Životy svatých: Svatí novomučedníci čeští – ti, kteří nezradili

Foto:SPN

Existují okamžiky v dějinách, kdy se obyčejní lidé ocitnou tváří v tvář volbě, která přesahuje vše, co kdy znali. Volbě, při níž na jedné misce vah leží jejich vlastní život – a na druhé víra, čest a láska k bližnímu. Příběh svatých novomučedníků českých je příběhem lidí, kteří tuto volbu učinili. Vědomě. Beze strachu. A zaplatili za ni vším.

Nejsou to vzdálené postavy z legendárních časů. Jsou to lidé z masa a kostí – kněží, pojišťovací úředník, krejčí, učitel. Lidé, kteří chodili do chrámu, milovali své rodiny, pracovali, starali se o farnost. A pak přišel rok 1942 – a s ním chvíle, která je provždy zapsala do dějin.

Praha, 27. května 1942 – výstřely, které otřásly říší

Byl teplý jarní den, když se v zatáčce silnice v pražské Libni zastavilo auto Reinharda Heydricha, jeden z nejmocnějšího mužů nacistické Třetí říše, obávaného zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy. Ve zlomku sekundy zazněly výstřely a explodovala granát. Heydrich zemřel na následky zranění 4. června 1942.

Útok provedli čeští a slovenští parašutisté vysazení z Londýna – Jan Kubiš, Jozef Gabčík a jejich spolubojovníci. Jednalo se o jedinou úspěšnou atentátní akci na vysokého nacistického funkcionáře za celé trvání druhé světové války. Její politický dosah byl obrovský. Posílila renomé československé exilové vlády a stala se nesmazatelným symbolem odporu zotročeného národa.

Ale parašutisté potřebovali úkryt. A někdo jim ho musel poskytnout.

Krypta pod katedrálou

Chrám svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze 2. Barokní stavba skrývá ve svém nitru kryptu. Podzemní prostor, který se na jaře roku 1942 stala posledním útočištěm sedmi mužů, kteří změnili dějiny.

Nebyl to náhodný úkryt. Byl to vědomý čin lidí, kteří věděli, co riskují. Jan Sonnevend, předseda pražské rady starších katedrálního chrámu, nabídl parašutistům skrýš ve spolupráci s kaplanem Vladimírem Petřkem a představeným chrámu Václavem Čiklem. Farníci Václav Ornest a Karel Louda to věděli také. Každý z nich nesl toto tajemství jako olověnou zátěž – a každý z nich ji unesl až do konce.

Pražský vladyka Gorazd se o pobytu parašutistů v chrámu dozvěděl teprve 11. června 1942 od bratra Sonnevenda. Požádal, aby byli co nejdříve přemístěni na bezpečnější místo. Bylo již příliš pozdě.

18. června 1942 – obležení

Zradil je jeden z parašutistů – Karel Čurda, který se vydal na gestapo a za odměnu vynesl vše, co věděl. V brzkých ranních hodinách 18. června 1942 obklíčily chrám stovky příslušníků SS a gestapa. Začal nerovný boj.

Parašutisté se bránili s takovou zuřivostí a odhodlaností, že nacisté nejprve ani nemohli proniknout do chrámu. Vladimír Petřek byl v tu chvíli zatčen a nacisté ho přinutili vstoupit do chrámu a vyjednávat s obráncemi, aby se vzdali. Odmítli. Bojovali až do chvíle, kdy jim došly náboje a síly. Než aby padli do rukou nepřítele, vzali si sami život.

Krypta byla dobyta. A s ní začal krvavý účet nacistů.

Ti, kteří nezradili

Václav Čikl se narodil 13. ledna 1900 ve Slavětíně u Litovle na Moravě. Byl člověkem hluboce zakořeněným ve své víře i ve svém lidu. Po kněžském svěcení, které mu udělil vladyka Gorazd, strávil léta jako duchovní na Moravě – v Olomouci, Tovačově, Přerově – než přišel v roce 1938 na žádost svého biskupa do Prahy, kde se stal představeným katedrálního chrámu.

Od prvních dnů německé okupace odmítal přihlížet mlčky. Vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným Židům. Pomáhal ukrývat odbojáře. Když přišli parašutisté, pečoval o ně. Věděl, co riskuje. Věděli to i jeho manželka Marie a dcery Olga a Taťána.

Po dobytí chrámu byl 18. června 1942 zatčen. Následovaly týdny krutých výslechů. Neprozradil nikoho. Stanný soud vynesl 3. září 1942 rozsudek smrti. Václav Čikl byl zastřelen na kobyliské střelnici 4. září 1942.

Jeho manželka Marie byla zavražděna 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Dcery přežily válku v internačních táborech.

Vladimír Petřek se narodil 19. června 1908 v Olomouci-Hodolanech v učitelské a sokolské rodině. Byl to člověk mimořádného vzdělání a šíře: studoval pravoslavné bohosloví v Srbsku, promoval z teologie, přednášel, překládal. Přátelil se s básníkem Jaroslavem Seifertem. Hovořil čtyřmi jazyky.

Přesto odmítl nadějnou vojenskou kariéru a vydal se cestou kněžství. V roce 1934 byl vysvěcen vladykou Gorazdem a nastoupil jako kaplan v pražské katedrále. Tehdy ještě nevěděl, kam ho tato cesta zavede.

Po atentátu to byl právě Petřek, kdo s parašutisty přicházel denně do styku. Každý den jim nosil jídlo do krypty, staral se o ně, sdílel s nimi jejich úzkost. Byl jejich nejbližší vazbou na vnější svět.

Když byl chrám 18. června 1942 obklíčen, nacisté ho přinutili vstoupit dovnitř a vyjednávat. Parašutisté odmítli kapitulovat. Petřek byl zatčen, krutě mučen. Spoluvězeň, který s ním sdílel celu, vzpomínal: „Dva dny před tím odmítl podat si žádost o udělení milosti, jen se vzrušeně modlil – byl vysílen, znaven, ubit, ale nezlomen; jeho oči hovořily o vítězství ducha, jeho rty se tiše modlily."

Stanný soud ho odsoudil k smrti 3. září 1942. O dva dny později, 5. září 1942, byl zastřelen na kobyliské střelnici. V úředních nacistických záznamech se dochovala zmínka o jeho chování při popravě – „před i během popravy klidné, bez projevu."

Jeho rodiče a mnozí sourozenci se stali také oběťmi nacistického teroru.

Jan Sonnevend se narodil 25. prosince 1880 v Topolanech u Vyškova na Moravě v rolnické rodině. Absolvoval obchodní akademii v Brně a stal se pojišťovacím úředníkem – člověkem důkladným, spolehlivým, zakořeněným v každodenní práci. V roce 1907 se oženil s Marií Lorkovou, roku 1908 se jim narodila dcera Ludmila.

Ale Sonnevend nebyl jen úředník. Byl člověkem hluboce angažovaným – v roce 1924 se aktivně podílel na založení brněnské pravoslavné obce, pomáhal finančně vybudovat tamní chrám sv. Václava, vedl pěvecký sbor. Po odchodu do penze roku 1938 se přestěhoval do Prahy a stal se předsedou rady starších katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Po atentátu na Heydricha jednal rychle a rozhodně. Nabídl parašutistům úkryt v kryptě chrámu. Organizoval jejich ochranu. Vladyku Gorazda informoval o celé situaci až 11. června 1942 – možná proto, aby ho co nejdéle ochránil od přímé odpovědnosti.

Po prozrazení byl zatčen, mučen, odsouzen k smrti. Zastřelen byl 4. září 1942 na kobyliské střelnici.

Jeho manželka Marie, dcera Ludmila i zeť Josef Ryšavý – všichni byli zastřeleni 24. října 1942 v Mauthausenu. Celá rodina. Do posledního člena.

Václav Ornest, narozený 6. listopadu 1887 v Praze, byl krejčím a kostelníkem katedrálního chrámu. Karel Louda, narozený 3. května 1904 v Plzni, byl učitelem a manželem Ornestovy dcery Marie. Jako farníci věděli o parašutistech ukrytých v kryptě. Věděli – a mlčeli.

Po prozrazení byli zatčeni spolu s celými rodinami. Václavova manželka Františka, dcery Miluše, Marie Loudová – všechny byly zavražděny v Mauthausenu 24. října 1942. Ornest i Louda sami byli popraveni na kobyliské střelnici.

Kobylisy a Mauthausen – dvě místa konce

Kobylišská střelnice. Zahrada na okraji Prahy, proměněná v popraviště. Zde byli 4. září 1942 zastřeleni Václav Čikl, Jan Sonnevend, Václav Ornest a Karel Louda. Následujícího dne, 5. září 1942, zde zemřel Vladimír Petřek.

Vladyka Gorazd a další dva duchovní byli popraveni ve stejných dnech.

24. října 1942. Koncentrační tábor Mauthausen. V jednom dni bylo zastřeleno 262 příbuzných a nejbližších spolupracovníků parašutistů – mnozí z nich pravoslavní věřící. Marie Čiklová. Marie Sonnevendová. Ludmila Ryšavá. Josef Ryšavý. Františka Ornestová. Miluše Ornestová. Marie Loudová. Spolu s nimi desítky dalších.

Celá česká pravoslavná komunita byla nacisty prakticky vyhlazena. Z předválečných 22 duchovních shromážděných kolem biskupa Gorazda zbylo po válce pouhých šest – bez biskupa, bez chrámů, bez majetku, který byl celý zabaven.

Smysl mučednictví

Křesťanství nebylo nikdy náboženstvím pohodlí. Rostlo na mučednících – na lidech, kteří svým životem dosvědčili, že existuje něco, za co stojí zemřít. Pravoslavná tradice to ví lépe než kdokoli jiný: eucharistie se v pravoslaví dodnes smí konat pouze na ostatkách mučedníků. Mučedníci nejsou výjimkou. Jsou základem.

Ale novomučedníci čeští nejsou jen náboženským symbolem. Jsou svědky toho, co dokáže udělat víra z obyčejného člověka. Václav Čikl, kněz z Moravy. Vladimír Petřek, teolog a překladatel. Jan Sonnevend, pojišťovací úředník v důchodu. Václav Ornest, krejčí. Karel Louda, učitel. Žádný z nich nebyl hrdinou z románu. Všichni byli lidé jako my – s rodinami, se starostmi, se strachem.

Svatořečení – 8. února 2020

Ve stejném chrámu, kde se vše odehrálo. Ve stejné Resslově ulici. 78 let po událostech roku 1942.

8. února 2020 se v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje konala slavnostní svatá liturgie, při níž Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku zapsala novomučedníky do svého kalendária. Bohoslužby se zúčastnili přímí potomci nových svatých.

Vladyka Gorazd byl svatořečen již v roce 1987 – ještě za komunistického režimu, který víc nepřipustil. Nyní byli do výčtu světců připojeni všichni ostatní: Vladimír Petřek, Václav Čikl, Jan Sonnevend, Václav Ornest, Karel Louda a jejich rodiny a spolupracovníci zavraždění v Mauthausenu.

Jejich svátek byl stanoven na 5. září – den, kdy byl zastřelen Vladimír Petřek. Den jeho „klidné, bez projevu" smrti.

Svatořečení navazovalo na akt Srbské pravoslavné církve z roku 1961, která prohlásila všechny pravoslavné křesťany zemřelé mučednickou smrtí za druhé světové války za hodné úcty. Noví čeští mučedníci tehdy spadali pod srbskou jurisdikci – nyní je Česká pravoslavná církev přijala plně za své.

Svatí novomučedníci čeští – orodujte za nás.

https://www.orthodoxia.cz/gorazd/novomucednici-cesti.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%AD_%C4%8De%C5%A1t%C3%AD_novomu%C4%8Dedn%C3%ADci

https://katyd.cirkev.cz/nazory/svati-cesti-novomucednici.html

Přečtěte si také