Mýty o pravoslaví: Svatí byli dokonalí lidé, kteří nikdy nehřešili

Foto SPN

V obecném povědomí přežívá představa, že svatý je člověk, který dosáhl stavu stoprocentní morální bezchybnosti. Pokud by tomu tak bylo, byla by svatost pro běžného člověka nedosažitelnou metou, která patří pouze do zaprášených knih. Pravoslaví však učí něco jiného: svatý není ten, kdo nikdy nepadl, ale ten, kdo se dokázal pokaždé znovu zvednout.

Svatost není morální olympiáda

Jádrem tohoto mýtu je záměna „etikety“ za „proměnu“. Svatí nebyli lidé s dokonalou povahou, ale lidé, kteří svou nedokonalost zcela odevzdali Bohu. Životy mnoha uctívaných svatých jsou ve skutečnosti plné pádů, které by leckterý dnešní „slušný člověk“ považoval za neodpustitelné. Svatost totiž není absence chyb, ale přítomnost Boží milosti, která uzdravuje i ty nejtemnější stránky lidské duše.

Svatý král David: Přestože je autorem hlubokých žalmů, dopustil se cizoložství s Batšebou a nechal úkladně zavraždit jejího manžela. Jeho svatost nevyvěrá z jeho činů, ale z jeho následného zlomeného srdce a celoživotního pokání.

Apoštol Petr: První mezi apoštoly, a přesto ve chvíli největší zkoušky třikrát zapřel svého Mistra ze strachu o vlastní život. Jeho pláč po zapření je klíčem k jeho svatosti – ukazuje, že i slabost může být přemožena láskou.

Svatý Mojžíš Etiopský: Než se stal vyhledávaným duchovním otcem na poušti, byl obávaným vrahem a vůdcem loupeživé bandy. Jeho cesta k Bohu nebyla snadná; po zbytek života bojoval s démony své minulosti a hněvem.

Pokání jako jediný způsob existence

Pokud věříme, že svatí byli „dokonalí od přírody“, zbavujeme se odpovědnosti za svůj vlastní duchovní život. Říkáme si: „On byl svatý, ten to měl v povaze, ale já jsem hříšník.“ Pravoslaví však připomíná, že každý svatý má svou minulost a každý hříšník má svou budoucnost.

Největší svatí se nepovažovali za dokonalé. Naopak, čím blíže byli Bohu (Světlu), tím jasněji viděli své vlastní skvrny. Svatý Izák Syrský dokonce říká, že největším zázrakem není vzkříšení mrtvého, ale pohled na vlastní hříchy. Svatost tedy není morální olympiáda pro vyvolené, ale nemocnice pro ty, kteří vědí, že jsou nemocní, a hledají Lékaře.

Pokud se tedy cítíte nehodní nebo zatížení svými chybami, vězte, že právě to je výchozí bod všech, které dnes vidíme na ikonách. Rozdíl mezi námi a jimi není v počtu hříchů, ale v odhodlání nikdy nepřestat volat: „Pane, smiluj se.“

SPN dříve psal v rubrice Mýty o pravoslaví: Ďáblu slouží jen satanisté.

Přečtěte si také

Mýty o pravoslaví: Nemluvňata nemohou k přijímání

Proč pravoslavná církev přistupuje k udílení Eucharistie dětem hned od křtu a neodkládá ji jako Západní církve? 

Pravoslaví v každodenním životě: Jak podporovat svou farnost?

Podpora farnosti nestojí jen na penězích, ale také na čase a osobní přítomnosti. Pravoslavná tradice vnímá dávání jako projev vděčnosti a živé víry.

Pravoslaví v každodenním životě: Jaké ikony potřebuji?

K vytvoření domácího modlitebního koutku nepotřebujete desítky ikon ani drahé vybavení. Pro začátek vám stačí pouze dvě. Které?

Jaká je budoucnost kněžského povolání v PCČZS ?

Jak má vypadat kněžská služba v době, kdy pravoslavné chrámy praskají ve švech a věřící přibývají každým rokem?

Neděle všech svatých: plod Ducha svatého, který mění svět

První neděli po Padesátnici slaví pravoslavná církev památku všech svatých – těch, jejichž jména známe, i těch bezejmenných, kteří žili a zemřeli pro Krista. 

Co nám dala Padesátnice?

Nyní vstupujeme do oslav svaté Padesátnice. Je to svátek, který má svůj předobraz již ve Starém zákoně a jehož význam sahá hluboko do dějin spásy. Zároveň je to svátek, který završuje naše hlavní oslavy Kristova vzkříšení. To, co začalo Paschou, dochází svého naplnění v události seslání Svatého Ducha na Církev.