Co znamená absence Filioque při oslavách výročí Nikajského sněmu

To, že se při bohoslužbách na Fanaru za účasti papeže nezmiňuje Filioque, neznamená žádné ústupky Říma vůči Pravoslaví. Foto: SPN

Dle informací z řecké redakce SPN se řecký teolog a presbyter Anastásios Gkotsopoulos ve svém novém článku zabývá tím, co skutečně znamená skutečnost, že papež na Fanaru pronesl Symbol víry bez připojení Filioque.

Zvláštní pozornost veřejnosti přitáhl fakt, že papež Lev XIV. při setkání s Ekumenickým patriarchou v Nikaji bithýnské v rámci oslav 1700. výročí svolání Prvního všeobecného sněmu, stejně jako na Fanaru během přestolního svátku Patriarchátu (27.–30. listopadu 2025), pronesl Symbol víry („Věřím“) bez dodatku Filioque („i ze Syna“). Navíc byla tato papežská „ústupnost“ přijata s mimořádným nadšením novináři a některými pravoslavnými teology a byla mimo jiné označena za „velmi významnou událost, otevírající nové perspektivy a naděje na cestě ke sjednocení Církví“.

Pokusme se tento papežský krok posoudit v jeho skutečných rozměrech.

Historická poznámka
Připomeňme, že Filioque bylo původně zavedeno pouze ve Španělsku na III. toledském sněmu roku 589. Od počátku 9. století se Frankové pokusili rozšířit tento dodatek na celý Západ v Symbolu víry, avšak nebyl přijat ani východními Církvemi, ani samotným Římem. Naopak papež Lev III. se Frankům postavil na sněmu v Cáchách (809–810) a rozhodně se postavil proti zkreslování Symbolu víry. Na odpor vůči franskému nátlaku na přidání Filioque nechal vyhotovit dvě stříbrné desky s textem Symbolu víry bez Filioque, jednu v řečtině a druhou v latině, a umístil je v bazilice svatého Petra v Římě.

Později papež Jan VIII. v listu patriarchovi Fótiovi uznal odsouzení Filioque na konstantinopolském sněmu (VIII. všeobecném, 879–880) jako heretického učení a samotné přidání do Symbolu víry označil za antikanonické, neboť odporovalo rozhodnutím III. a IV. všeobecného sněmu. Už tento fakt vyvrací tvrzení katolíků i prokatolicky smýšlejících pravoslavných, že Východ po staletí Filioque toleroval a nepovažoval je za odchylku od církevní tradice.

Je zcela zřejmé, že bezprostředně po pokusu Franků o zkreslení Symbolu víry se jak Řím, tak Východ postavily proti tomuto kroku na nejvyšší úrovni – papežové Lev III. a Jan VIII., konstantinopolský patriarcha svatý Fótios Veliký i VIII. všeobecný sněm.

Bohužel franská nadvláda v Římě převrátila svatootcovskou tradici a roku 1014 papež Benedikt VIII. zavedl Filioque do Symbolu víry, jak výslovně uznává i současný papež Lev XIV. ve své encyklice In Unitate Fidei (23. 11. 2025):
„Tvrzení ‚od Otce i Syna vycházející (Filioque)‘ v textu konstantinopolského Symbolu chybí; do latinského Symbolu víry bylo zavedeno až Benediktem VIII. roku 1014.“

Bezprostřední reakcí východních patriarchů na svévolné přidání Filioque papežem Benediktem VIII. bylo vyškrtnutí jeho jména z diptychů Konstantinopolské církve a přerušení církevního společenství s Římem ještě před schizmou roku 1054.

Později Řím, již oddělený od Kristovy Církve, na IV. lateránském sněmu (1215) prohlásil Filioque za dogma víry a sněmovně a oficiálně schválil jeho přidání do Symbolu víry. Filioque bylo potvrzeno také na lyonském sněmu (1271) a na ferrarsko-florentském sněmu (1438–1439), kde byli odsuzováni všichni, kdo se odvažovali popírat, že Duch svatý věčně vychází od Otce i Syna.

Z toho plyne, že od té doby až dodnes je Filioque podstatnou součástí římského učení, začleněnou do jeho dogmatiky a závaznou pro všechny věřící. Filioque bylo navíc vnuceno i uniatům, kteří si zachovávají vnější podobnost s pravoslavnými, avšak ve skutečnosti jsou římskými katolíky.

Současná praxe
Po II. vatikánském sněmu (1962–1965), v rámci zapojení Říma do ekumenického hnutí a jeho přibližování k „rozděleným křesťanům“, Řím uznal „citlivost“ východních Církví v této otázce, aniž by se jakkoli vzdal svého dogmatického učení.

Nejprve bylo uniatům dovoleno pronášet „Věřím“ bez Filioque a od zahájení teologického dialogu roku 1980 se stejná praxe uplatňuje při společných bohoslužebných setkáních s pravoslavnými. Dokonce i v římskokatolických farnostech v Řecku se Filioque v Symbolu víry již nevyslovuje. To však neznamená změnu dogmatického učení Říma. Heretický dogmat o vycházení Ducha svatého „od Otce i Syna (Filioque)“ zůstává pro katolíky neměnný.

Jasnost v této otázce přináší dokument „The Greek and Latin Traditions Regarding the Procession of the Holy Spirit“, vydaný 13. 9. 1995 Papežskou radou pro podporu jednoty křesťanů, který se pokouší o určité přehodnocení Filioque v perspektivě „jednoty v rozmanitosti“ obou tradic a vysvětluje postoj Říma k nevyslovování Filioque v Symbolu víry.

V dokumentu se mimo jiné uvádí, že „když je Symbol víry pronášen v řečtině (nebo na ekumenických setkáních), Katolická církev se vyhýbá připojení Filioque k řeckému znění“, přičemž se zdůrazňuje, že „to neznamená popření latinské dogmatické tradice zahrnující Filioque“ a že „rozhodnutí používat či nepoužívat Filioque v ekumenických modlitbách nemění dogmatickou pozici Katolické církve“. Dokument uzavírá, že „když je Symbol víry pronášen při společných bohoslužbách katolíků a pravoslavných, forma bez Filioque je zcela přípustná a legitimní“.

Ve stejném duchu deklarace Dominus Iesus (6. 8. 2000) uvádí Symbol víry bez Filioque z úcty k „citlivosti“ východních křesťanů.

Je však třeba upozornit, že sám papež Lev XIV., který Filioque zamlčel v přítomnosti Ekumenického patriarchy, se 29. listopadu v Konstantinopoli po přijetí a molebenu na Fanaru odebral do haly „Volkswagen Arena“ ke slavení latinské mše, kde byl v jeho přítomnosti Symbol víry zcela běžně zazpíván s Filioque v latině:
„Et in Spiritum Sanctum, Dominum et vivificantem, qui ex Patre Filioque procedit.“

Závěry
Z výše uvedeného je zřejmé, že nezmiňování Filioque v Nikaji a na Fanaru není ničím novým a samozřejmě neznamená žádný zvláštní posun ve vztazích mezi Pravoslavím a papežstvím, a už vůbec ne odřeknutí se hereze a návrat ke svatootcovské tradici. Jde pouze o upevnění zavedené praxe a především o uvedení v omyl nekatechizovaného lidu.

Bezpochyby papežská „ústupnost“ zapadá do ekumenického záměru II. vatikánského sněmu, který přijaly i některé pravoslavné hierarchie a na jehož základě budují své vztahy s ostatním křesťanským světem.

Během třídenní papežské návštěvy byl opět dodržován stejný „řád“, jaký jsme viděli i při předchozích návštěvách papežů na Fanaru (2006, 2014), s antikanonickými společnými modlitbami a neúplnými liturgickými spolusluženími. Opakovaně jsme znovu slyšeli, a to i z úst pravoslavných, výraz „plné společenství“. Nabízí se otázka: kdy Otcové Církve nebo pravoslavní biskupové před II. vatikánským sněmem používali ve vztazích s nepravoslavnými pojem „plné společenství“?

Pro ty, kdo nejsou dostatečně obeznámeni s ekumenickou terminologií, dodejme: pojmy „částečné“ a „plné společenství“ tvoří základ nové ekleziologie II. vatikánského sněmu (dogmatická konstituce Lumen Gentium) a dekretu Unitatis Redintegratio. Každému, kdo se alespoň trochu orientuje v církevních dějinách a pravoslavné ekleziologii, je učení vyjádřené touto terminologií zcela cizí. Přesto se již pevně usadilo na ekumenických setkáních a je používáno často a bez rozlišení, včetně některých pravoslavných, kteří do značné míry sdílejí vatikánskou ekleziologii.

Trojí užitek pro Řím
Shrneme-li uvedené, „apoštolská cesta“ papeže Lva XIV. do Nikaje a Konstantinopole přinesla vysokému hostu trojí užitek:

Zaprvé, pronesením Symbolu víry bez Filioque byli naivní pravoslavní, obratně vedení „profesionály ekumenismu“, nadšeni domnělými pozitivními výsledky mezikřesťanského dialogu, který prý papeže přiměl Filioque vyškrtnout. Zamlčuje se přitom skutečnost, že papež ani v nejmenším neustoupil od dogmatického učení o Filioque, které nadále plně platí.

Zadruhé, byl položen další kámen k upevnění ekumenické terminologie o „částečném a plném společenství“ mezi pravoslavným lidem.

A zatřetí – a to nejdůležitější – zůstává v plné platnosti plán cesty k „sjednocení Církví“, jak byl vypracován a systematicky uskutečňován Vatikánem a jeho spojenci.

Za těchto okolností si lze položit otázku: můžeme my, pravoslavní věřící, setrvávat v nadšení a radosti?

Autorem článku je řecký teolog a presbyter Anastásios Gkotsopoulos.

SPN nedávno informoval o deklaraci, kterou patriarcha Bartoloměj a papež podepsali o společné cestě k jednotě.

Přečtěte si také