Proč duchovní porušují zákaz pálení svíček a kadidla v chrámech?

V nedávném videodokumentu SPN, o chrámu sv. Vladimíra v Mariánských Lázních, se k tomu přiznal i otec Josef. Dle památkářů tyto praktiky ničí interiér chrámu, především staré fresky.. Proč tedy kněží, i přestože o svůj chrám pilně pečují, tato nařízení hromadně ignorují. Důvodem je samozřejmě velký význam pro pravoslavně věřící. 

Svíčka v chrámu připomíná duchovní světlo a oheň Kristův, jak sám Pán říká: „Přinesl jsem světlo do světa, aby každý, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě“ (J 12,46), a také: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby už vzplanul“ (Lk 12,49). Připomíná i jeho výzvu: „Ať jsou vaše bedra přepásána a lampy hoří“ (Lk 12,35) a „Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali Otce, který je v nebesích“ (Mt 5,16).

Zapálená svíce je malou obětí Pánu – znamením vděčnosti, lásky a prosby, aby nás vedl z temnoty hříchu k poznání a k dobrým skutkům. Oheň svíce symbolizuje oheň Ducha Svatého v srdci, který spaluje neřesti a rozhořívá lásku k Bohu i bližním. Vnější světlo před ikonou má být doprovázeno vnitřním světlem srdce; bez něj se svíce stává jen prázdným gestem.

Kadidlo provází náboženské obřady už tisíce let. Ve starověku sloužilo nejen k uctívání Boha, ale i k hygieně: dezinfikovalo vzduch a překrývalo nepříjemné pachy. Bylo tak cenné, že se vyvažovalo zlatem a užívalo při císařských i biskupských ceremoniích.

V biblické tradici je kadidlo symbolem modliteb stoupajících k Bohu (Zj 8,3–4). V pravoslaví připomíná věřícím, že mají být tak zbožní, aby jejich modlitby vystupovaly k Bohu jako dým kadidla, a že mají toužit po Boží milosti, která prostoupí celou jejich bytostí, tak jako vůně kadidla prostupuje celý chrám. Kadidlo se přináší nejen ikonám, ale i z úcty k přítomným věřícím – živým ikonám nebeského království.

Přečtěte si také