Koho je nejtěžší odpustit.

Foto: Dmitrij Duhanin, instagram.com

V den Odpouštěcí neděle se v našich chrámech koná svým způsobem krásný obřad. Lidé prosí kněze a jeden druhého o odpuštění. I v případě, že se neznají. V tom je určitá logika, protože hřích každého z nás se tak či onak vrhá stín na celé lidstvo a dokonce na celé stvoření. Ale pokud se na to podíváme přímo, bez filozofie, vypadá tato tradice poněkud neobvykle.

Ke mně přichází farník nebo farnice a prosí o odpuštění. Za co? Vždyť na nikoho z nich nemám ani stín křivdy. Co mi ten blízký, kterého miluji a respektuji, udělal, abych od něj žádal odpuštění? A pokud je za co, bylo by lepší to vysvětlit, abych i já chápal, v čem je problém. Tak to bude čestné a správné.

Kněz také tradičně prosí o odpuštění své farníky. Ale i on by měl chápat, v čem je jeho vina. Co udělal takového, co by mělo být napraveno a pokání? Jinak to bude jen divadelní gesto, bez jakýchkoli praktických výsledků. Myslím, že pokud má někdo z farníků nějaké křivdy vůči svému pastýři, měl by mu to upřímně a přímo říct. Pokud mu samozřejmě důvěřuje.

Důvodů křivd může být opravdu mnoho. Vždyť každé slovo pronesené na kázání nebo při zpovědi může být špatně pochopeno nebo vyloženo. Každé naše slovo má tisíce odstínů významu. Jakékoli nedorozumění, a dokonce i stíny nějakých křivd, by měly být uzdraveny před pokáními dny Velkého postu.

Nejtěžší je odpouštět sobě a nepřátelům.

V Odpouštěcí neděli bychom se měli zamyslet nad třemi body týkajícími se umění odpouštění.

První – umění odpouštět sobě. Zní to zvláštně, protože sebe bychom měli obviňovat a litovat. Ale existuje tenká a téměř neviditelná hranice mezi pokáním a sebezapřením, které vychází z pýchy. Existuje falešné pokání. Když člověk vidí v sobě nějaký imaginární ideál, kterého má dosáhnout. Ale ukazuje se, že v každodenním životě, ve svých činech, slovech a skutcích mu neodpovídá. Rozpor mezi tím, jak se sám vidí, a tím, jaký je v životě, přivádí duši do zoufalství. Člověk se začíná zlobit na sebe, říká, že se nemůže odpustit. Někdy místo Boha vynáší nad sebou soud, odsuzuje se k peklu a už nemá žádnou naději na spásu. To přivádí duši k zoufalství. Taková byla cesta Jidáše. Nezničilo ho zrazení Krista, ale zoufalství, které ho po tomto hříchu ovládlo.

Musíme se umět smířit s tím, že bez Boha jsme nikdo a že se sami za vlasy z hříšného bahna nevytáhneme. Zde je potřeba Boží milosti, kterou je třeba pokorně žádat od Boha.

Stává se, že i ďábel, znající naši sklon k zoufalství a mající možnost jednat prostřednictvím egoisty, který žije uvnitř nás, začíná tkát pavučinu, aby zničil duši. Ne všechno, co děláme, je naše. Ne vždy patříme sami sobě. Je důležité to chápat, abychom se nezamotal. Pokání spočívá v tom, abychom uměli oddělit sebe a toho starého člověka, který žije uvnitř nás samých.

Druhý aspekt pokání – to je odpuštění svých blízkých. Snad nejlehčí a nejjednodušší úkol. O něco složitější je třetí moment. Umění odpouštět nepřátelům. Odpustit – neznamená ospravedlnit. Odpustit – znamená podívat se na ně očima Milosrdného Otce z podobenství o marnotratném synu. Nepřátelé se nakonec mohou stát našimi nejlepšími partnery v díle spásy. Protože pokud se naučíme je odpouštět, nebo, co je ještě těžší, milovat je, pak se bezpochyby spasíme.

Abychom získali pravé pokory a takovou všeodpouštějící lásku, musí člověk na sobě hodně pracovat.

Podle slova apoštola Pavla je třeba hodně snášet, být milosrdný, nezávidět, nevynášet se, neprohřešovat se, nehledat své, nerozčilovat se, nemyslet zlo, neradovat se z nepravdy, ale radovat se z pravdy, všemu věřit, všechno zakrývat, na všechno doufat, všechno snášet. Takovým by mělo být postavení svaté duše. V ní se Království Nebeské stává nezlomným majetkem srdce.

Většina z nás je ještě daleko od tohoto ideálu. Mnozí jsou pouze v duchovní školce, někdo si sedl do lavice, když šel do první třídy, někdo končí vyšší třídy, vzácní vstupují na univerzitu. Ale hlavní je, že se učíme. Učíme se dobře nebo zatím ne moc, ale máme cíl. Pán s láskou hledí na každého z nás, pomáhá novorozencům ve víře udělat první kroky, zvídavému dítěti učit první hlavní slova: BŮH, VÍRA, CÍRKEV. A pak vezme do Své dlaně ještě neztvrzelou ruku školáka a začne s ním psát v sešitě těžké háčky – zdržení, poslušnost, trpělivost, modlitba… Tak, krok za krokem, přenáší nás z třídy do třídy, vede Moudrý Otec své děti do Království dobra a světla.

Archimandrita Kirill (Pavlov) říkal: «Pravoslavný člověk se vždy musí učit. Učí se službám, svátostem a – zastaví se. Proč? Protože neví o dalším postupu. Zpočátku se člověk učí chování podle Evangelia a absenci zlých přání – to je základní škola. Dále odříkání se hříšných vášní a vítězství nad nimi – to jsou vyšší třídy. Poté zkrocení mysli, získání milosti a dosažení svatosti – to je univerzita. Každý člověk by měl být spasen v Kristu – to je přímý úkol Církve!.. Řídce lidé dostávají milost v dospívání, jiní ji získávají jako dar neustálé modlitby, a ostatní – po těžkém boji se svým hříchem – se špatnými sklony a nectnostmi. Ale pokud je milost získána, plod je jeden a ten samý».

Post – to je čas, kdy se s pilností učíme být laskaví a prostí. Bohu není potřeba naše rozum a vzdělání. Očekává od nás dětskou krásu. Hieromnich Simon (Bezkrvný) říká, že žít v milosti – znamená naučit se přát všem lidem spásu. Když ji přejeme druhým, získáváme vlastní osvobození od hříchu a smrti. Nejhorší hřích – to je

Přečtěte si také