Pravoslavná církev slaví Nanebevstoupení Páně
Čtyřicátý den po Pasše slaví pravoslavní křesťané jeden z dvanácti nejvýznamnějších svátků. Co se vlastně tehdy stalo a proč na tom záleží dodnes?
Dnes, čtyřicátý den po Pasše, slaví pravoslavní křesťané po celém světě Nanebevstoupení Páně – jeden z dvanácti tzv. dvanáctisvatečních svátků, tedy největších svátků církevního roku. Podle liturgického ustanovení se tento svátek vždy slaví ve čtvrtek šestého týdne po Pasše. Letos připadá na 21. května.
Co se tehdy stalo
Nanebevstoupení je popsáno ve dvou novozákonních textech: v závěru Lukášova evangelia a na počátku Skutků apoštolů. Oba napsal evangelista Lukáš a dohromady tyto texty skládají ucelený obraz závěrečného setkání Krista s učedníky.
Po svém Vzkříšení se Ježíš po čtyřicet dní opakovaně zjevoval apoštolům. Nešlo o přeludy ani o sny. Evangelista Lukáš zdůrazňuje, že Kristus jedl před nimi rybu, ukazoval jim ruce a nohy, mluvil s nimi o Božím království. Šlo o ujišťování. Ano, vstal tělesně, jeho lidství přetrvalo smrt.
Při posledním setkání vyvedl Kristus učedníky z Jeruzaléma do Betanie, na Olivovou horu. Pozdvihl ruce, požehnal jim a začal se od nich vzdalovat a vznášet se vzhůru, až ho zakrylo oblak. Dva muži v bílém rouchu se tehdy obrátili k ohromeným apoštolům se slovy: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."
Čtyřicet dní: číslo s hloubkou
Číslo čtyřicet není v Bibli náhodné. Čtyřicet dní strávil Mojžíš na hoře Sinaj, čtyřicet let putoval Izrael pouští, čtyřicet dní se postil Eliáš na cestě k Bohu, čtyřicet dní byl Kristus pokoušen na poušti před svým veřejným působením. Čtyřicet je v biblické symbolice číslem zkoušky, přípravy a završení. Čtyřicet dní mezi Vzkříšením a Nanebevstoupením je tak dobou závěrečné přípravy učedníků. Přechod od viditelné přítomnosti Pána k přítomnosti skrze Ducha.
Proč je to svátek nejen Kristův, ale lidský
Tady se dostáváme k tomu, co pravoslavná tradice na tomto svátku považuje za nejdůležitější. Nanebevstoupení není jen Kristův odchod, je to vstup lidské přirozenosti do božského života.
Teologický smysl svátku spočívá v tom, že lidská přirozenost získala v osobě Krista plnou účast na Božském životě a stejnou čest s Jeho Božstvím. A nyní sedí „po pravici Otce", jak vyznáváme v Symbolu víry.
Toto vyznání není poetická zkratka. Sv. Řehoř vysvětluje, že „sezení po pravici Otce" znamená, že Kristova lidská přirozenost nebyla Božstvím pohltěna, ale stala se mu spolupůsobnou. V dějinách teologie šlo o zásadní bod. Nanebevstoupení je zárukou, že zbožnění theosis, cíl pravoslavného duchovního života, je skutečně možné. Není to metafora. Je to osud, ke kterému je lidstvo pozváno.
Olivová hora: místo s pamětí
Místo, kde se Nanebevstoupení odehrálo, Olivová hora u Jeruzaléma, patří k nejstarším křesťanským poutním místům. Již od 4. století tam stála bazilika zvaná Eleona, postavená na popud císařovny Heleny, matky Konstantina Velikého. Později vznikla v blízkosti rotunda Nanebevstoupení, která stojí dodnes. Dnes pod správou muslimů, kteří ji po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 přeměnili na mešitu, ale křesťanům umožňují každoroční slavení liturgie při výročí svátku.
Na místě je dodnes vidět kámen, v němž je vytesána stopa, tradičně označovaná jako otisk Kristovy nohy při Nanebevstoupení. Archeologicky tuto tradici nelze ověřit, ale její duchovní funkce je jasná: připomínat, že událost, o níž vyznání hovoří, se odehrála v konkrétním místě a čase.
Liturgická krása svátku
Pravoslavná bohoslužba tohoto svátku patří k nejkrásnějším v celém církevním roce.
Tropar: Povznesl ses ve slávě, Kriste Bože náš, radostí naplniv učedníky přislíbením Svatého Ducha, Jehož sestoupení jsi jim při požehnání zvěstoval, neboť ty jsi Syn Boží, Vykupitel světa.
Kondak dodává:Vykonals vše, co bylo pro nás potřebné, pozemské jsi sjednotil s nebeským, ve slávě jsi vystoupil na nebe, Kriste Bože. Nikterak se neodděliv, zůstal jsi při nás, volal jsi k těm, kdo tě milují: „Já jsem s vámi, kdo tedy proti vám?“
Tato slova „nikam se nevzdáliv" jsou teologicky klíčová. Nanebevstoupení není odchodem Krista pryč. Je změnou způsobu jeho přítomnosti. Místo přítomnosti tělesné, omezené místem a časem, přichází přítomnost eucharistická, svátostná a duchovní, tedy dostupná všude a všem.
Propojení s Padesátnicí
Nanebevstoupení nelze číst odděleně od toho, co přijde za deset dní: Padesátnice – seslání Ducha Svatého. Mezi těmito dvěma svátky leží závěrečné dny Pascháního období. Církev je prožívá ve stavu jakéhosi eschatologického napětí: Pán odešel, Duch ještě nepřišel. Učedníci se scházejí, modlí, čekají.
Právě toto čekání má svůj liturgický odraz: po Nanebevstoupení se v pravoslavných chrámech začíná znovu pronášet epikléze, modlitba k Duchu Svatému, která po celou Paschální dobu ustupovala do pozadí ve prospěch radostného „Kriste vstal z mrtvých."
Svátek, který zasahuje každého
Na konec se vraťme k tomu, co pravoslavná tradice na Nanebevstoupení vnímá jako nejdůležitější poselství. Sv. Řehoř Ralama, hesychastický teolog 14. století, zdůrazňoval, že svátek má zvláštní význam jako obraz zbožnění každého věřícího. Ke Kristu, a tedy k Bohu, nebylo vzkříšeno a neseno pouze Kristovo tělo. Je to příslib a pozvání pro celé lidstvo.
Kristus vystoupil, říká, ale v den Druhého příchodu vstanou všichni. Vneseni k Bohu však budou jen ti, kdo ukřižovali hřích skrze pokání a život podle evangelia. Svátek tak není jen vzpomínkou na dávnou událost. Je výzvou: co děláš se svým životem? Směřuje vzhůru, nebo zůstává přikován k zemi?
To je otázka, kterou každý rok ve čtvrtek šestého týdne po Pasše pravoslavní křesťané znovu slyší. A znovu si na ni odpovídají bohoslužbou, modlitbou a životem.
