Kyjevská varianta církevněslovanského jazyka: pro a proti

Je nutné zavést Kyjevský vývod do bohoslužebné praxe? Foto: SPŽ

Snad je všem církevním lidem jasné, že ten církevněslovanský jazyk, který se dnes používá při bohoslužbách, se liší od jazyka, který byl v oběhu před několika sty lety: když Ukrajina byla součástí Velkého litevského knížectví a poté Polsko-litevské unie, a Kyjevská metropole byla součástí Konstantinopolského patriarchátu.

Ale pokud dříve tyto jazykové zvláštnosti zajímaly pouze vědce-lingvisty, dnes jimi zajímá poměrně velké množství lidí. A nejen zajímá. Někteří vyzývají k návratu starobylého kyjevského vydání církevněslovanského jazyka do moderní bohoslužebné praxe UOC. Například 14. března 2025 na zdroji Dialog.tu kněz Jurij Petroljuk publikoval poměrně podrobný článek „Kyjevské vydání: novátorství nebo muzeální exponát?“, ve kterém vyzývá k co nejširšímu používání tohoto jazyka při bohoslužbách.

Co je to Kyjevské vydání

Hlavní rysy Kyjevského vydání jsou následující

• „Ukrajinská“ fonetika samohlásek. Například výslovnost „ы“ místo „и“, „э“ místo „е“ a další.
• „Ukrajinské“ výslovnost církevněslovanského jazyka určuje přízvuk ve slovech podle ukrajinských pravidel akcentace. V slovech s dlouhými a krátkými samohláskami přízvuk nejčastěji padá na předposlední slabiku.
• „Ukrajinské“ výslovnost zohledňuje ukrajinské rytmické zvláštnosti a intonaci.

Nejrozšířenější názor na to, co je Kyjevské vydání církevněslovanského jazyka a jak se vztahuje k modernímu církevněslovanskému jazyku, je následující: je to církevněslovanský jazyk, který se používal na území moderní Ukrajiny před jejím vstupem do Ruské říše a před vstupem Kyjevské metropole do Ruské pravoslavné církve. Po těchto událostech ruští carové zakázali používání Kyjevského vydání a místo něj byl násilně vnucen Moskevský vydání, které je základem moderního církevněslovanského jazyka.

Tento názor je správný pouze zčásti. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak.

Opravdu, před připojením Ukrajiny k Ruské říši a Kyjevské metropole k Ruské pravoslavné církvi byl na území naší země v oběhu takzvaný Kyjevský vydání církevněslovanského jazyka. Velmi zjednodušeně to lze představit takto: počínaje XIII–XIV stoletím, kdy vznikly dva politické centra, Velké litevské knížectví a Velké moskevské knížectví, v těchto centrech se formovaly různé vydání církevněslovanského jazyka, zjednodušeně řečeno, Kyjevské a Moskevské (byly i jiné, ale nebudeme to komplikovat). To se stalo pod vlivem jak místních jazykových zvláštností, tak úrovně vzdělanosti církevních opisovatelů, protože v té době právě tento faktor hrál velkou roli v správnosti jazyka, ve kterém byly psány náboženské a bohoslužebné knihy. V litevském knížectví a poté v Polsko-litevské unii byla tato úroveň výrazně vyšší, protože kontakty našich opisovatelů s řeckými a evropskými písemnými zdroji byly na vyšší úrovni.

Do XVII století se v Moskevské Rusi nahromadilo poměrně velké množství chyb v bohoslužebných a víroučných knihách. Potřeba opravy těchto knih, stejně jako bohoslužebných obřadů, byla vnímána téměř všemi gramotnými lidmi té doby. Otázka byla, podle jakých zdrojů tyto knihy porovnávat a provádět opravy. Na jedné straně byly řecké a ukrajinské zdroje spolehlivější a správnější, ale na druhé straně v Moskvě bylo mnoho lidí, kteří těmto zdrojům nedůvěřovali.

Tvrdili, že řecké knihy mohou být zkaženy vlivem Turků muslimů, kteří ovládali Konstantinopol a Malou Asii od XV století, a ukrajinské – vlivem katolíků Polsko-litevské unie. Nakonec moskevský patriarcha Nikon vyřešil otázku silovým způsobem a přísně provedl reformu především podle ukrajinských a částečně řeckých zdrojů. Jeho odpůrci se zpevnili ve své oddanosti starým knihám, starým obřadům a starému moskevskému vydání církevněslovanského jazyka, oddělili se od patriarchální církve a vytvořili schismatické starověrce, které existuje dodnes.

A v patriarchální církvi, pod jurisdikcí které se dostala v roce 1686 Kyjevská metropole, v důsledku Nikonových reforem a jejich dalšího pokračování se vytvořil novocírkevněslovanský jazyk, takzvané Synodální vydání, jehož základem se stalo Kyjevské vydání, podle kterého se především opravovaly moskevské bohoslužebné knihy. Zároveň bylo také cítit vliv Moskevského vydání.

Takže v moderním církevněslovanském jazyce převládá právě vliv Kyjevského vydání, zatímco staré donikonovské Moskevské vydání se zachovává pouze u starověrců. A tento vliv je způsoben ničím jiným než intelektuálním a teologickým nadřazeností (vzdělaností) ukrajinských církevních činitelů nad moskevskými. Je logické v této souvislosti zmínit i ten fakt, že po připojení Kyjevské metropole k Ruské pravoslavné církvi došlo k masovému nahrazování archijerejských kateder a nejvyšších církevních funkcí lidmi z Ukrajiny, kteří byli vzdělanější a vzdělanější. V určitém období v Ruské říši prakticky všechny eparchie vedli archijerejové-Ukrajinci.

Ale samozřejmě nelze popřít ani ten fakt, že v roce 1720 Petr První zakázal tisknout knihy a konat bohoslužby v církevněslovanském jazyce Kyjevského vydání.

Kritéria hodnocení

Při hodnocení myšlenky návratu Kyjevského vydání do moderní praxe bohoslužeb je třeba především pamatovat na toto.

Za prvé, bohoslužba – to je především modlitba. A modlitba, podle jednohlasného názoru všech svatých otců, je povznesení mysli a srdce k Bohu. Nezískání estetického potěšení z krásy bohoslužby, neuspokojení z uvědomění, že používáme svůj původně starobylý jazyk, nedeklarace naší národní jedinečnosti, ale povznesení mysli a srdce k Bohu.

Za druhé, aby se mysl a srdce povznesly k Bohu, musí být jazyk bohoslužby srozumitelný pro modlící se lidi. Moderním modlícím se lidem. A to je něco víc než jen modernizace bohoslužebného jazyka. To je vyjádření nejvznešenějších pojmů o Bohu, člověku, ves

Přečtěte si také