o rozhovoru s otcem Viktorem, málem nezačal dupat nohama:

– Co to, Michale? Úplně jsi se zbláznil? Našel jsi, koho se ptát. On je přece inspektor! Všechno! Teď jsi u něj na háčku, na seznamu nedůvěryhodných. Teď tě bude sledovat, a vyletíš ze semináře jen tak. Uvidíš.

– A co mám dělat?

– Nevím, brácho.

Ale „co dělat“, Georgij brzy pro sebe rozhodl.

Právě v tu dobu ze semináře odešlo docela velké množství studentů. Asi dvacet pět seminaristů, kteří studovali na různých ročnících a pocházeli z Lvovské oblasti, oznámili svůj přechod do „duchovní semináře“ Kyjevského patriarchátu. Tato „semináře“ byla vytvořena narychlo bývalým rektorem skutečné semináře, bývalým archimandritou Daniilem (Čokaljukem), který odešel do filaretovského schizmatu. Pro její potřeby úřady vyčlenily prostory pod krásným Andrejevským kostelem na Podolu v Kyjevě.

Odejdění vyprovokovalo to, že lvovský biskup Andrej (Horak), ten, který se nezúčastnil Charkovského archijerejského soboru, odvolávaje se na nemoc, se konečně rozhodl. Také odešel do schizmatu, stejně jako mnozí z duchovenstva jeho eparchie. Ukázalo se, že pro vycházející z Lvovské oblasti po ukončení semináře prostě nebylo kam se vrátit. Většina farností se ocitla v schizmatu. Pro ně nastal okamžik pravdy: zachovat si své jednoty s kanonickou, milostivou Církví a snášet přitom životní útrapy, nebo se vrátit domů, do své eparchie, na volná „kněžská“ místa, „sloužit“, vydělávat si na chléb každodenní, ale už v schizmatu. Mimochodem, to, že to bylo skutečně schizma, všichni dobře chápali. Ale ukolébávali se myšlenkami, že to všechno brzy skončí, že dříve nebo později nás buď uzná Konstantinopolský patriarchát, nebo se nějak znovu spojíme a všichni budeme opět jednotní a milostiví.

S nimi hovořili jak rektor, tak učitelé, snažili se vysvětlit, přemluvit je, aby zůstali, ale všechno bylo marné. Oni jako hypnotizovaní mumlali jeden argument:

– A kam se vrátíme?

Škoda. Téměř všichni byli dobří kluci, mnozí z nich odcházeli se slzami. Ale přesto odcházeli…

A tak Georgij, vášnivý Georgij, který byl ochoten položit svůj život za stání v pravdě, odešel spolu s nimi. Zkoušel vzít s sebou i Mišu:

– Pojď, brácho. Tady nemůžeš zůstat. Vždyť jsi četl. Samé KGB, hamižnost a touha po moci. Žádná duchovnost a milost. A tam… Tam začneme nový život, tam nebude toho všeho bahna… Tolik špíny se nahromadilo… Tam bude milost, čistota a duchovnost! Musíme, musíme, brácho, rozhodnout se. Pojď!

Ale veškerá absurdita těchto prohlášení byla zřejmá i prvákovi Mišovi:

– Georgij, co to?! Vysvětli mi, prosím… Jak, jakým způsobem, pokud připustíme, že my, Moskevský patriarchát, nejsme milostivou církví. Jak se od nás, bezmilostných, může oddělit nějaká skupina a najednou se stát milostivou. No, pomysli sám!

Ale Georgij nechtěl nic přemýšlet.

O několik dní později se Mišovi podařilo jet domů a dokonce zůstat přes noc. Až do hluboké noci hovořili s otcem o všech těch smutných záležitostech. Časopisy se články Gleb Jakunina Georgij u Miši vzal, takže musel otci všechno vyprávět z paměti. Otec pozorně poslouchal, nepřerušoval, a pak se zeptal:

– A co si o tom všem myslíš ty sám?

– Nevím, otče, – Miša sklonil hlavu. – Otec Viktor říká, že je to z urážky, že mu zakázali sloužit. Ale, ot

Přečtěte si také