Mýty o pravoslaví: Pravoslaví věří v reinkarnaci? Odkud se vzal tento omyl?

Foto SPN

Málokterý mýtus o pravoslaví je tak pevně zakořeněn v populární kultuře jako představa, že křesťanství kdysi reinkarnaci přijímalo, ale pak ji „zakázalo" či „vymazalo z Písma." Lidé, kteří tuto myšlenku zastávají, ji obvykle vyslovují s přesvědčením: „Víte, původně to tam bylo. Pak to církev potlačila."

Není to pravda. Ale pojďme pochopit, odkud tento omyl pochází – protože bez pochopení jeho kořenů ho nelze přesvědčivě vyvrátit.

Odkud mýtus pochází?

Reinkarnace je myšlenka stará tisíce let, hluboce zakořeněná v náboženstvích indického původu – hinduismu, buddhismu a džinismu. V evropském prostoru ji propagoval i Pythagoras a poté Platón. Myšlenky těchto filozofů mohli pronikat i do prostředí, kde se formovalo rané křesťanství.

Ve 20. století pak za tento omyl asi nejvíce mohlo hnutí "New Age", které od 60. let šířilo reinkarnaci jako univerzální duchovní pravdu stojící za všemi náboženstvími. Vírá v reinkarnaci se stala jednou z jeho ústředních myšlenek – bývá vnímána jako součást postupného duchovního vývoje člověka k uvědomění si vlastní božskosti. New Age autoři také tvrdí, že původní křesťanství reinkarnaci učilo a že ji církev záměrně potlačila a vymazala. Jako důkaz obvykle odkazují na Druhý konstantinopolský koncil z roku 553, který odsoudil učení Órigena o předexistenci duší. 

Co se na onom koncilu skutečně řešilo? Šlo především o teologický spor kolem tzv. Tří kapitol – tedy textů tří sporných teologů: Theodora z Mopsuestie, Theodoréta a listu Ibase. Hlavním tématem byl kristologický spor o přirozenost Krista, nikoli otázka posmrtného života. Jako součást jednání koncil odmítl také některé myšlenky teologa Órigena – konkrétně jeho nauku o předexistenci duší, tedy představu, že duše existovaly v duchovním stavu ještě před svým vtělením do těla a že do těla sestoupily jako důsledek odpadnutí od Boha. Tato myšlenka je teologicky odlišná od reinkarnace: nezahrnuje koloběh znovuzrození ani karmu, ale spekulaci o původu duší před jejich první a jedinou pozemskou existencí. New Age tuto záměnu dělá záměrně nebo z nevědomosti – a z odsouzení Órigena konstruuje příběh o „vymazané reinkarnaci", který historické dokumenty vůbec nepodporují.

Pravoslavná církev pak výslovně odsoudila nauku o reinkarnaci na Konstantinopolském sněmu roku 1076. Jeho třetí článek říká:

„Těm, kteří přijímají převtělování lidských duší… a v důsledku toho popírají vzkříšení, soud a konečnou odplatu za život – anathéma."

Proč je reinkarnace neslučitelná s pravoslavím?

Sv. Irenej Lyonský vznáší prostou námitku - pokud člověk žil v předchozích životech, proč si na ně nepamatuje? „Proto, pokud si duše nepamatuje nic o svém předchozím stavu, ale zde získává poznání o tom, co existuje, znamená to, že kdysi nebyla v jiných tělech, ani nekonala nic, o čem nyní neví a nevěděla a co nyní (myslí) nevidí.“

Sv. Řehoř z Nyssy jde ještě dál. Pokud by se duše hříšného člověka převtělila do zvířete, nevyhnutelně by se v tomto stavu dále propadala – protože zvíře nemá ctnost ani svobodnou vůli k nápravě. Zastávení pádu by samo o sobě bylo začátkem obratu k dobru, jenže k tomu zvíře není schopno. Z člověka by se stalo zvíře, ze zvířete rostlina – a návrat k lepšímu by byl navždy znemožněn. Reinkarnace by tedy nevedla k očistě, ale k nekonečné degradaci.

Reinkarnace navíc předpokládá, že jedinečná osobnost člověka nemá trvalou hodnotu. Naopak, hinduistická a buddhistická tradice vnímá reinkarnaci jako něco, z čeho je třeba se osvobodit – tím, že se vzdáme všech vazeb, vztahů, touhy existovat jako osobnost. Cílem je splynout s neosobním základem bytí, zmizet jako jedinec.

Křesťanství naproti tomu tvrdí přesný opak: Bůh stvořil každého člověka jako neopakovatelnou osobu, tuto osobu si přeje zachovat navěky, a právě proto vstal z mrtvých Kristus.

Jak to formuluje sv. Nikolaj Srbský: „Duše se nepřesouvá z těla do těla, ale přímo a navždy přechází do příbytku, který si zasloužila pozemskými skutky."

Závěr

Reinkarnace není zapomenutou pravoslavnou naukou, kterou by církev potlačila. Je to filozofický systém cizí křesťanskému porozumění člověka od samých počátků. Pravoslaví naopak hájí absolutní hodnotu každé lidské osoby – nejen v tomto životě, ale navěky.

„Strašná, ale i útěšná pravda spočívá v tom, že člověku je dán jeden čas života na zemi, a potom – soud. A jen za tuto krátkou lhůtu může každý neodvolatelně zasloužit buď věčný život, nebo věčné trápení." - sv. Nikola Srbský

To není pesimismus. Je to výzva brát svůj život vážně – právě proto, že je jedinečný a neopakovatelný.

SPN dříve v této rubrice vysvětlil: Bůh a ďábel jako dvě rovné síly?

Přečtěte si také