Separace duší na Soudném dni

Soudný den. Freska kláštera Visoki Dečani. Foto: wikipedia.org

V evangelickém čtení nedělního dne Spasitel nám přináší příklad toho, jak bude lidstvo rozděleno na dva tábory: na ty, kteří zůstanou s Bohem na věčnosti, a na ty, kteří půjdou s ďáblem do pekla. Pokud čteme tuto podobenství izolovaně od ostatních podobenství Krista, může vzniknout dojem, že Boží království je dosaženo jednoduchou metodou hromadění dobrých skutků. Ale Evangelium nám jasně říká: rozdělení bude na „dobré“ a „zlé“, na „plevele a pšenici“, tj. jde o „separaci“ duší, vycházející z jejich vnitřních kvalitativních charakteristik, a ne pouze z vnějších projevů.

To je velmi důležitý moment, jehož nepochopení nás může oklamat v našich očekáváních a překvapit tím, že mě tak „dobrou“, „pozitivní“ a ve všech ohledech „hodnou“ a najednou do pekla? Za co? Proč? Všechno proto, že lze dávat i almužnu s „výhodou pro sebe“, a konat dobré skutky, těšíce se svou „dobrotou“, a lidem pomáhat, živíce svou pýchu a ješitnost. Projevy dobrých skutků, o kterých mluví Pán v podobenství „O Strašném soudu“, jsou především projekcí vnitřního stavu lidí, kteří žili evangelickými přikázáními ne proto, že by si jimi vydělávali ráj, ale proto, že se staly jejich přirozeným stavem duše, protože tito křesťané už nemohli žít jinak.

Mnohé kláštery, připravené pro spravedlivé, o kterých mluví Spasitel v Evangeliu, se od sebe liší tím, čím se liší duše některých spasených lidí od jiných.

Stejně jako stejné ovoce na trhu, i když utržené z jednoho stromu, se může lišit cenou v závislosti na velikosti, tak i duše spasených zaujímají různá místa v Věčném životě v závislosti na „velikosti“ jejich svatosti. Toto rozdělení vidíme například v církevní hymnografii, v níž Církev, oslavující všechny svaté, přesto nejvyšší stupeň svatosti, po Boží Matce, přiděluje mučedníkům, a teprve poté svatým atd. (srov. Oktoich).

Také na zrcadlově opačné straně pekla je nejvyšší stupeň utrpení přidělen ne pohanům a dokonce ne těm, kdo žili podle satanských zásad, neznaje a nevědouc Boha, ale právě těm, kdo Ho znali, věřili v Boha, možná dokonce i „sloužili“ Mu s „výhodou pro sebe“, ale přitom vědomě, s pochopením toho, co dělají, šli proti Pravdě a rouhali se jí jak slovem, tak činem, a svým životem. To je ta urážka Ducha Svatého, která nemůže být odpuštěna, podle slov Spasitele, za žádných okolností. O tom nám svědčí životopisy svatého Makaria Velikého.

Je třeba chápat, že Bůh se nedívá na vnější skutky, ale na zápas vnitřní bitvy. Právě podle tohoto výsledku se měří míra svatosti. Čím větší pokrok, tím větší schopnost k božskému společenství, a čím větší tato schopnost, tím vyšší je míra svatosti, tím jasnější je koruna spravedlnosti, tím vážnější a „odměna“. Mohlo by se říci jednoduše – každý bude oslavován v míře své lásky k Bohu.

Vždyť čím větší láska, tím větší je i touha být s Milovaným. A čím větší touha, tím vyšší skutky, tím hlubší pokora, tím jasnější darovaná milost.

Podle této tradice Otcové Církve rozdělují spasené na tři třídy: „sluhy“, „nájemníky“ a „synové“. Tyto tři sféry nebeských obydlí odpovídají tříčlenné struktuře chrámu. Svatý Maxim Vyznavač píše, že do první části budoucího Království vstoupí všichni v menší či větší míře posvěcení milostí (spasení); do druhé, vnitřní části, pouze ti, kdo v pozemském životě konali svaté úkony všemi třemi silami duše (dokonalí); do třetí, vnitřní opony, vstoupí synové Boží, kteří se stali bohy milostí (božští).

Svatý Serafim Sarovský viděl tři třídy spasených, které nazval „spojené“, „vyvolené“ a „zvané“. První, podle svědectví starce, jsou ti, kdo dokázali dosáhnout nejvyššího stupně svatosti, jejichž duše, jako blesk, září plností milosti. „Vyvolení“ se nacházejí v obydlích, která svým uspořádáním připomínají nebeské kláštery, ochutnávají tam sladkost božského společenství a užívají si rajských blažeností. A osud třetích, otče Serafime, popisuje docela temnými barvami. Tam není blaženosti, ačkoli to není peklo. „Dána jim bude postel, v jedněch košilích budou, a vždy budou trpět. To jsou nedbalí a leniví, to jsou ti, kdo se zabývali pouze svými záležitostmi. Jak mračně jim bude, budou sedět všichni, houpajíc se ze strany na stranu na jednom místě“. Na těchto slovech starce Serafima hořce zaplakal.

Pokud to ještě není peklo, jaké tedy bude peklo? Co pak čeká ty, kdo žili, mysleli, cítili a jednali jako démoni? Je to děsivé i si představit. Všechny církevní tradice, Evangelium, díla Otců a Učitelů Církve nás jednoznačně učí, že odměna bude odpovídat životu a vnitřnímu uspořádání duše. Měřítkem soudu bude Boží Slovo, které proniká hluboko do nitra člověka, až k rozdělení duše a ducha.

Ďábel dnes všemi silami prostřednictvím liberálních „teologů“ vnucuje nám satanské chápání „Božské lásky“. Uklidňuje duši svými ukolébavkami:

Spí, mé krásné dítě,

Sladce spí, můj světle.

Mučení hříšníků – hrozný blud,

Pekla už není.

Spí. Láska soudu nezná,

Má jen jedno:

Všechny a všechno vyrovnává,

Jak mořské dno.

Stanou se anděly čerti,

Budou zpívat v ráji.

Žádný hřích, žádná věčná smrt,

Řekne všem Pán – „milují“.

„Všichni se spasí, všichni přijdou do ráje, všem bude „dobře““ – tuto ďábelskou mantru lze dnes přečíst dokonce i v dílech pravoslavných teologů. Ale nijak se neslučuje s tím, co vid

Přečtěte si také