Boží přikázání a lidské tradice

Na první pohled je učení Krista vždy dobré, ve všem a pro všechny. Ale ve skutečnosti je velmi nepohodlné, nevýhodné, často odporuje obecně přijatým pojmům a normám. A v těchto případech vzniká velké pokušení toto učení mírně upravit. Neodporovat mu, ale vymyslet kličky, výjimky, různé způsoby, jak obejít Boží přikázání, pokud se nám velmi nechce je plnit.

O to více toto pokušení vzniká, pokud pro splnění přikázání musíme něco obětovat: majetek, společenské postavení, autoritu a tak dále. A pokud splnění přikázání znamená vzdát se toho, co se nazývá státním nebo národním zájmem, veřejným dobrem, pak se úprava Božího přikázání stává prostě nezbytnou. A lidské tradice si s tímto úkolem úspěšně poradí.

Příkladů je v historii nespočet. Jedním z posledních je rozruch kolem diskuse mezi patriarchou Kirillem a knězem Alexejem Šljapinem na shromáždění duchovenstva Moskevské metropole. Kněz hovořil s patriarchou o Božím přikázání kázat Boží království, a patriarchovi odpovídal o patriotismu Dmitrije Donského a Alexandra Něvského. To, že Boží přikázání nelze zrušit žádnými příklady svatých, se zdá být zřejmé. Ale vždyť jsou v sázce zájmy státu, tím spíše když tento stát vede válku za ně.

Skutečně máme obrovský soubor jak životopisné literatury, tak kázání a poučení různých církevních činitelů, kteří vyzývají k ochraně zájmů státu a společnosti. A zdá se, že všechny tyto úvahy a příklady jsou z lidského hlediska správné a logické. Ochrana vlasti, záchrana otčiny, sláva naší země, veřejné a soukromé blaho a tak dále. To vše je nám blízké, chceme to poslouchat a tím se řídit. A tak se chceme uklidnit a říct: „Vidíte, sami svatí tak říkají a tak dělají.“ Ale evangelium je nepohodlné právě tím, že se někdy nevejde do našich lidských konceptů, i když jsou tyto koncepty vyjádřeny svatými a inspirovány jejich příklady.

Jedním z nejrozšířenějších omylů našeho církevního vědomí je to, že kanonizováním toho či onoho svatého, askety nebo mučedníka, v našem vědomí kanonizujeme všechny jeho činy, skutky, všechny jeho názory a dokonce i rysy charakteru.

Pokud se v životopisech svatých zmiňují o jejich hříších, obvykle to probíhá podle schématu: „před“ a „po“. Ano, hřešil, ale pak se pokáral a stal se svatým. U nás není zvykem mluvit o tom, že i když žije svatým životem, může člověk chybovat, klamat se, jednat nesprávně nebo dokonce hříšně. A přitom přístup Svatého Písma k tomu je zcela jiný. Svatost, ospravedlnění, získání Ducha svatého neodebírá člověku nic lidského: rysy charakteru, národní, intelektuální a jiné zvláštnosti, způsob myšlení, lidské slabosti, právo na chybu.

Kdo může být svatější a spravedlivější než apoštol Petr, kterému Pán svěřil klíče království, přikázal mu pást své ovce, naplnil ho Duchem svatým v den Letnic? Petra, jehož stín mohl uzdravovat beznadějně nemocné? Přesto, když Petr upadl do pokrytectví, dostal napomenutí od apoštola Pavla: „Když však Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se mu tváří v tvář, protože se vystavoval obvinění. Neboť, dokud k němu přišli někteří od Jakuba, jedl spolu s pohany; ale když ti přišli, začal se skrývat a vyhýbat, bojíce se obřezaných. Spolu s ním pokrytecky jednali i ostatní Židé, takže i Barnabáš byl jejich pokrytectvím sváděn. Ale když jsem viděl, že nejednají přímo podle pravdy evangelia, řekl jsem Petrovi před všemi: pokud ty, jakožto Žid, žiješ pohansky, a ne židovsky, proč nutíš pohany žít židovsky?“ (Gal. 2:11–14).

Omlouvajíc války a vyzývajíc k účasti v nich, je obvyklé uvádět příklady svatých bojovníků – Jiřího Vítězného, Teodora Stratilata, Alexandra Něvského a tak dále. Ale kanonizovala je Církev za válečné hrdinství? Stali se svatými proto, že zabíjeli ve válce své podobné? Je zřejmé, že ne.

Věrnost Pánu Ježíši Kristu, aktivní plnění přikázání o lásce k Bohu a bližnímu, pokání a asketický život – to je to, co se stalo příčinou jejich kanonizace. Ale aktuální politická situace nás nutí vše toto posunout na druhou kolej a na první místo vyzdvihovat historické fakty, že takový svatý bojoval s těmi a těmi, ty porazil a ty vyhnal ze své země.

Není to právě to „lidské předání“, kterým zrušujeme Boží přikázání? Ne o tom mluvil Ježíš Kristus, když napomínal farizeje: „Neboť vy, opustivše Boží přikázání, držíte se lidského předání, omývání hrnků a pohárů, a děláte mnohé jiné, podobné tomu“ (Mk. 7:8).

Někdo velmi touží bojovat a vnucovat své vidění světa silou zbraní. To jasně odporuje Božímu přikázání „Nezabiješ“, které se stoprocentně vztahuje na agresivní válku. Znamená to, že je třeba vymyslet něco takového, co by vypadalo atraktivně a krásně v očích lidu a maskovalo by toto rozpor s evangeliovým učením. A tak přichází na pomoc příklad svatých bojovníků. Vypadá to logicky a správně. Totéž se dělo i za časů Krista. Někdo velmi nechtěl utrácet své materiální zdroje na staré rodiče, ale v Mojžíšově zákoně bylo přikázání „Cti otce svého a matku svou“. Na pomoc přišlo lidské předání – takzvaný korban, kdy člověk místo toho, aby se staral o své rodiče, prohlašoval tyto prostředky za „dar Bohu“. A přitom je nebylo nutné dávat, mohl s nimi nadále nakládat.

„A řekl jim: je dobré, že zrušujete Boží přikázání, abyste zachovali své předání? Neboť Mojžíš řekl: 'Cti otce svého a matku svou'; a: 'kdo zlořečí otci nebo matce, smrtí ať umře'. A vy říkáte: 'kdo řekne otci nebo matce: korban (to jest: 'dar Bohu') to, čím bys ode mne užíval', tomu už dovolujete nic nedělat pro svého otce nebo matku, odstraňujíc slovo Boží svým předáním, které jste ustanovili; a děláte mnohé, podobné tomu“ (Mk. 7:9–13).

Jak rozlišit lidské předání od Svatého Předání? Vždyť se mohou spojovat v příkladu jednoho a téhož svatého, přítomni v dílech jednoho a téhož svatého.

Prvním znakem

Přečtěte si také