Z pekla lze vyprosit.

Pamětní sobota. Foto: blog.wikium

V mém životě jsem na příkladu naší rodiny zažil, co znamená společná modlitba za zemřelé. Po smrti mé babičky se začala zdát příbuzným v velmi žalostném stavu, prosící o pomoc a podporu. Organizovali jsme se a každý den po dobu čtyřiceti dní jsme se zároveň, každý doma, modlili za její pokoj.

Uteklo nějaké čas a zdála se své dceři. Na otázku, jak se má, babička odpověděla: „Zpočátku to bylo velmi špatné, tmavé, studené, strašidelné, mdlé (měla v jejím slovníku toto slovo za života), ale teď je to velmi dobré.”

Nejsme asketové, nejsme svatí a nejsme žádní modlitebníci. Jsme obyčejní a hříšní lidé, bez nejmenšího náznaku něčeho zvláštního. A modlili jsme se také jednoduše, četli jsme modlitby z modlitební knihy, já sloužil litii – všechno jako obvykle. Ale, jak by dnes někteří řekli, „to funguje”. A to je důležité vědět pro nás všechny! Bůh slyší i nás – obyčejné, hříšné, nedokonalé lidi, velmi daleko od pravé svatosti. A nejen slyší, ale také přijímá naše modlitby, miluje, odpouští. Samozřejmě, takových příběhů lze dnes přečíst stovky, ale jedno je čtení a druhé – vlastní zkušenost.

Kdybychom věděli a chápali, jak důležité jsou pro zemřelé naše modlitby, nepřipomínali bychom si je jen v pamětních dnech.

Každý den živíme sebe a své děti, abychom žili. Nemodlit se za příbuzné – to je jako nedat jim najíst, nechat je hladové.

V životě starce Charalampia Dionysiatského, žáka starce Josefa Isichasty, byl takový případ. Jednou jeden bratr z kláštera byl mučen myšlenkami pochybností. Myslel si: „Tady se celou noc modlíme, sloužíme, postíme a tak dále. To je samozřejmě pro nás dobré, ale komu z toho ještě nějaký prospěch?” S těmito myšlenkami šel spát. A následující den šel bratr k starci Charalampiovi, aby vyzpovídal tyto myšlenky, ale stařec ho předběhl svým vyprávěním.

Ve silném vzrušení začal otec Charalampios říkat, že mu Bůh dnes dal strašlivou vizi. „Když jsem stál na modlitbě, – vyprávěl stařec, – tak v nějakém okamžiku mi ukázali, že se nacházím v obrovské jídelně. Jakési dveře, více podobné církevním vratům, byly přímo přede mnou. V jídelně se shromáždilo obrovské množství lidí. Lidé trpělivě stáli a jakoby čekali na svou řadu, aby ke mně přišli. Sám jsem vypadal jako hlavní chlebodárce, vy jste také byli u mě, krájeli jste nějaké velké chleby, podobné prosforám, a podávali mi je. Shromáždění v jídelně byli seřazeni do dvou front. V jedné z nich byli zemřelí, v druhé živí. Každému z přicházejících jsem dával kousek chleba na požehnání. Radostní, odcházeli stranou. Všiml jsem si, že tam byli všichni, kdo byli zapsáni v našem synodiku.”

Mnich pochopil, že tato vize mu byla dána skrze starce. Když pak vyzpovídal ty pochybnosti, které ho trápily, stařec mu také vyprávěl příběh svého duchovního učitele, starce Josefa Isichasty.

Ve světě měl otec Josef sestřenici. Její život v duchovním smyslu nebyl příliš úspěšný, ale stařec ji miloval. Zemřela špatně. Dělala grimasy, kroutila se, říkala velmi špatná slova. V tak hrozném stavu také zemřela. Stařec pro ni plakal.

„Myslel jsem, – říká otec Charalampios, – že litoval její smrti. Ale stařec, znal mé myšlenky, řekl: „Pláču ne proto, že zemřela, ale proto, že šla do pekla na mučení.” Přesto si stařec uložil přísný půst a začal se za ni modlit s modlitebními korálky. A jednou otec Charalampios viděl, jak stařec Josef doslova září radostí.

„Co se stalo, Geronda (Otče)?”

„Teď ti povím, dítě moje, – odpovídá stařec. – Všechny tyto dny jsem neustále se modlil a byl v bdění, půstu a slzách za svou sestřičku, a dnes jsem se dočkal radostné a úžasné vize. Během modlitby jsem viděl svou sestru živou. S velkou radostí mi oznámila, že dnes je den jejího vysvobození. „Osvobozuji se od mučení a jdu do ráje,” – řekla. Ale to není všechno. Hned se přede mnou objevil blahoslavený otec Georgios. To je otec svatého života, který měl silnou touhu vysvobozovat hříšníky z pekla. Každý den sloužil liturgii a vzpomínal tisíce jmen. Také často chodil na hřbitovy a sloužil za zemřelé litie a panichidy. Takže, když se mi zjevil, řekl: „Musím, musím… dosud jsem si myslel, že zemřelým lze pomoci pouze vzpomínáním na ně při Božských liturgiích a panichidách. Nyní jsem však viděl, že lze zachraňovat i modlitbou s modlitebními korálky!” Tímto viděním jsem se ujistil, že moje sestřička byla zachráněna, ale Bůh mi ukázal také sílu modliteb s korálky, která může vysvobodit duši z pekla.”

V těchto duchovních poučeních pro nás je i praktický prospěch.

„Jak se modlit za zemřelé, aby jim to prospělo?” Stařec dává praktickou radu – táhněte korálky. Sto Ježíšových modliteb: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, odpočiň duši tvého služebníka (jménem)” nezabere více než patnáct minut. A během prvních čtyřiceti dnů po smrti by se dalo číst i tisíc – to není více než hodinu a půl, to není tak moc pro záchranu duše milovaného člověka.

O prospěchu takové práce mluvil také stařec Charalampios. „Modlitba s korálky za bratra, příbuzného a ostatní může jeho duši osvobodit z pekla – takovou sílu má modlitba,” – učil své žáky. V tom se stařec sám přesvědčil na vlastní zkušenosti, když se modlil s korálky za svého dědečka. Když se mu zdál ve snu, dědeček ho políbil a řekl: „Děkuji ti, dítě

Přečtěte si také