Křesťanské kořeny sekulárního Česka: kříž, který nikam nezmizel
Česko patří k nejméně nábožensky praktikujícím zemím Evropy. Přesto stojí kříž na každém náměstí, u každé silnice, na každém kopci. Proč?
Zkuste se zastavit uprostřed jakéhokoliv českého náměstí a rozhlédnout se. Na věži kostela kříž. Na rohu ulice boží muka. Za vesnicí na kopci kříž kovaný nebo kamenný. U silnice smírčí kamenný křížek, možná s čerstvými květinami. A to ani nemluvíme o hřbitovech, kaplích, křížových cestách vinoucích se po svazích kopců.
Přitom poslední sčítání lidu z roku 2021 ukázalo, že přes 68 % obyvatel Česka, kteří na otázku odpověděli, se hlásilo k možnosti „bez náboženské víry“. K některé církvi nebo náboženské společnosti se přihlásilo pouhých 18,7 % dotázaných – a i toto číslo meziročně klesá. Mnohá média dnes přitom uvádí podíl nevěřících až kolem 80 %, a to proto, že přibližně třetina obyvatel otázku na náboženskou víru vůbec nevyplnila – pokud by se tito lidé zahrnuli do jmenovatele, číslo nevěřících by se skutečně k 80 % přiblížilo. Jak je tedy možné, že krajina, v níž většina lidí deklaruje nevíru, je tak hustě oseta symboly víry?
Odpověď začíná paradoxem a vede ke kořenům toho, čím tato zem po více než tisíc let byla.
Proč Češi nejsou ani tak ateisté, jako spíše „necírkevní“
Než se dostaneme ke křížům v krajině, je třeba rozumět jedné věci: česká sekularizace je specifická. Sociologové i teologové ji popisují jako nedůvěru k instituci, nikoliv k víře samotné.
Jakub Jiří Jukl, historický teolog a člen Eparchiální rady, to pro SPN vysvětlil takto: „Češi mají především rezervovaný až negativní vztah k církvi jako instituci, nikoli k víře a Bohu.“ A k příčinám tohoto stavu dodal: „Součástí národní identity není, na rozdíl od našich sousedů, příslušnost k určité církvi. V Českých zemích naopak katolická církev výrazně působila jako exponent cizích zájmů.“ Jako historické zlomy jmenoval likvidaci původně východní slovansko-jazyčné církve na konci 11. století a násilnou rekatolizaci po bitvě na Bílé hoře – obě jako traumata, která se zapsala do národního vědomí v době obrození. Třetí ranou pak byl komunistický režim, který členství v církvi postihoval a „vlažní katolíci neměli důvod nadále v církvi setrvávat a vychovávat k tomu své děti.“
Profesor Tomáš Halík pak v rozhovoru pro iRozhlas upozornil, že „sekularizace náboženství nezničila, jen ho transformovala“ a že religiozita je daleko širší pojem než církevní příslušnost. Česká společnost tedy není tolik ateistická, kolik je proticírkevní – a to je klíč k pochopení, proč kříže v krajině přestáváme vnímat jako náboženské symboly, ale nechceme se jich zbavit.
Kříž je starší než křesťanství
Samotný symbol kříže má daleko starší historii, než si většina lidí uvědomuje. Počátek tohoto posvátného symbolu nacházíme již v nářadí k rozněcování ohně – dvě dřívka ve tvaru kříže, jejichž třením vznikal oheň. Jeho vzplanutí bylo pro prehistorické lidi věcí posvátnou.
V různých kulturách nabýval kříž různých podob. V Africe vyjadřoval křižovatku, kde se střetávají cesty mrtvých a živých. Ve starověkém Egyptě znázorňoval znamení života. V hinduismu, buddhismu a džinismu se tisíce let používala svastika – slovo pocházející ze sanskrtu (su asti, „to, co přináší štěstí“) – jako pozitivní symbol štěstí, koloběhu života a slunce. V germánské oblasti byl kříž spojen se symbolikou boha Thóra.
Kříž byl od pradávna považován za cosi mystického a posvátného, mnohem dříve než vzniklo křesťanství.
Co křesťané používali místo kříže – a proč se pro kříž nakonec rozhodli
Prvním křesťanům připadalo použití kříže jako symbolu nevhodné. Byl to nástroj potupné popravy, připomínal jim černou magii a pohané ho ostatně v magických rituálech používali dávno před nimi. Proto si prvotní církev vytvořila jiné symboly, které dodnes přežívají.
Nejrozšířenějším symbolem prvotní církve byla ryba – ichthys. Řecké slovo pro rybu (ΙΧΘΥΣ) je zároveň zkratkovým slovem pro „Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel“. Křesťané za pronásledování kreslili do hlíny jeden oblouk ryby – a pokud cizinec dokreslil druhý, oba věděli, že jsou věřící. Byl to tajný kód v době, kdy vyznání mohlo stát život.
V katakombách, kde se první křesťané scházeli a pochovávali zemřelé, se vedle ryby objevovaly další symboly: kotva jako znamení naděje, beránek jako symbol Krista obětního, vinná réva, holubice, palma vítězství. A především Dobrý Pastýř – Kristus nesoucí ztracenou ovci na ramenou.
Kříž se na stěnách katakomb neobjevuje, byl stále chápán jako potupný popravčí nástroj. Teprve počínaje 5. nebo 6. stoletím se stal kříž typickým znamením křesťanství. A symbolem křesťanství se stal prostřednictvím události, o níž jsme psali v článku o císaři Konstantinovi: bitvy u Milvijského mostu roku 312, kdy Konstantin spatřil na nebi světelný kříž a pod tímto znamením zvítězil.
Teolog a profesor Tomáš Halík tuto proměnu pospal takto: „Kříž je pro mne symbolem paradoxu, který je základním poselstvím křesťanství: to, co v očích lidí znamená porážku a tragický konec, může z jiného pohledu znamenat nový počátek, novou naději – i to zdánlivě nejnesmyslnější a nejbolestnější může mít svůj smysl a svou velkou cenu.“
Kříž je pro křesťana především symbolem vítězství Ježíše Krista nad smrtí a hříchem. To, co se světu jevilo jako porážka a konec, se stalo počátkem vzkříšení a nového života. Kříž proto není jen připomínkou utrpení, ale znamením naděje – svědectvím, že smrt nemá poslední slovo. Pro křesťany je kříž také nástrojem spásy celého lidstva a znakem Boží lásky, která se nevzdává ani tváří v tvář největší temnotě.
Kříže v české krajině: kdo je stavěl a proč
Typická venkovská krajina je protkána sítí silnic a cest a všude podél nich lze zahlédnout množství letitých drobných staveb. Stavby duchovního významu tvoří podstatné jádro naší krajiny. A protože je naše krajina tradičně křesťanská, jsou to kříže, kaple, boží muka i sochy světců. Ale proč přesně tam, kde stojí? Každý z nich má svůj příběh.
Smírčí kříže patří k nejstarším. Jsou to hrubě vysekané kamenné monolity, které najdeme na křižovatkách cest, v polích, u silnic, při kostelech či přímo ve vsích. Jejich původ pramení ve středověku. Pachatel vraždy mohl uzavřít s rodinou oběti smírnou dohodu, jejíž součástí bylo odčinění v podobě vytesaného kříže na místě činu. Doklady z 15.–16. století, tzv. smírčí smlouvy, dokazují, že velké množství křížů má vztah k tomu, jak soudobý právní život reagoval na smrt člověka. V současnosti má Společnost pro výzkum kamenných křížů zmapováno ve své centrální evidenci přes 4 500 kamenných křížů a křížových kamenů na území celé České republiky. Největší hustota je na Chebsku a Ašsku: „Hustota smírčích křížů ve zdejším kraji je snad největší z celé republiky,“ potvrzuje turistický průvodce, a v odborné literatuře to potvrzuje i výzkum Společnosti pro výzkum kamenných křížů, která má na Chebsku sídlo od roku 1981.
Boží muka mají jiný původ. Sakrální stavby v podobě božích muk byly nejčastěji stavěny na poutních cestách a na místech zázračných, šťastných či tragických událostí. Sloužily jako orientační bod poutníkům i místním. Lidé je budovali jako prosbu o ochranu proti nemocem a pohromám, za vyslyšení v tísni či za odvrácení neštěstí. Jejich hlavním poselstvím, které se po staletí nemění, je vybídnout k zastavení, rozhlédnutí po okolní krajině a k zamyšlení.
Kamenné kříže na podstavcích začaly přibývat počátkem 18. století. V 19. století se pak rozšířily litinové křížky – ty zpravidla vyznačovaly cesty a rozcestí poutníkům nebo byly tichým mementem tragických událostí. Křížové cesty – série zastavení vedoucích k poutnímu místu nebo na vrch s kaplí – pak procházejí lesy a poli celé republiky, daleko od jakéhokoli osídlení.
Sekulární stát, který opravuje křesťanské dědictví
Zde leží jeden z největších paradoxů současného Česka. Stát, jehož obyvatelé se v průzkumech nejčastěji označují za nevěřící, každoročně vydává desítky milionů korun na obnovu kostelů, kaplí, božích muk a křížových cest.
Ministerstvo kultury ČR každoročně vyhlašuje programy na záchranu architektonického dědictví, jejichž prostřednictvím jsou podporovány hrady, zámky, kláštery a především kostely. Program péče o vesnické památkové rezervace je pak přímo určen na podporu obnovy kapliček, božích muk, venkovských kostelů, soch a pomníků. Česko-německý fond budoucnosti přidává prostředky na renovaci sakrálních stavebních památek – kostelů, synagog, kaplí – a na obnovu křížových cest, pomníků a hřbitovů.
Proč to sekulární stát dělá? Protože tato místa jsou součástí identity krajiny a komunity bez ohledu na víru jejich dnešních obyvatel. Kostel uprostřed vesnice definuje náměstí. Kříž na kopci definuje siluetu kopce. Boží muka na rozcestí definují, co to rozcestí je. Vymazat je by znamenalo vymazat paměť místa.
Co to říká o české identitě
Kříže v české krajině jsou tak trochu nepohodlným zrcadlem. Česká společnost se ráda definuje skrze sekularismus – jako moderní, racionální, proticírkevní. A přesto tato společnost každoročně ze státního rozpočtu opravuje kostely, chrání boží muka jako kulturní památky a nechává kříže stát na každém rozcestí. Nedělá to z víry. Dělá to, protože bez těchto symbolů by krajina i města přestaly být samy sebou.
To je paradox, který stojí za zamyšlení. Česko neodmítlo křesťanské dědictví – odmítlo instituci, která ho po staletí spravovala. Kříž u cesty ale není institucí. Je to kámen nebo kov, který tam stojí déle než jakákoliv vládní struktura, déle než většina státních hranic, déle než cokoliv, co bychom dnes nazvali „moderním“. A právě proto tam zůstává.
Tomáš Halík mluví o kříži jako o symbolu paradoxu, kde i zdánlivá porážka může mít hluboký smysl. A přesně takovým paradoxem je i současná česká nevíra. Společnost sice hromadně opustila církevní instituce, ale duchovní hodnoty a kulturní paměť z krajiny nevymazala. Tato skrytá kontinuita tu dál tiše stojí na každém českém rozcestí a čeká, až si jí v každodenním shonu znovu všimneme.
Kříž jako jazyk, kterým mluvíme, aniž si to uvědomujeme
Kříž dávno opustil pouze náboženský prostor. Řada křesťanských symbolů byla postupem času převzata sekularizovanou společností buďto bez původního významu, nebo s trochu pozměněným. Červený kříž označuje lékařskou pomoc. Plus v matematice. Kříž na mapě označuje zaměřovač. Křížek za nezdařenou odpovědí. A kříže na hřbitovech, které navštěvujeme, aniž bychom se modlili.
Symbol se odtrhl od příběhu. To je přesně to, co sociologové popisují jako sekularizaci. Jenže kříže v krajině tuto sekularizaci přežívají, aniž by se kdokoliv rozhodl je odstranit. A to něco říká. Ne o víře v dogmata, ale o paměti, která je hlubší než přesvědčení.
Česká krajina plná křížů je viditelným důkazem tohoto tvrzení. Kořeny křesťanství sahají v našich zemích do roku 863, kdy na Velkou Moravu přišli Cyril a Metoděj. Za více než tisíc let se tato tradice zapsala do každého rozcestí, každého kopce, každé vesnice. Komunismus se ji pokoušel vymazat a nedokázal to. Sekularizace mění způsob, jakým o ní mluvíme, ale ze země ji nevymýtila.
Možná právě proto kříže v české krajině přežily a přežívají. Nesou v sobě vrstvu za vrstvou: středověký právní akt, barokní zbožnost, romantický vlastenecký sentiment, vzpomínku na zemřelého souseda, komunální hrdost. Jsou záznamy toho, čím jsme po více než tisíc let byli – a stále jsme, i když si to mnozí z nás nepřiznávají...
SPN dříve psal: Sto let od tylavského schizmatu: Návrat Lemků k pravoslaví. Letos uplyne sto let od událostí zvaných „tylavské schizma". Masový návrat Lemků k pravoslaví v roce 1926 patří k nejpozoruhodnějším kapitolám církevních dějin střední Evropy.
