Farizej a celník – dva póly duchovního boje.

Freska „Celník a farizej“. Foto: otrada.net

Pohádka o celníkovi a farizejovi vymezuje dvě krajní body na linii pole duchovního boje. Začíná od nízkých míst pýchy, vyvyšování, názoru na sebe, postupně stoupající k vrcholům pokory, jednoduchosti a té „duchovní chudoby“, která uvádí člověka do Království Nebeského. V každé fázi má tento boj svou specifiku, podmínky boje, svou taktiku a strategii. Ale pokud se podíváme na toto pole bitvy z nějakého vrcholu, uvidíme následující obraz.

Člověk je uspořádán tak, že život může získat pouze z jednoho zdroje – od Boha. Je dán jeho duchu, který naplňuje duši, a tělo, na oplátku, se živí životem z duše. Přerušení tohoto řetězce jsme dostali v bodě spojení Boha s lidským duchem. Proto mrtví lidé pohřbívají své mrtvé (Mt 8:22), a většinou se málo starají o stav své mrtvé duše. Hřích se stal ventilem, který uzavřel přístup životodárné Božské energie k naší duši.

Smrtící účinek hříchu na člověka je takový, že nemůžeme mluvit ani o možnosti „uzdravení“ duše, i když tento termín se v pravoslavné asketice velmi často používá.

Bylo by správné v tomto případě použít slovo „znovuzrození“. Náš starý člověk je beznadějně mrtvý, může být pouze vyškubnut ze sebe, odtržen od duše, a teprve poté na jeho místě znovu zrodí nový člověk z výše. Proto apoštol Pavel píše Korinťanům, že vnitřní člověk se obnovuje v té míře, v jaké vnější chřadne (2 Kor. 4:16).

Abychom podstoupili tuto změnu, je třeba studovat anatomii duše. Pokud je hřích výsledkem smrtelné nemoci, kde je tedy její příčina? A tu najdeme v působení vášně, a ještě dříve – v prvotním hříšném impulzu, který svatí otcové nazývají vášnivou myšlenkou. Tudíž, co bychom nedělali s naším vnějším člověkem, jak bychom se nepostili, kolik bychom nedávali almužny atd., tyto snahy nedají žádný efekt, pokud nebudou spojeny s vnitřní prací.

Uvnitř nás je duše, jejíž oko vyjadřuje její rozum, a energickými iracionálními živly, na nichž sedí, jsou jeho vůle a city. Ale bylo by správnější k nim použít terminologii svatých otců – „žádoucí“ a „dráždící“ část duše. Takže znovuzrození člověka spočívá v předchozím posvěcení rozumu a dalším proměnění těchto dvou vášnivých počátků, které nyní živelně řídí naši osobnost. Ve svém mrtvém stavu je člověk podobný lodi bez kormidelníka, je bezpodmínečně podřízen svým nízkým energiím, které zcela ovládají jeho rozum.

Bůh se obrací k rozumu člověka Svým Slovem, které se stalo tělem, aby jsme přijali Jeho semeno.

Pod vlivem síly víry se náš rozum bude měnit (pokání) a dále měnit to, co je v moci iracionálních živlů duše. Existují náboženské směry, které pod bezvášní duší chápou úplnou kastraci jejích citů a přání. To je stoický ideál, který lhostejně a bez emocí pozoruje životní moře, vrhnuv do něj kotvu lhostejnosti.

Vášeň pochází z řeckého „pathos“, tj. silný pocit. Ale přitom nesmíme zapomínat, že může být jak dobrá, tak zlá. Vášnivá může být silná nenávist ke zlu a stejná láska k Bohu. Obecně vášnivost – to je přirozená energie duše, která nyní žije v nás ne podle Božího zákona. Došlo k poruše, změnilo se pohyb energie vášně. Tudíž úkol křesťana není odpojit její působení, ale dát jí správný, potřebný směr.

Po přijetí víry rozumem, po souhlasu člověka žít podle Boží vůle, je nejtěžším úkolem zkrotit iracionální vášnivou část duše. Jak udělat, aby z divoce skákajícího hřebce se stala poslušná domácí kůň? Abychom toho dosáhli, potřebujeme hodně času, trpělivosti a práce. Z vnější strany je potřeba vlastní příprava. Sem patří vše, co se týká formální stránky duchovního asketického života: zdrženlivost, režim a kvalita stravy, umírněné množství spánku, vyhýbání se prázdnému mluvení, odsuzování atd. Tato stránka duchovního boje bude se znaménkem „mínus“, tj. to, co nelze, co je třeba odejmout, odříznout od sebe. Takové akce poněkud oslabí energii divokého koně. Ale bez „plusu“, bez pozitivního nasycení, taková cvičení budou jen výsměchem sobě, ne více.

Žel, vnitřní stránka duchovního boje, která má pozitivní naplnění, je naše nejslabší místo.

Na ni mnozí vůbec nevěnují pozornost, tímto způsobem bezvýznamně činí vše, co bylo jimi uděláno navenek. Nezbytným „plusem“ v duchovní bitvě je to, co svatí otcové nazývají moudrým konáním, vnitřní disciplínou myšlení, nebo jinak, střízlivěním. V ní je veškerá sůl našeho boje, bez ní jsme odsouzeni k porážce.

Myšlenková energie rozumu má vlastnost nepřetržitého proudícího toku. Obvykle teče po špíně. Je třeba ji vyvést do správného koryta a filtrovat špinavou vodu. Takovým filtrem, především, slouží Ježíšova modlitba, která v prvních fázích bude tzv. pracovní, nutnost, kterou mají všichni pravoslavní křesťané. Střízlivění – to je nepřetržitá kontrola nad pozadím emocí a prací myšlení. Pokud ukazatel dal sklon do mínusu, je třeba naléhavě nasměrovat jeho pohyb na opačnou stranu. Nejdůležitější a nejtěžší část moudro-srdcového konání – to je pozorné sledování toku myšlenek. Umění odřezávání nepřátelských myšlenek, včasné odrážení jejich útoků, bdění nad srdcem, jak to ještě nazývají svatí otcové, je nejvyšší umění duchovního boje, kterým se musíme ovládnout pro konečné vítězství nad ďáblem. A v něm nepřetržitá Ježíšova modlitba hraje nejdůležitější, klíčovou roli.

Pokud tedy, aniž bychom se zastavili na přestávku, ale ani nespěchali, bez shonu, klidně, plánovitě, metodicky se věnovali této vnitřní práci, duše začne měnit nepozorovaně pro samotného cvičence. Zhnilé kusy starého člověka budou, i když s bolestí, odpadávat, a na jejich místě vyrostou vonné plody jiného světa, který se projeví v darech Ducha Svatého.

Přečtěte si také