Pravoslaví v každodenním životě: Co dělat, když mě svírá strach?

Foto SPN

1. Strach vs. úzkost: není to totéž

Strach by se dal popsat jako stav „zmrznutí“, kdy člověk vnitřně ztuhne, nic nevidí, nic neřeší, jen panikaří.

Úzkost a obavy jsou spíše neklid, přemýšlení, co bude, co se může pokazit. To, co většinou prožíváme každý den („bojím se o děti, o práci, o vztahy“), je spíš úzkost, ne čistý strach. A s tou se dá něco dělat, krok za krokem měnit svůj pohled.

Pravoslavný pohled začíná otázkou:

Na co se dívám jako na „moje“ a co dokážu vidět jako dar, který mi byl na čas svěřen? Když všechny lidi a situace beru jako svůj majetek, úzkost je logická. Když je vnímám jako dar, o který se mám starat, ale ne vlastnit, strach se začíná pomalu rozplývat.

2. „Kdo se bojí umřít, ještě nezačal žít“

„Ten, kdo se bojí umírat, ještě nezačal žít.“ Člověk, který je posedlý strachem ze smrti, nemocí, stárnutí, nakonec často celý život stráví tím, že od smrti utíká, místo toho, aby opravdu žil.

Typický příklad: někdo věnuje veškerou energii „zachraňování zdraví“, neustálému vyšetřování, kontrolám, dietám, strachu z každého příznaku… a život mu mezitím proteče mezi prsty.

Pravoslavný pohled není: „Neboj se smrti, to je jedno.“ Spíš: Smrt je realita. Ale není poslední slovo. Pokud celý život věnuji jen útěku před ní, nikdy se nenaučím žít naplno tady a teď.

Ježíš Kristus podle otců přijal strach ze smrti na sebe a prošel skrze něj. Neodstranil smrt z kalendáře, ale přeměnil její smysl. Křesťan se tedy neučí „neexistuje smrt“, ale: „smrt nemá poslední slovo“.

3. Strach z osamění: nezačíná venku, ale uvnitř

Moderní člověk má ještě jeden velký strach: zůstat sám. I v kostele, ve škole, v práci, v rodině může člověk zažívat bolestnou samotu.

Opravdové překonání osamění nezačíná tím, že si kolem sebe vybuduju co nejvíc vztahů, ale tím, že se naučím žít se sebou samým a najdu v sobě „vchod“ do Božího království.

To může vypadat velmi obyčejně: někdo ho objeví v tiché radosti z hudby, jiný v péči o děti, někdo v přesné práci (třeba v matematice nebo řemesle), jiný v obyčejné službě druhým.

Klíčová myšlenka:

Samota se neléčí tím, že budu spotřebovávat cizí pozornost a teplo, ale tím, že se sám stanu zdrojem, začnu druhým dávat čas, pozornost, podporu. Člověk, který pochopí, že může někoho udělat aspoň o kousek šťastnějším, už není jen „opuštěná jednotka“. Je někdo, kdo nese světlo.

4. Strach jako začátek – ne konečná

Pravoslavná tradice nepopírá, že strach existuje. Neříká: „správný věřící se nebojí.“

Říká spíš: Strach může být start – signál, že něco je potřeba změnit. Pokud ale zůstane hlavním motorem života, člověka zastaví a zlomí.

Vhodné je přirovnat „strach jako pedagogiku“ k dopravním značkám: na začátku mi pomáhají najít hranice – co je nebezpečné, co škodí. Ale cílem není jezdit celý život jen podle strachu z pokuty, nýbrž naučit se vnitřně rozlišovat, co je dobré a co ne.

V duchovním životě to vypadá takto: začínám často strachem („co když zhřeším, co když budu potrestán…“), ale postupně, pokud rostu, se učím poslouchat Boha ne ze strachu, ale proto, že Ho miluji a nechci jít proti Němu.

5. Co si z toho vzít „na zítra“?

Zkusme si dneska vzít tři jednoduché otázky:

• Čeho se vlastně bojím?
• Je to reálný strach, nebo jen vnitřní příběh, který si dokola přehrávám?
• Co v mém životě beru jako majetek, místo jako dar? Lidi, zdraví, vztahy, práci…?
• Komu dnes můžu konkrétně dát kousek svého času nebo pozornosti, místo abych se uzavíral do sebe?

Pravoslaví neříká: „Strach zmizí lusknutím prstu.“ Říká: „Nemusíš mu patřit. Můžeš začít žít, i když se bojíš.“ A to je cesta, na kterou se dá nastoupit klidně hned dnes.

SPN se v této rubrice minule věnoval pokoji v práci či škole.

Přečtěte si také