Jaká bude Albánská církev s novým představeným?

Jaké bude předsednictví arcibiskupa Jana? Foto: SPŽ

16. března 2025, ve druhém týdnu Velkého postu, se v Synodálním centru Albánské pravoslavné církve v Tiraně konaly volby nového arcibiskupa.

Výsledkem hlasování se předsedou Albánské pravoslavné církve stal nyní již bývalý metropolita Korčinský Ioann (Pelushi). Naše stránka věnovala tomuto události dostatečnou pozornost. Důvodem takové pozornosti je, že nás, pravoslavné věřící Ukrajiny, zajímá, jakou pozici zaujme hlava Albánské církve k takzvané otázce PCU. Proto se pokusme podívat na osobnost metropolity Ioanna Korčinského a pochopit, jaký kurz pro Albánskou církev zvolí v nejbližší budoucnosti.

Historický kontext volby

Než se pokusíme odpovědět na otázku, jaký kurz zvolí vladyka Ioann, vzpomeňme na ten historický kontext, v němž bude muset vykonávat své poslání. Také několik slov řekneme o významu zesnulého arcibiskupa Anastasije – jak pro církev, tak pro albánský národ vůbec.

Albánie je převážně islámská země. Nicméně během pohřbu předsedy Albánské pravoslavné církve parlament této země z úcty k osobnosti zesnulého přerušil svá zasedání a na pohřební ceremonii byli přítomní zástupci nejvyššího vedení státu. Připomeňme, že arcibiskup Anastasij byl etnický Řek. V albánském tisku se však objevila slova, že „nepřinesl do Albánie Řecko, ale do Řecka přinesl Albánii“. Co to znamená?

Jde o to, že Albánci a Řekové, kteří žili vedle sebe po staletí, různě interpretují některé historické události, což mezi nimi vytváří určité neshody a napětí ve vztazích. Je třeba poznamenat, že pro Řeky byla nejdůležitější součástí národní identity vždy pravoslavná víra. Není Řekem, pokud nejste pravoslavný – taková vyjádření lze často slyšet v Řecku. Na druhé straně pro Albánce náboženství, ačkoliv hrálo významnou roli, bylo vnímáno poněkud jinak. Vždyť v zemi žijí jak muslimové, tak křesťané. A co je nejdůležitější, pravoslavná komunita v Albánii se téměř vždy snažila o formování vlastní církevní identity a nezávislosti na vnějším vlivu. Takové procesy se Řekům velmi nelíbí, v jejich očích je autocefalie Albánské církve málo odůvodněná, protože Albánie byla velmi dlouho pod vlivem Konstantinopolského patriarchátu.

Ale i uvnitř země zůstává „církevní otázka“ velmi ostrá. Na jedné straně v jižních regionech Albánie žije řecká menšina, která tradičně patří k řecké pravoslavné komunitě a udržuje úzké vazby s Řeckem (mnoho Albánců mluví řecky, ačkoliv se narodili na území Albánie). Na druhé straně představitelé státu a politici neustále zdůrazňují nutnost zachování plné nezávislosti Albánské církve, což je v jejich očích nedílnou součástí národního sebevědomí. V tomto kontextu jsou jakékoli vazby s Konstantinopolským patriarchátem často vnímány jako pokus ovlivnit vnitřní záležitosti Albánské církve. To vyvolává ostrou reakci vlády a vytváří problémy pro duchovenstvo a věřící.

Přitom značná část Albánců vysoce oceňuje prvky řecké kultury – hudbu, literaturu a umění. Řecké dědictví je vnímáno jako součást společného kulturního dědictví Balkánu.

Kromě toho je v Albánii dost lidí, kteří se domnívají, že úzké vazby s řeckými církvemi (Elladskou a Konstantinopolskou) nepřinášejí nic špatného a mohou pouze posílit duchovní život. Ale existuje i opačný názor, podle něhož takové vazby, a zejména integrace řeckých tradic, jazyka a kultury, mohou podkopat samostatnost Albánské pravoslavné církve a negativně ovlivnit národní identitu.

Tato situace vedla k tomu, že albánští hierarchové dokázali najít rozumnou rovnováhu, kdy na jedné straně existuje úcta k řecké kultuře a spiritualitě, a na druhé straně touha zachovat autocefalitu a svou jedinečnost. A tuto rovnováhu je zásluhou zesnulého arcibiskupa Anastasije. Dokázal vybudovat církevní život tak, že, přičemž si udržel velmi úzké vazby s řeckými církvemi (stačí říci, že nikdy neskrýval své přátelství s patriarchou Bartolomějem a nezamlčoval svůj řecký původ), Albánská církev si zachovala svobodu od vnějšího vlivu. Zesnulý předseda důsledně hájil nutnost rovnoprávného dialogu, kde každá strana respektuje suverenitu druhé a nesnaží se vnucovat své vlastní vidění situace.

Tato situace se zvlášť jasně odrazila v „ukrajinské otázce“, tedy v problému PCU.

Jen stručně připomeňme, že arcibiskup Anastasij se stal jedním z nejnekompromisnějších a nejdůslednějších kritiků vzniku PCU v pravoslavném světě. Požadoval svolání všepravoslavného sněmu k této otázce a opakovaně vyjadřoval podporu pronásledované UPC.

Kromě toho Synod Albánské církve vznesl nejlépe podložené námitky ohledně možnosti uznání kanoničnosti chirotoní a legalizace ukrajinských schismatiků, a také opakovaně vystupoval na podporu UPC. Ani přátelství s patriarchou Bartolomějem, ani úctyhodný postoj k řeckým církvím, které uznaly PCU, ani řecký původ samotného arcibiskupa Anastasije nijak neovlivnily tuto pozici. Tím spíše, že tyto faktory by neměly ovlivnit pozici metropolity Korčinského Ioanna.

Životopis

Nově zvolený arcibiskup Ioann, dříve metropolita Korčinský, se narodil 2. ledna 1956 v Tiraně. Od raného mládí, v období tvrdých náboženských pronásledování, byl tajně pokřtěn knězem – jedním z prvních, kdo vstoupil do podzemní církve v podmínkách totálního ateismu a státního pronásledování. V období od 1979 do 1990 pracoval Ioann v psychiatrické

Přečtěte si také