Skepse místo úcty: Proč zapomínáme na vlastní svaté
Brněnská homilie o sv. Orosii otevřela nepohodlnou otázku: proč pravoslavní věřící zůstávají k památce českých světců tak chladní?
Při letošní slavnosti svaté Orosie v brněnské katedrále zazněla věta, která by neměla zapadnout spolu s koncem svátku. „Duchovním neštěstím Čechů a Moravanů je – našemu národu implantovaný – skepticismus, který brání většímu a nadšenějšímu uctívání našich svatých,“ řekl kazatel. Kdo zná náš církevní život zblízka, ví, že nejde o řečnickou nadsázku. Stačí se podívat, kolik lidí přichází, když slavíme své vlastní svaté.
Čísla, která mluví sama za sebe
Vezměme si pro příklad katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze nejvetší chrám v republice. O nedělích je tak plný, že se v něm musí sloužit dvě svaté liturgie. Když však připadne památka svatého mučedníka Gorazda – biskupa, který v tomto chrámě sloužil a zasloužil se o obnovu pravoslaví v Čechách – na všední den, sejde se v něm zhruba padesát věřících, jak naše redakce mohla zaznamenat behem natačení. Podobný obraz se opakuje i jinde. Chrámy v Praze i v celé republice se o nedělích plní, ale na svátek svaté Ludmily nebo svatého Václava přijde do mnoha z nich jen menšina z těchto věřících. Akatist ke svaté Ludmile na Pražském hradě, který si mezi věřícími získal oblibu, přiláká kolem tří set lidí možná i více. Na Tetín, místo jejího mučednictví, jich ale přijíždí výrazně méně. Nejde nám o kritiku kohokoli – jen popisujeme to, co jsme sami mohli vypozorovat.
Na tento nepoměr upozornil také dopis, který naše redakce zveřejnila začátkem září. Jeho autor P. Malý se vrátil z Kobyliské střelnice, kde se při 84. výročí popravy svatého Gorazda a jeho druhů sešlo jen několik desítek lidí. Tráva před křížem byla téměř nepošlapaná. „Dokážeme strávit dlouhé hodiny na sociálních sítích, diskutovat o odkazu svatého Gorazda, dovolávat se jeho jména, citovat jeho myšlenky a vést spory o to, co by dnes řekl,“ napsal. „Když však přijde den jeho mučednické smrti a možnost postavit se na místo, kde naposledy vydechl, objeví se tam jen několik desítek lidí.“
Proč tomu tak je?
Na tuto otázku nikdo nemá jednoznačnou odpověď. Přesto se nabízí několik vysvětlení, která stojí za to otevřeně pojmenovat.
Prvním je obyčejná praxe. Svátky světců často připadají na pracovní dny a pro mnoho lidí je těžké odejít ze zaměstnání nebo vyrazit mimo Prahu. To samo o sobě však nestačí. Když totiž na všední den připadne svátek světce, kterého zná a ctí celý pravoslavný svět, chrám se jako zázrakem naplní. Nejde tedy jen o čas, ale i o to, jakou váhu daným svatým přikládáme.
Druhým důvodem je onen „implantovaný skepticismus“, o němž mluvil brněnský kazatel. Má hluboké kořeny – od násilné rekatolizace přes protiklerikální nálady první republiky až po čtyřicet let komunismu, který vychoval celé generace v přesvědčení, že náboženství je přežitek. Výsledkem není ani tak promyšlený ateismus jako spíše nedůvěra ke všemu posvátnému. A ta se nevyhýbá ani lidem v chrámech. Svatí se nám tak snadno mění v historické postavy a národní symboly, místo aby zůstali tím, čím je vnímá Církev – živými přímluvci, kteří se modlí za zemi, v níž žili, za církev ve které sloužili a za náš pravoslavný lid.
Třetím důvodem je skutečnost, že naše církev je dnes z velké části tvořena věřícími, kteří přišli z jiných zemí. Přinášejí s sebou vlastní zbožnost a úctu ke světcům svých domovů, a to je bohatství, nikoli problém. Biskup olomoucko-brněnský Izaiáš v rozhovoru pro SPN zdůraznil, že tyto věřící „Máme je rádi, s radostí je přijímáme a můžeme se od nich hodně naučit z jejich pracovitosti, modlitebnosti a vroucnosti ve vztahu k Bohu.“. Zároveň však připomněl, že je třeba trvat na tom, „Při tom všem ale musíme trvat na tom, že pravoslaví zde je české, má své pevné základy, posvěcené celosvětově známými apoštolům rovnými Cyrilem a Metodějem.“.
Je proto otázkou, zda jim my sami dostatečně představujeme svaté této země. Kdo neslyšel o sv. Orosii, kdo nezná příběh sv. biskupa Gorazda nebo neví, proč je Tetín svaté místo, ten tam těžko přijede. A pokud ani místní věřící nedávají najevo, že tyto svátky mají váhu, nemohou to očekávat ani od ostatních.
Jak slavíme, tak nás vidí
Jeden z problémů však podle některých leží přímo v tom, jakým způsobem památku našich svatých slavíme. Dobře je to vidět právě na oslavách památky svatého Gorazda v určitých chrámech.
Hlavním odkazem tohoto světce bylo ukázat místním lidem krásu a jedinečnost cesty ke spáse, kterou je pravoslavná Církev. Jeho přístup stál na několika pilířích: mluvit k lidem srozumitelným jazykem, chápat jejich kulturu a zvyky a v mezích možností přizpůsobit duchovní praxi křesťanského života těm, kdo do církevního společenství vstupují. Proto sloužil česky, překládal bohoslužebné texty a budoval farnosti, do nichž mohl vstoupit každý, kdo hledal Krista. Jinými slovy, snažil se ukázat krásu pravoslaví celé společnosti, nejen těm, kdo už stáli v chrámu.
Dnešní oslavy jeho památky se přitom mnohdy omezují na bohoslužbu v chrámu, často v církevní slovanštině – tedy v jazyce, kterému česká široká veřejnost nerozumí. Nejde o zpochybňování církevní slovanštiny. Ta je vzácnou součástí naší liturgické tradice, má své pevné místo v životě Církve a pro mnoho věřících je drahá. Právě v den památky svatého Gorazda by však bylo přirozené a symbolické sloužit česky. Na tyto slavnosti totiž často přicházejí i představitelé státu a samosprávy, zástupci jiných křesťanských církví, historici nebo lidé, kteří pravoslavný chrám navštíví poprvé v životě. Kdo by chtěl světce poznat a přijde zvenčí, odchází často, aniž by pochopil, koho a proč jsme vlastně slavili. Paradoxně tak památku muže, jehož celoživotním programem byla srozumitelnost, slavíme způsobem, který není srozumitelný všem.
K tomu se přidává ještě jedna věc. Nepořádáme veřejná duchovní, kulturní ani odborná setkání věnovaná našim svatým nebo významným událostem v dějinách místní církve – přednášky, výstavy, koncerty, besedy s historiky nebo setkání se školami. Přitom právě taková setkání by mohla ukázat, že svatý mučedník Gorazd, svatá Ludmila nebo svatý Václav nejsou jen „naši“, ale že patří k dějinám celé země. A je třeba upřímně přiznat i to, že ani mnozí duchovní dnes dostatečně neznají duchovní a historický význam místních světců v dějinách této země a v rozvoji pravoslaví. Možná i proto o nich tak často mlčí.
Velmi výmluvným příkladem je letošní 25. září. Ten den uplynulo 105 let od biskupského svěcení svatého Gorazda, které přijal v roce 1921 v Bělehradě. Šlo o událost, bez níž by se dějiny pravoslaví v českých zemích ubíraly zcela jinou cestou. Kdo si toto výročí připomněl, nevíme. Ve veřejném internetovém prostoru o něm, pokud víme, informoval jedině SPN. Nezaznamenali jsme, že by výročí oslavila nebo alespoň připomněla některá eparchie, církevní obec nebo kdokoli jiný. Je samozřejmě možné, že nám něco uniklo. Pokud ano, budeme rádi, když nám o tom dáte vědět.
Kalendář
Další možnou překážkou je kalendář. Když místní lidé slaví svátek svých patronů – svatého Václava 28. září, svatou Ludmilu 16. září nebo svaté Cyrila a Metoděje 5. července –, kteří jsou zároveň svatými naší Církve, mnozí naši duchovní se k nim nepřipojují. Místo toho připomínají, že my budeme slavit později, podle starého kalendáře.
Kalendář sám o sobě není věcí víry. Pro mnoho našich věřících, zvláště těch, kteří přišli z jiných zemí, má juliánský kalendář velkou hodnotu a je třeba to respektovat. U místních světců má však tento postup důsledek, který si často neuvědomujeme. Ve chvíli, kdy celá země – na Hradě, na Václavském náměstí, ve Staré Boleslavi nebo na Tetíně – slaví svého patrona, pravoslavní chybějí. A když slaví oni, nikdo jiný o tom neví. Právě tím se od širší společnosti oddělujeme. Místní obyvatelé se pak na pravoslaví dívají jako na něco cizího, jako na víru přistěhovalců, a ne jako na Církev, z níž křesťanství v této zemi vzešlo.
Přitom by stačilo málo: připojit se ke společným oslavám, sloužit v den státního svátku alespoň moleben nebo akatist a ukázat, že tito svatí jsou i naši.
Kde jsme ve veřejném prostoru?
Souvisí s tím i širší problém. Duchovní ani věřící naši víru ve společnosti téměř nereprezentují. Neúčastníme se veřejných debat, málo vystupujeme v médiích, chybíme na pietních a kulturních akcích a jen zřídka sami nabízíme něco, co by veřejnost mohla navštívit. Společnost si nás proto vykládá podle vlastních, často mylných a vymyšlených představ – nejčastěji jako „ruskou církev“ nebo náboženství cizinců.
Svatý mučedník biskup Gorazd by takové mlčení nejspíš nepřijal. Jeho celá služba byla misií směrem ven – k lidem, kteří o pravoslaví nic nevěděli. Pokud dnes zůstáváme jen uvnitř chrámových zdí, nevyužíváme ten největší dar, který nám zanechal: zkušenost, že pravoslaví může v této zemi oslovit každého, kdo mu porozumí.
Pravoslavní zde mají domovské právo
Na tom všem záleží víc, než se může zdát. Pravoslaví je v české společnosti často vnímáno jako něco cizího, přineseného odjinud. Přitom víra, kterou vyznáváme, je vírou svatých Cyrila a Metoděje, Ludmily a Václava, Gorazda a jeho druhů. Vladyka Izaiáš to vyjádřil slovy svatého Gorazda: „Pravoslavní zde nejsou hosty či návštěvníky, ale mají zde domovské právo.“ Podle něj právě z tohoto vědomí musí vycházet i pastýřská služba: „Proto musí naši pravoslavní pastýři dbát na to, aby se nevytratil český charakter místní pravoslavné zbožnosti a bohoslužeb, protože jen tak bude naše misie čitelná a přijatelná pro místní českou a moravskou společnost.“
Úcta k místním světcům proto není folklorním doplňkem, ale vyznáním toho, že pravoslaví sem patří od samých počátků křesťanství v této zemi. Biskup Izaiáš připomíná, že „pravda o cyrilometodějství přečkala tisíc let pronásledování a prosadila se vlastní silou za přispění mocného působení shůry“. Úkolem dnešních věřících podle něj je, „abychom duchovnímu dílu svatých bratří sloužili a pokud možno mu nepřekáželi, aby skrze nás toto svaté dílo osvěcovalo celou naši společnost a abychom mu nečinili spíše ostudu“. Pokud tuto skutečnost nebudeme žít my sami, nemůžeme se divit, že ji nevidí ani okolí. Autor zmíněného dopisu to vystihl přesně: „Nemůžeme očekávat, že česká společnost bude znát svatého Gorazda, pokud o něm téměř nemluvíme ani my.“
Co s tím můžeme udělat
Odpověď nemusí být velkolepá. Začíná u věcí, které jsou v moci každé farnosti i každého věřícího:
- Připomínat svátky místních světců s předstihem a vysvětlovat, proč jsou důležité.
- Slavit srozumitelně. Při památkách místních světců sloužit alespoň část bohoslužby česky a přidat krátké slovo o životě světce pro ty, kdo přišli poprvé.
- Slavit společně se zemí. V den státních a místních svátků se připojit k veřejným oslavám nebo sloužit moleben či akatist.
- Vyjít z chrámu. Pořádat přednášky, výstavy, koncerty a setkání s historiky, otevřít chrámy veřejnosti a spolupracovat se školami a obcemi.
- Vzdělávat sami sebe. Duchovní i věřící by měli znát životy a historický význam místních světců, aby o nich mohli mluvit.
- Představovat místní světce i věřícím, kteří přišli odjinud, a to v jazyce, kterému rozumějí.
- Putovat. Organizovat společné cesty na Tetín, na Kobyliskou střelnici či na Levý Hradec.
- Žít s nimi doma. Mít ikony místních svatých, modlit se k nim a vyprávět o nich dětem.
Na úrovni celé církve stojí za zamyšlení i obnova tradice velkých pravoslavných poutí a slavností. V České republice už dlouho neproběhla událost, která by dokázala svolat velké množství věřících ke společné modlitbě – včetně hostů ze zahraničí, duchovních i věřících z jiných místních církví. Taková setkání by ukázala, že úcta k našim svatým je živá, a dala by jejich památce viditelné místo v životě Církve i společnosti.
Španělská Jaca dodnes celá vychází do ulic, aby uctila princeznu z Velké Moravy. My, kteří jsme jejími krajany, ji teprve znovu objevujeme. Prosba brněnského kazatele, aby náš národ „nebyl zahanben před touto naší světicí“, i otázka, kterou svůj dopis uzavřel P. Malý – „Pamatujeme ještě opravdu?“ –, jsou výzvou především pro nás samotné. Pokud má víra v této zemi znovu zakořenit, povede k tomu i návrat k těm, kteří na tuto zemi nikdy nezapomněli – k našim svatým. A také ochota ukázat je ostatním tak, jak to dělal svatý Gorazd: srozumitelně, otevřeně a s láskou.
