Pravoslaví jednoduše: Proč v chrámu nezní varhany, ale pouze lidský hlas?
Vstoupíte-li do pravoslavného chrámu, neuslyšíte varhany ani kytary. Veškeré bohoslužby jsou zpívané. Tento starobylý zvyk není náhodný.
Pravoslavná církev zachovává tradici, kdy jsou modlitby přednášeny formou takzvaného posvátného zpěvu. Hudba v pravoslaví není vnímána jako doplněk k modlitbě, ale jako modlitba samotná.
Důvodů, proč pravoslavní nepoužívají hudební nástroje, je několik:
Biblický a apoštolský původ
Tradice zpívané bohoslužby vychází přímo z Bible. Starozákonní žalmy byly písněmi a novozákonní církev na tuto tradici navázala. První křesťané, kteří vzešli z židovského prostředí, přirozeně uctívali Boha „jedněmi ústy a jedním srdcem“. Historické prameny dokládají, že v prvních staletích neexistovala žádná „jednoduše říkaná“ bohoslužba – vše se od počátku zpívalo, aby se vyjádřila posvátná bázeň a radost z Boží přítomnosti.
Ikona slyšená uchem
Pravoslavná teologie nahlíží na zpěv jako na „slyšitelnou ikonu“. Zatímco malovaná ikona zpřítomňuje svaté skrze zrak, zpěv přivádí společenství do Boží blízkosti skrze sluch. Lidský hlas je vnímán jako jediný „živý nástroj“, který je schopen vyjádřit slova evangelia. Nástroje jsou sice krásné, ale postrádají schopnost artikulovat smysl modlitby a vědomé vyznání víry.
Jednota společenství
Zpěv má v chrámu funkci sjednocování. Stejně jako společné svaté přijímání činí z věřících jedno tělo Kristovo, tak i společný zpěv (často i formou antifon – střídání dvou stran sboru) vytváří harmonickou jednotu myslí a srdcí. V mnoha farnostech se dnes navíc vrací tradice lidového zpěvu, kdy neodpovídá pouze sbor, ale celá obec, čímž se učení církve vrývá věřícím hlouběji do paměti.
Různorodost tradic
Ačkoliv je základ stejný, každá pravoslavná kultura vtiskla zpěvu svůj charakter. Byzantský zpěv zůstává věrný jednohlasu (monofonii). Naopak slovanský zpěv se od 15. století rozvíjel směrem k vícehlasu a harmonizaci, což vyvrcholilo v koncertních sborových skladbách 18. a 19. století.
Bez ohledu na styl však cíl zůstává stejný: proměnit chrám v místo, kde se nebe spojuje se zemí skrze nejčistší dar, který člověk má – svůj vlastní hlas.
SPN minule v rubrice psal: Co symbolizují předměty v rukou světců?
