NEtřeba slavit pravoslaví
Slavnost Pravoslaví. Foto: sofija.com
Slavnost Pravoslaví, kterou dnes slavíme, je pro lidi tohoto světa pouze důvodem k posměchu a výsměchu. A pro nás – důvodem zamyslet se nad tím, co vlastně v tento den slavíme.
A slavíme vítězství Ukřižovaného nad smrtí, peklem a hříchem. Ukřižování – to není sezení na trůnu, ale bolest a utrpení. Právě touto cestou prochází Církev na zemi. Právě v tom spočívá její vítězství. Ne trůn a žezlo, ale kříž se stal symbolem a praporem vítězství. Proto naše vítězství spočívá v naší účasti na Golgotě Krista, na Jeho ukřižování.
Ve světě, znetvořeném pádem do hříchu, se všechno změnilo a stalo se jakoby naruby. Obrazně řečeno, člověk spadl z výšky ráje na zem hlavou dolů a pokračoval v dalším životě v této poloze. Od té doby je všechno, co se v našem světě děje, to, co vidíme stát vzpřímeně – ve skutečnosti, vzhledem k Nebi, převráceno na hlavu. Nebeský svět se odráží v pozemské zrcadlové opozici.
Když Církev odráží Nebe na zemi přímo, zbytek světa vidí všechno v ní vzhůru nohama.
A tak to vychází. Vítězi nazýváme ty, kteří „zažili potupy a rány, okovy a vězení, byli kamenováni, pilní, podrobeni mučení, umírali mečem, bloudili v ovčích a kozích kůžích, snášejíce nedostatky, soužení, zloby“ (z apoštolského čtení týdne Slavnosti Pravoslaví).
Ať se to zdá paradoxní, v zrcadlově opačném světě Božího království jsou lidé na Nebi oslavováni tak, jak byli poníženi na zemi. O tom nám také říká podobenství o boháči a Lazaru.
Je možné z tohoto pohledu analyzovat Boží prozřetelnost. Bůh jedná v našem světě s „převrácenou vzhůru nohama“ logikou. Každý z nás, aby mohl pracovat na zahradě nebo provádět opravy v bytě, pokud má peníze, kupuje ten nejspolehlivější a nejkvalitnější nástroj. Pokud je to možné, koupíme drahé a spolehlivé auto, a ne to, které sice není drahé, ale dlouho nevydrží.
U Boha není nedostatek v omnipotenci, ale z nějakého důvodu vždy vybírá jako nástroj své prozřetelnosti to nejslabší, nejkřehčí, nejméně spolehlivé.
Proč se vyvoleným národem stali Židé? Vždyť v té době byly v plném rozkvětu nejstarší civilizace Indie a Číny se svou tisíciletou filozofickou a náboženskou tradicí. Proč ne Mezopotámie nebo Peršané? Proč ne Egypťané, koneckonců? Vždyť na této nejstarší kultuře by se dalo postavit pevné základy. Ale Bůh si vybírá slabý národ, který nemá nejen svou státnost, ale ani vlastní písmo (Židé si ho později „půjčí“ od Fénických). Je to národ bez kulturního dědictví, bez historie, bez minulosti. Ale z nějakého důvodu Bůh vybírá právě tento národ!
Poté Pán vyvádí tyto otroky z Egypta s pomocí Mojžíše. A opět, v osobě svého proroka pro jednání s faraonem Bůh vybírá ne rétora s dobře vyřčeným projevem, ale koktavého řečníka. A vyvolený národ se chová odpovídajícím způsobem svému úrovni. Na poušti neustále reptá, fňuká, je nespokojený: jednou není vody, jednou masa, jednou mu něco nevyhovuje, jednou něco jiného. A stačilo jen, aby Mojžíš na chvíli opustil jejich dohled, a hned běželi odlévat si zlaté telátko a uspořádat před ním tance.
Poté, co dobyli zaslíbenou zemi výhradně díky Boží pomoci, začali Židé nejprve hřešit s okolními pohanskými kmeny, přejímat jejich zvyky a odvracet se od Jediného Boha. Poté se Židům omrzela moc Boha nad nimi a opět začali být rozmazlení, požadující si krále, „aby to bylo jako u jiných národů“. Všechny své nejlepší lidi, kteří jim hlásili Boží vůli, Židé zabíjeli. Nakonec se sami rozdělili na dvě království a začali proti sobě válčit, dokud nebyli zajati. Ale z nějakého důvodu Bůh vybírá právě takový národ, aby řídil osudy světa!
Celý život našeho Pána Ježíše Krista od narození až po smrt byl také paradoxem Božského „bezmocnosti“.
Tvůrce vesmíru „nemá místo, kde by sklonil hlavu“. Když rozmnožuje chleby – sám trpí hladem. Maje možnost povolat legie andělů – snáší posměch a výsměch katů. I když vstal z mrtvých, neukazuje se v vítězné slávě ani Kaifášovi, ani Pilátovi, ani Anně – nikomu z těch, kdo říkali: „Jestliže jsi Syn Boží, sestup z kříže, a my v tebe uvěříme“.
A dále vše pokračuje ve stejném duchu. Apoštol Pavel píše v prvním století to, co bude v Církvi vždy aktuální: „Podívejte se, bratři, kdo jste, povolaní: není mnoho z vás moudrých podle těla, není mnoho silných, není mnoho urozených; ale Bůh vybral to, co je v očích světa nerozumné... a slabé... a neznámé... a ponížené a nicotné.”
Celá Kázání na hoře Ježíše Krista, z pohledu pozemského světa, je převrácený systém hodnot. „Blahoslavenými“, tj. „šťastnými“ nazývá „chudé“, „plačící“, „hladovějící“, „žíznící“, „pronásledované“, „pomlouvané“. A to všechno se ukazuje jako důvod k tomu, aby „se radovali a veselili“. Pro tento vzhůru nohama stojící svět jsou podobná tvrzení šílenství. Proto svět s otevřenou náručí přijme toho, kdo přijde na zem místo Krista, protože lidským srdcím bude bližší antikrist.
Ale tento svět, toto pozemské anti-zrcadlo Nebe, bude jednou rozbito samotným Nebem.
Tehdy se všechno vrátí na svá místa. Boháč se ocitne chudým, a chudák bohatým. Ten, kdo plakal, se zasměje, a kdo se smál, zapláče. Uražený a bezprávný dostane útěchu, a urážející budou potrestáni. A to, že to tak bude, nám už nyní potvrzuje naše svědomí. Kdesi hluboko uvnitř sebe cítíme a chápeme: za všechno budeme muset odpovídat. Více než to, ti, kdo mají citlivé srdce, vidí vnitřním zrakem, že kat, který zabil nevinnou oběť, zabil sám sebe, zloděj, který ukradl od druhého, okradl sám sebe, lhář také neobvinil jiného, ale sám sebe.
K
Přečtěte si také
Pravoslaví v každodenním životě: Jak zkrotit hříšné myšlenky?
Hříšná myšlenka není váš hřích, dokud jí neotevřete dveře. Naučte se čtyři stadia vnitřního boje podle svatého Paisije.
Životy svatých: Basil Veliký – Otec chudých a tvůrce „města milosrdenství“
14. ledna (1. ledna) si pravoslavná církev připomíná památku svatého Basila Velikého, arcibiskupa caesarejského.
Pravoslaví jednoduše: Proč mají kněží vousy a dlouhé vlasy?
Pokud potkáte pravoslavného kněze, jednou z prvních věcí, která vás upoutá, jsou jeho dlouhé vousy a často i vlasy stažené do culíku. Zatímco u římskokatolických duchovních je standardem hladce oholená tvář, u pravoslavných kněží to není tak časté.
Životy svatých: Ctihodný Nikiforos Malomocný
4. ledna (24. prosince) si pravoslavná církev připomíná památku ctihodného Nikifora Malomocného († 1964), muže, jehož život byl neuvěřitelnou cestou od naprostého lidského utrpení k zářivé svatosti.
Pravoslaví jednoduše: Proč líbáme ikony?
Často se nás ptají lidé, kteří do chrámu přicházejí poprvé nebo pravoslavnou tradici blíže neznají, co vlastně znamenají gesta, která u věřících vidí - například líbání ikon.
Výsledky průzkumu SPN: Co skutečně formuje víru v našich zemích?
Po dvou týdnech sběru dat přináší redakce SPN výsledky průzkumu v České a Slovenské republice. Co ukazují odpovědi respondentů?