Kořeny uprchlického práva ve světle pravoslavné zkušenosti

Foto: UNHCR/Roger Arnold

Moderní mezinárodní uprchlické právo vyrůstá z dramatických zkušeností národů, které byly staletí nuceny opouštět své domovy kvůli válkám, pronásledování či náboženskému útlaku. Jeho kořeny sahají do doby, kdy evropské státy teprve hledaly způsoby, jak chránit ty, kdo prchali před násilím nebo ideologickým nátlakem. Na historické kořeny tohoto vývoje upozornil server SCC Times.

Tento příběh hluboce zasáhl i pravoslavný svět. Vyhnání přibližně 1,5 milionu řeckých pravoslavných z Malé Asie po roce 1923, utrpení Arménů během rozpadu Osmanské říše či pozdější exody z Balkánu tvoří tragickou paměť mnoha eparchií. Rodiny, které přišly o všechno kromě víry, našly útěchu a pomoc často díky církevním komunitám.

Formální podoba uprchlického práva se začala rýsovat až po první světové válce. Liga národů zřídila první úřady na pomoc vyhnancům a vydala tzv. Nansenovy pasy, které umožnily tisícům lidí cestovat bez ochrany vlastního státu. Po druhé světové válce vznikla Organizace spojených národů a Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jenž dodnes tvoří základ mezinárodní ochrany.

V roce 1951 přijaly státy ženevskou Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Zakotvila klíčový princip nenavrácení do nebezpečí a definovala, kdo je uprchlík. V roce 1967 byla její působnost rozšířena na celý svět a na všechny pozdější konflikty.

Do tohoto vývoje výrazně promluvily i regiony s pravoslavným dědictvím. Africká unie rozšířila pojem uprchlíka tak, aby zahrnoval i oběti válek a rozpadu státních struktur. Latinskoamerická Kartagenská deklarace chrání lidi prchající před všeobecným násilím. Evropa, poznamenaná rozpadem Jugoslávie a masovými exody, vytvořila společnou azylovou politiku a uznala nenavrácení jako závazné.

Historie zároveň ukazuje trvalé napětí mezi svrchovaností států a povinností chránit pronásledované. Pravoslavné církve připomínají, že vztah k bližnímu – zvláště k tomu vyhnanému a ohroženému – je měřítkem věrnosti evangeliu. Patristická tradice od svatých Basila Velikého po Jana Zlatoústého učí, že pohostinnost vůči cizinci je přijetím samotného Krista.

Dnešní výzvy zahrnují nejen války a útisk, ale také klimatické změny, které nutí miliony lidí opouštět své domovy. Ačkoli právní pojem „klimatický uprchlík“ dosud neexistuje, pravoslavní hierarchové i humanitární organizace volají po větší solidaritě a spravedlivém sdílení odpovědnosti mezi státy.

Příběh uprchlického práva je tedy příběhem o lidské důstojnosti. Zkušenost pravoslavných národů připomíná, že úkolem práva není pouze chránit život, ale také otevírat cestu k návratu, uzdravení a novému začátku. A bude-li svět čelit dalším migračním krizím, bude zapotřebí nejen úpravy zákonů, ale i ducha soucitu a bratrské odpovědnosti.

SPN nedávno informoval o průběhu Červené středy, během níž jsme si připomněli lidi pronásledované pro víru.

Přečtěte si také