Proč Bůh stvořil ty, kteří zhřeší a nebudou činit pokání - sv. Jan Damašský
Z pojednání svatého Jana Damašského O pravé víře. O tom, proč Bůh stvořil i ty, kteří podle předvědění zhřeší a nebudou činit pokání, a dále o rozdílu mezi Božím zákonem, jenž vede k životu, a zákonem hříchu, který přivádí člověka k pádu.
Proč Bůh stvořil ty, o nichž věděl předem, že zhřeší a nebudou činit pokání
Bůh ve své dokonalé dobrotě povolal z nejsoucna v bytí všechno, co povstalo, a už předem věděl, co se mělo stát. Kdyby totiž některá stvoření neměla existovat, aby v budoucnu neupadla do zla, znamenalo by to, že nebyla Bohu předem známá. Poznání se týká totiž toho, co existuje, a předvědění /prognosein/ se týká všeho toho, co jistě vznikne v budoucnosti. Nejprve je tudíž jsoucno /bytí/ a teprve potom bytí dobré či zlé.
Kdyby se totiž Bůh rozhodl -- z předvědění, že ten, kdo má z dokonalé Boží dobroty existovat, avšak potom se stane z vlastního rozhodnutí zlý -- zdržeti se a neuděliti takovému (případu - tvoru) existenci, pak by zlo vítězilo nad Boží dobrotou. 411
Cokoliv takto Bůh stvořil, stvořil všechno dobrým, a teprve vlastní vůle každého rozhoduje, že se dobré pak stává zlým. Řekl-li ovšem Pán Ježíš (o Jidášovi): „Lépe by bylo tomu člověku, kdyby se nebyl narodil“, přece 412 nevyjádřil těmito slovy, že jeho vlastní stvoření 413 je zlé, nýbrž odsoudil výlučně to zlo, které působením svobodného rozhodnutí a lehkomyslnosti poškodilo jeho dílo. Neboť právě toto nerozvážné vlastní rozhodnutí tvorů způsobilo, že se blahé Stvořitelovo dílo stalo pro ně neužitečným.
Připomíná to případ, když někdo přijme z královy ruky bohatství a moc a potom se vzbouří proti svému dobrodinci. Když ve své vzpurné posedlosti setrvá vědomě až do konce, cožpak není hoden trestu? 414
O zákonu Božím a zákonu hříchu
Božství je dobro a převyšuje všechno dobro; dobro je taktéž jeho vůle. Všechno je tedy dobro, co Bůh chce. 415 Proto je zákonem 416 jeho přikázání, které nás učí, abychom v Něm zůstávali a tím přebývali ve světle. Přestoupení tohoto přikázání je hřích. Hřích povstává z ďáblova našeptávání a z našeho nevynuceného a dobrovolného souhlasu. Mluvíme proto i zde o zákonu. 417
Když Boží zákon zasáhne náš rozum, táhne jej k sobě a povzbuzuje naše svědomí. Říká se, že i naše svědomí je zákonem - zákonem naší mysli. 418 Avšak i pokušení toho zlého, čili zákon hříchu, zasáhne-li údy našeho těla, skrze toto tělo na nás útočí. Když jsme jednou dobrovolně přestoupili zákon Boží a souhlasili s našeptáváním zlého ducha, kterému jsme otevřeli k sobě přístup, uzavřeli jsme dohodu s hříchem proti sobě. 419
Právě z toho pochází sklon našeho těla ke hříchu. Proto je řečeno, že i zápach i chuť hříchu v našem těle, čili chtíč a rozkoš těla 420 působí jako zákon v údech našeho těla. 421
Zákon mé mysli, neboli svědomí, tedy souhlasí se zákonem Božím, neboli s přikázáním, a chce jej. 422 Leč zákon hříchu, neboli pokušení skrze zákon v mých údech, tj. žádostivost těla, jeho náklonnost i pohyb, i pokušení přes nerozumnou část duše, bojuje proti zákonu mysli, tj. se svědomím, podmaňuje si mne, ač já chci Boží zákon a miluji jej, a nechci hřích, spoutává mne pouty rozkoše i tělesné žádostivosti i s nerozumnou částí duše, jak jsem řekl, a nutí mne tak sloužit hříchu.
Ale „Bůh učinil to, co bylo zákonem nemožné pro slabost těla, poslav Syna svého v těle jako má hříšný člověk.“ 423 Pouze tělo totiž přijal, v žádném případě nepřijal hřích - „odsoudil v lidském těle hřích, aby se spravedlnost zákona (požadovaná zákonem) vyplnila u těch, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha“. 424 Neboť „Duch přichází na pomoc naší slabosti“, dodávaje 425 sílu zákonu naší mysli proti tomu zákonu, který je v našich údech. 426 „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“, 427 což znamená, že nás učí, oč máme prosit. Z toho plyne, že zachovat přikázání Páně není možné bez trpělivosti a modlitby. 428
Zdroj:Orthdoxia.cz
SPN dříve psalo o Moudrém slovu starce Paisije o tom, jak čelit zmatkům v Církvi
