Podobenství o milosrdném otci

Návrat ztraceného syna. Batoni Pompei (1708–1787). Foto: wikipedia.org

Všechno, co dává naději, co okouzluje krásou a inspiruje v podobenství o marnotratném synu, není syn, který odešel do daleké země, ale sám Otec. Proto by bylo správné nazvat toto podobenství podobenstvím o Milosrdném Otci. Bůh je Láska – učí nás Svaté Písmo. Člověku, který zapomněl na lásku, který neumí a nemůže milovat, je mnohem pohodlnější představovat si Boha jako Nejvyššího Soudce, neúprosného žalobce, který na Posledním soudu podrobně prozkoumá trestní případ každého z nás.

Právní teologie nám vnucuje zvířecí strach před tímto vesmírným tribunálem, tím spíše, že všichni chápeme, že se nemáme čím obhajovat.

Opravdu se bojíme. Protože se vidíme jako slabí a obklopení ze všech stran vředy hříchů. Jak se snažíme se jich zbavit, stejně nám to nic nepomáhá. Trápíme se, bojíme se, jsme malomyslní, v našem srdci nikdy není mír a klid v utrpení. Těší nás jedno. Jsou lidé, kteří poznali Boha ne z učebnic teologie, ale z osobní zkušenosti. Podařilo se jim s Ním osobně navázat vztah. Říkají, že Bůh rozhodně není takový, jakým si Ho často představujeme.

Sv. Siluan Athonský nás utěšuje: „Ó, kdyby celý svět znal Pána, a jak nás Bůh miluje, a jak sladká je Jeho láska…“ Západní scholastici ztratili tuto lásku v právních formulích vykoupení, uchváceni písmenem Svatého Písma. A svatí otcové poznávali Boha v milosti, kterou od Něho dostávali. „Jak nás Pán miluje, a pokorně, bez výčitek, nás přijímá. Sladko je duši s Pánem. Z tváře Jeho lásky se duše člověka rozplývá“ (sv. Siluan Athonský).

Ve světě je různé pocity a prožitky nazývány láskou. Ale mezi nimi je ta, která je nejblíže Božské lásce. To je láska matky k dítěti. Může se stát, že její syn vyroste jako ztracený. Může se stát zlým a špatným člověkem. Ale ať už je jakýkoliv, matka ho stále bude milovat a litovat. Nejednou mu říkala, jak má správně žít, poučovala, napomínala, ale on neposlouchal.

Matka nemůže nic změnit, syn si vybral. Bude čekat a doufat, že se změní, rozumně se chová, napraví se, že se může vrátit domů a žít v něm v míru. Možná tak čeká Bůh na každého z nás.

„Když duše pozná Boží lásku Duchem Svatým, pak jasně cítí, že Pán je nám Otec, nejbližší, nejdražší, nejlepší“ (sv. Siluan Athonský).

Hříchy rozřezávají naši duši, zaséváme do světa zlo a nenávist, žijeme v ohni vášní, zapomínajíc na to, že Bůh na nás čeká stejně jako Otec marnotratného syna. Stále nás miluje. Jinak by pro nás tolik netrpěl. Bůh se stal člověkem, snášel mučení, utrpení, zemřel, sestoupil do nejtemnějších hlubin pekla, aby zachránil každou duši. Ještě jsme nebyli naživu, ještě jsme se nenarodili, a Kristus už snášel muka za ty hříchy, které později budeme páchati. A dodnes trpí pro nás. Každé zlo, které jsme spáchali, je další kapka Jeho krve, další úder a Jeho sténání. A to všechno pro mě samotného.

„Když člověk odevzdá své srdce Bohu, pak je jeho mysl pohlcena Boží láskou a srdce se třese radostí. A když je Boží láska větší, než může srdce pojmout, pak zvonění srdce slyší okolní lidé, protože v tomto stavu se účastní i tělo…“ (sv. Paisij Svatohorec).

Daleká země, do které odešel marnotratný syn, je svět, ve kterém žijeme. A sám marnotratný syn je naše mysl, která bloudí tímto světem, hledajíc v něm potravu pro prasata. Potuluje se všude, vykopávajíc z bahna potravu pocitů a požitků. Otcův dům, kde na nás čeká Nebeský Otec, je naše srdce. Mysl se musí vrátit do něj, najít k němu cestu.

Proto je třeba, aby se mysl odlepila od tohoto světa, nenáviděla ho a odešla do ticha vnitřního člověka. A tam, zapálivši lampu neustálé modlitby, hledat cestu do Otcova domu srdce.

Podstata a smysl života v „daleké zemi“ je marnost a mnohomyslnost. Když se na ten svět podíváme z dálky, uvidíme roje létajících much. To jsou bláznivé duše světa snů. Zdá se jim, že pokud přestanou hrabat se v hnoji, okamžitě zemřou. Strach ze smrti stimuluje jejich křídla a nutí je k bezvýznamnému a nekonečnému běhu.

Svět bláznivých lidí se nachází v hlubokém temném údolí zapomnění Pravdy, které je obklopeno vysokými horskými hřebeny.

Pokud se vyhoupneme na vrcholky těchto hor a podíváme se dolů, můžeme spatřit úzkou, strmou a nebezpečnou cestu, která vede do zcela jiného světa. Do světa, kde žije milující, čekající Otec marnotratného syna. Toho, kdo se snaží vrátit do Otcova domu touto cestou, doprovází tenký paprsek světla, který, pronikajíc kalem spícího světa, vstupuje do srdce poutníka, osvěcující a posvěcující jeho duši.

První krok na této cestě je vzdát se marnosti a sbírání špíny pomíjivých věcí, bezcenných znalostí a bezvýznamných dojmů. Bohatnout je třeba u Boha, a to neznamená nic jiného než vrost do Jeho života, až k úplnému bohopodobení. Pokud budeme bohatnout pro sebe, znamená to jen jedno – hromadíme v sobě pomíjivost a smrt. Jediným pokladem, který je třeba v sobě objevit, je srdce naplněné Bohem.

Život, který je opakem marnosti, je plnost bezstarostného modlitebního klidu, který nám odhaluje úžasnou pravdu o tom, že Bůh je přítomen všude, kolem, ale především uvnitř nás samých. Vstupujíc do hloubky svého ducha, člověk tam nachází Ducha Božího, v Němž nachází plnost života. Být v těchto nebeských náručí Otce, vidí dokonalou čistotu bezvidného Světla, která se mu odhaluje jako pokorná láska všeláskyplného Boha. V tomto pokoji nezůstává nic mimo něj, ale není nic, co by bylo za hranicemi jeho poznání.

<

Přečtěte si také