Odkaz gruzínského patriarchy Eliáše II.

Foto:SPN

Právě Eliáše II. mnozí vnímají jako skutečného patriarchu. A nad tím bychom se měli zastavit.

Zamyslet se, co to vlastně znamená. Patriarcha je biskup, archijerej. Ten, kdo stojí před Boží tváří u eucharistického oltáře a nese službu,která je naprosto absolutní. Službu, která – bez jakékoliv literární nadsázky – je v očích Božích nejnáročnější na světě, dokonce v celém vesmíru.

Tato služba je ve své podstatě plná a soběstačná. Nic k ní nelze přidat. Ani z ní nelze nic ubrat. A přesto tento archijerej k této své skutečně absolutní službě bere na sebe ještě mnoho funkcí národně-politických a historických. Tyto funkce jsou ve vztahu ke kněžské službě činnosti vedlejší a vnější. Nejenže nejsou jejím jádrem, ale ani s ní přímo nesouvisejí. A přece se v konkrétních dějinách znovu a znovu ukazuje, že je patriarcha na sebe bere a nese. Proto vlastně není náhodný – a není vlastně ani omyl – výrok ruského cara Petra I  Velikého, když po zrušení patriarchátu v Moskvě roku 1721 prohlásil, že odteď bude patriarchou on sám. Neměl pravdu v samotném historickém aktu likvidace patriarchátu. Ale konstatoval velmi důležitou věc. Že patriarcha nese odpovědnost za národ. Za jeho historicko-společenský osud.

Patriarcha je tedy ten biskup, který se k této rozšířené odpovědnosti odhodlá. A který ji skutečně nese. A právě Eliáš II. to dokázal naprosto bravurně. Nejenže tuto odpovědnost přijal. On ji unesl. Ve svém životě ukázal, že tato syntéza je nejen možná. Ale v určitých historických situacích dokonce nutná. Ukázal to nejen slovy. Ale především konkrétními činy v dějinách Gruzie. V nichž se opakovaně projevil jako skutečný národní lídr.

Dějiny Gruzie posledních desetiletí poskytují pro toto tvrzení konkrétní a nepřehlédnutelná svědectví. Abychom jim porozuměli, je třeba mít na paměti, že Gruzie byla po většinu 20. století součástí Sovětského svazu a že její cesta k samostatnosti byla spojena s napětím, oběťmi, hlubokými společenskými otřesy.

Tak tomu bylo již v tragických dnech dubna roku 1989 v Tbilisi. Noc. Napětí roste. Na třídě před parlamentem stojí tisíce lidí. Bezbranní. Neozbrojení. A proti nim armáda Sovětského svazu. Shromáždění je výrazem rostoucí touhy po svobodě, ale zároveň se odehrává v prostoru, kde je státní moc stále připravena zasáhnout silou. Patriarcha přichází. Nečeká. Neváhá. Vstupuje mezi ně. Říká: rozejděte se. Jděte do chrámu. Zachraňte se. Vede je k modlitbě. Ne k odporu. Ne k násilí. K návratu k Bohu.

V jeho postoji se zřetelně odráží vědomí odpovědnosti nejen duchovní, ale i lidské – odpovědnosti za životy těch, kteří stojí před ním. Dav neposlechne. Přichází zásah. Plyn. Obušky. Lopaty. Mrtví zůstávají na zemi. Desítky životů končí během několika minut.Zásah se stává jedním z nejtragičtějších momentů konce sovětské éry v Gruzii a hluboce se zapisuje do paměti národa. A přece právě zde se ukazuje, co znamená patriarcha. Ne ten, jehož slovo je vždy přijato. Ale ten, kdo je přítomen. Kdo varuje. Kdo nese odpovědnost i za to, co se nepodaří odvrátit.

Tak tomu bylo i v době, kdy se Gruzie rodí jako nezávislý stát. Konec osmdesátých let. Začátek devadesátých. Starý svět se rozpadá. Nový ještě neexistuje.Toto období je charakterizováno nejistotou a hledáním nové identity, v níž se národní a duchovní rovina znovu těsně propojují. Umírá Merab Kostava. Jeden z hlavních představitelů národního hnutí. Národ se shromažďuje. Patriarcha stojí u jeho hrobu. Nejen jako duchovní. Jako ten, kdo potvrzuje, že oběť má smysl. Že národ trvá. Jeho přítomnost zde není pouze liturgickým úkonem, ale i výrazem kontinuity, která přesahuje jednotlivé historické zvraty. Otevírá shromáždění. Mluví. Žehná. Nevládne. Ale dává věcem řád. Dává jim směr.

A pak přichází rozpad. Devadesátá léta. Občanská válka. Abcházie. Vnitřní konflikt. Stát slábne. Moc se tříští. Důvěra mizí. Gruzie se ocitá v situaci, kdy instituce ztrácejí stabilitu a společnost hledá bod, o nějž by se mohla opřít. Kdo zůstává? Patriarcha. Ne jako politik. Jako někdo, koho přijímají všichni. Vede rozhovory. Přijímá znesvářené. Volá po smíru. Není stranou. Je mezi nimi.Jeho role zde není formální, ale existenciální: vytváří prostor, v němž je ještě možné setkání a dialog. Když se celek rozpadá, on jej drží pohromadě. Tato role nezmizí. Neodezní. Na počátku nového tisíciletí přichází její potvrzení. Stát a církev uzavírají dohodu. Vztah je vymezen. Upevněn. To, co dosud stojí na osobní autoritě, dostává i veřejnou formu. Tím se ukazuje, že jeho působení není pouze reakcí na krizi, ale trvalou součástí uspořádání společnosti. Ale jeho působení jde ještě dál.

Rok 2007. Patriarcha říká: budu křtít třetí a další děti. Osobně. Přijímá je. Drží je v náručí. Dává jim jméno. Dává jim místo v národě. Tato iniciativa je současně pastoračním gestem i odpovědí na demografické výzvy, jimž Gruzie čelí. Rodiny přicházejí. Desítky. Stovky. Tisíce. Národ roste. A zde se znovu ukazuje totéž: patriarcha není pouze svědek. Je účastník. Nese nejen minulost. Dotýká se budoucnosti. Ve všech těchto momentech se ukazuje jedno a totéž: patriarcha není pouze správce církve. Je to ten, kdo v rozhodujících chvílích nese národ. A právě v tom spočívá odkaz Eliáše II. A přece je třeba dodat ještě jedno podstatné. Patriarcha Eliáš II. dokázal výrazně ovlivňovat věci tohoto světa. Vstupoval do dějin. Formoval je. Nesl odpovědnost i za to, co náleží oblasti pomíjivého.

Avšak nikdy nenechal stáhnout svou službu na úroveň těchto pomíjivých věcí.Jeho služba zůstala nepomíjivá.

A právě v tom spočívá její pravá velikost.

Přečtěte si také