Pravoslaví v každodenním životě: Jak osvobodit srdce od křivdy?

Foto SPN

Mnoho lidí si plete odpuštění se schvalováním špatného činu nebo s tím, že na křivdu prostě zapomenou. Skutečné křesťanské odpuštění je však vědomé rozhodnutí přestat v sobě živit jed nenávisti a přenechat soud Bohu.

Proč je odpuštění „vstupenkou“ k Bohu?

V modlitbě Otčenáš denně říkáme: „...a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim.“Pravoslavná tradice nás učí drsnou, ale osvobozující pravdu: míra, jakou odpouštíme druhým, je měřítkem toho, jak Bůh odpouští nám. Jak připomíná sv. Jan Zlatoústý, pokud v srdci držíme zášť, stavíme tím zeď, přes kterou k nám nemůže proudit Boží milost.

Psychologie křivdy: Proč raději trpíme?

Zůstávat v roli „oběti“ je někdy paradoxně pohodlné. Křivda nám dává:

• Pocit morální převahy: Já jsem ten dobrý, on je ten špatný.
• Omluvu pro vlastní selhání: Nemůžu být šťastný, protože mi tenkrát ublížili.
• Pozornost okolí: Moje bolest se stává mým hlavním tématem.

Jak prakticky odpustit?

Odpuštění je proces, ne jednorázové „cvaknutí“ vypínačem. Tady jsou léky, které doporučuje staletá duchovní zkušenost:

Oddělení hříchu od hříšníka:  Musíme „nenávidět hřích, ale milovat hříšníka“. Musíme odsoudit lež nebo zradu, ale mít soucit s duchovně nemocným člověkem, který je spáchal.

Modlitba za nepřítele: Sv. Siluán Athoský učil, že právě modlitba za nepřítele je nejjistější známkou přítomnosti Ducha Svatého v člověku. Začněte se modlit za zdraví a spásu toho, kdo vás zranil. Nejdříve to půjde jen „rty“, ale časem se přidá i srdce.

Uvědomění si vlastních dluhů: Sv. Izák Syrský připomíná, že když si vzpomeneme na nekonečné množství situací, kdy Bůh odpustil nám, naše nároky a hněv vůči ostatním začnou v tomto světle blednout.

Odpuštění sobě samému

Často nejtěžším úkolem není odpustit druhým, ale sobě. Stařec Paisij Svatohorský upozorňoval, že odmítat odpustit sobě (po upřímném pokání a zpovědi) je projevem skryté pýchy – jako bychom si mysleli, že náš hřích je větší než Boží milosrdenství.

Pokoj začíná u smíření. Když odpustíme, nezměníme tím minulost, ale změníme svoji budoucnost. Osvobodíme se od břemene, které nám bránilo v rozletu k Bohu.

V minulém díle jsme se věnovali tomu, jak přestat soudit druhé a proměnit kritiku v pokoru.

Přečtěte si také