Jak dosáhnout isichie

Jan Klimak. Foto: ekklisiaonline.gr

Dnes slavíme památku svatého Jana Klimakos. Jeho duchovní dědictví patří do zlaté sbírky svatých písem. Jeho „Klimax“ je jedním z prvních pokusů o systematizaci asketické zkušenosti Pravoslavné církve. Pokud tuto knihu postavíme na jednu polici s knihami otázek a odpovědí Varsonofije Velikého a Jana Proroka, abby Dorofeje, Izáka Syrského, dostaneme klasické základní učebnice pravoslavné psychologie. Všechny tyto knihy předávají nejstarší zkušenost vnitřní proměny duše a strategie boje se vášní, které žijí v srdci.

Všechno, co nás obklopuje v chrámu, tj. chrámová architektura, bohoslužba atd. – to jsou dekorace. Dokonce i slova Božského písma jsou pouze symboly, za kterými se skrývá hluboká vnitřní podstata. To vše nám bylo dáno, abychom se mohli dostat k této podstatě. Pokud k tomu nedojde, zůstane všechno kolem nás pouze dekorací, bez vnitřního obsahu. Otázka není v tom, abychom četli Boží slovo a chodili na bohoslužby. To jsou pouze prostředky pro vnitřní změnu, nebo obohacení duše.

Proč chodíme do chrámu třicet, čtyřicet a více let, ale nic se s námi neděje? Proč se neměníme? Doma máme mnoho knih, víme mnoho věcí, ale uvnitř je stále prázdno a temno.

Možná proto, že není těch, kdo by mohli na svém příkladu ukázat, jak správně jít touto cestou. A ti, kdo byli povoláni stát se duchovními učiteli, se proměnili v politické komentátory. V těžkých a složitých časech sociálních změn a otřesů by měl kněz vést loď k Kristu – navzdory všemu a proti všemu, neměl by se proměnit v politického propagandistu a agitátora. Taková situace je právě ukázkovým příkladem nepochopení podstaty a smyslu duchovního života. Pokud to duchovenstvo nechápe, co pak říkat o laikách.

Podstata díla svatého Jana Klimakos je ilustrací zkušenosti duchovního vzestupu, kterou měli mniši té doby.

První krok na této cestě je nalezení smyslu bytí v tomto světě, proniknutí do podstaty sebe sama. Kdo jsem? Kde je mé já? Nemohu se ztotožnit se svými myšlenkami, pocity, touhami, protože se neustále mění a nemají v sobě celistvost. Kde se nachází ten objekt, který podléhá spáse? Člověk je rozdroben a v něm současně pracuje několik center, která se snaží převzít vedoucí roli v jeho životní činnosti. V závislosti na tom, které z nich zvítězí, tam se člověk bude ubírat. Mysl žije u nás sama o sobě – emoce, pocity, touhy kontroluje daleko ne vždy.

Často děláme to, co nenávidíme, a usilujeme o to, co si nepřejeme. Proto je prvním krokem umění rozlišit se od své mysli, pocitů, emocí a touh. V důsledku tohoto rozlišení se duše odtrhne od světa a začne hledat Boha ve svém duchu, který je naším pravým já.

První, čeho na této cestě dosahuje mnich, je absence touh a př attachments. Je poutník a cizinec v tomto světě, nic od světa nepotřebuje. Jsme „přechodníci“, tj. ti, kdo přecházejí tímto světem. To je první stupeň vzestupu. Všechno, co je ve světě, je pouze „žádost těla, žádost očí a pýcha života“ (1 Jan 2:16). Jedinou touhou, která zůstává mnichovi, je zemřít pro tento svět duší, aby ožil pro nebeský svět srdcem. Když k tomu dojde, pak už ani svět, ani ďábel nebudou mít žádný přístup k takové duši.

Nejvíce obtížné na tom všem je odříznout svou vůli. K tomu je potřeba poslušnost starci a bezpodmínečné podřízení se mu ve všem. I v tom, co se zdá naprosto absurdní. Starec může přikázat poslušnému, aby sázeli zeleninu vzhůru nohama nebo zalévali suchý strom, nosili vodu zdaleka, když je poblíž studna.

Člověk se nemění proto, že dělá šílené věci, ale proto, že odřezává svou vůli a přitom nepřerušuje modlitbu a živý vztah s Bohem. Vnější činnost nebrání jeho vnitřní modlitbě.

Když se v člověku tímto způsobem zruší jeho spojení s vnějším světem, začíná objevovat své pravé já. Když v nás umírá egoista, na jeho místě ožívá duch, který byl jakoby paralyzován naším egem. Duch je naší skutečnou osobností, v níž můžeme najít přímé spojení s Bohem. Ale to ještě není spása, pouze začátek duchovní cesty. Duch, probuzený, objevuje svou duši v žalostném stavu. Člověk začíná vidět sám sebe takového, jaký ve skutečnosti je, a ne takového, jakým se domníval. A to je strašlivý pohled.

V období Velkého půstu opakujeme modlitbu Efréma Syrského – „daruj mi vidět mé hříchy“. Ale kdybychom skutečně viděli své hříchy, naše srdce by to nevydrželo. Mohli bychom se z toho zbláznit. Proto nás Pán ve své milosti chrání před tímto. Ale když duch ožívá, spolu s tím ožívá i vidění našich hříchů. Od této chvíle začíná cesta pravého pokání. To je noc pláče, kterou procházejí svatí. Nejstrašnější a nejtěžší období. Zdá se, že tato tma nikdy neskončí. Cvičence často přemáhá duch sklíčenosti a touhy. Zde je důležitá pomoc zkušeného duchovního otce. Takové pokání se zásadně liší od toho intelektuálního pokání, které vykonáváme v chrámu před analohem.

Po noci duchovního pokání začíná svítání milostného osvícení. Duše stoupá v kontemplaci neztvořeného světla Božství.

Samozřejmě, kniha svatého Jana je napsána pro mnichy. Ale vzpomeňme si na životy egyptských asketů. Pán ukázal, že život ševce nebo vdané ženy může být v Jeho očích vyšší než takový sloup asketismu, jako je svatý Makárius Veliký. A přitom byli obyčejnými laiky. Ukazuje se, že k dosažení takového stavu není nutné opustit rodinu a odejít do ústraní. Každý člověk má svou cestu a každý může dosáhnout spásy.

Dokud člověk nedosáhne bezvášnivosti, budou v něm žít pouze př attachments.

A co bychom nenazvali láskou, bude to ta či ona forma př attachments. V přirozeném stavu nemá člověk žádné nekontrolovatelné vnitřní pohyby – ani myšlenkové, ani emocionální, ani iracionální. Pokud je máme, stále se nacházíme v pro nás ne přirozeném stavu h

Přečtěte si také