Životy svatých: Císař Konstantin a jeho matka Helena, apoštolům rovní

Císař Konstantin a císařovna Helena, srbská freska, Pečský klášter, 14. století. Zdroj: Rodon.cz

Dnešního dne, 21. května podle juliánského kalendáře (3. června podle gregoriánského), slaví pravoslavná církev památku dvou výjimečných postav křesťanských dějin: císaře Konstantina Velikého a jeho matky, císařovny Heleny. Oba nesou v pravoslavné tradici výjimečný titul „apoštolům rovní“.

Kdo byl Konstantin?

Konstantin se narodil jako syn císaře Konstancia a císařovny Heleny. Konstancius měl děti i s druhou ženou, ale s Helenou zplodil jediného syna, pozdějšího Konstantina Velikého. Přesné datum Konstantinova narození je předmětem historické diskuse, ale tradičně bývá uváděno rozmezí 272–285 n. l.

Než Konstantin usedl na císařský trůn, musel projít složitým polem pozdně římské politiky. Vyrůstal na dvoře císaře Diokleciána v Nikomédii jako politická záruka otcovy loajality. Tam pozoroval od základů fungování římské moci a prokázal schopnosti v bojích na hranicích říše. Po otcově smrti roku 306 ho armáda provolala augustem, přestože tetrarchický systém pro něj podobný vzestup nezamýšlel.

Vidění u Milvijského mostu

Klíčovým momentem Konstantinova života se stala bitva u Milvijského mostu v říjnu roku 312. Rozhodujícímu střetnutí s římským tyranem Maxentiem předcházelo podivuhodné zjevení. Jak zaznamenal biskup Eusebios z Kaisareje v biografii Život Konstantinův, opírající se o císařovo vlastní svědectví, Konstantin spatřil na vlastní oči na nebesích nad sluncem trofej světelného kříže s nápisem: „Tímto zvítězíš.“ Té noci se mu ve snu zjevil Kristus a přikázal mu použít tento symbol ve všech bitvách.

Konstantin nechal vyobrazit monogram Chi-Rho – tvořený prvními dvěma písmeny Kristova jména v řečtině – na štíty a helmy svých vojáků i na labarum, císařskou standartu, kde nahradil tradičního orla. Maxentius byl v bitvě poražen a při ústupu utonul v řece Tibeře.

To, zda Konstantinova konverze proběhla tak náhle a úplně, jak tradice líčí, je předmětem historické debaty. Před svou konverzí Konstantin, podobně jako jeho otec, uctíval Sol Invictus, tedy kult slunečního božství, povýšený za Aureliana na státní náboženství. Pravděpodobně se rovněž setkal s křesťany již za svého pobytu v Nikomédii. Nicméně jeho kroky po bitvě u Milvijského mostu hovoří jasně.

Milánský edikt a Nikajský sněm

Roku 313 vydal Konstantin spolu s Liciniem, augustem východní části říše, prohlášení o náboženské toleranci, jež vešlo ve známost jako Milánský edikt. Zaručoval svobodu vyznání v celé Římské říši, uznával zákonná práva křesťanů a nařizoval navrácení jejich zabaveného majetku. Po staletích pronásledování, za Nerona, Diokleciána i dalších, to byla epochální změna.

Rok 325 přinesl další milník. Když vzplanul teologický spor o povahu Kristovy osoby, vyvolaný presbyterem Áriem, jenž učil, že Kristus byl stvořenou bytostí, nikoliv věčným Synem Božím, Konstantin svolal do Nikaje První všeobecný ekumenický sněm. Předsedal mu osobně. Áriova hereze byla odsouzena a bylo zformulováno Nikajské vyznání víry, které tvoří základ vyznání v katolické, pravoslavné i protestantské tradici dodnes. Právě na tomto sněmu byl přítomen i sv. Mikuláš Divotvorce, jehož přenesení ostatků jsem si připomínali minulý týden.

Nové hlavní město a konec vlády

Po porážce Licinia roku 324 se stal Konstantin vládcem celé sjednocené Římské říše. Starověké město Byzantion na Bosporu přeměnil v „Nový Řím“ – Konstantinopol, slavnostně inaugurovanou roku 330. Nechal zde postavit chrám Svatých apoštolů, zamýšlený jako císařské mauzoleum, a po celé říši se zvedla vlna výstavby křesťanských bazilik. V Římě vznikla bazilika sv. Jana v Lateránu, budoucí papežská katedrála, a bazilika sv. Petra na Vatikánském pahorku.

Podle hagiografické tradice Konstantin před korunovační bitvou onemocněl malomocenstvím. Pohanští kněží mu radili vykoupat se v dětské krvi, čemuž se vzepřel. Ve snu se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal biskupa Silvestra, který ho vyučil ve víře a připravil ke křtu, načež nemoc zmizela.

Jak bylo tehdy zvykem mezi raně křesťanskými věřícími, Konstantin přijal křest až na smrtelném loži, v Nikomédii roku 337, ve věku přibližně šedesáti pěti let. Zemřel krátce po Velikonocích. Pochován byl v chrámu Svatých apoštolů v Konstantinopoli, kde mu byl přiřknut titul „třináctý apoštol“. Římský senát ho zároveň dle tradiční pohanské praxe zbožštil jako Divus Constantinus.

Císařovna Helena: hledačka svatých míst

Konstantin nešel svou duchovní cestou sám. Jeho matka Helena sehrála v dějinách křesťanství roli, která daleko přesahuje pouhé postavení císařské matky.

O Helenině původu není mnoho známo, historici se rozcházejí jak v otázce jejího rodu, tak působení u dvora. Jisté je, že se kolem roku 289 stala manželkou Konstancia Chlora, jemuž porodila syna Konstantina. Kdy přesně přijala křesťanskou víru, rovněž není jisté, ale zřejmě kolem roku 312 a svého syna ke křesťanství přivedla ona.

Ještě za života získala tituly nobilissima femina a Augusta. Ve svém pokročilém věku – pravděpodobně kolem roku 326, tedy již jako starší dáma, podnikla pouť do Svaté země, kde se jí podařilo nalézt části Kristova kříže a další svaté ostatky. V Jeruzalémě dohlížela na stavbu baziliky Vzkříšení na Golgotě. V Betlémě vznikla bazilika Narození Páně. V Konstantinopoli stála u zrodu baziliky Apoštolů. V Římě nechala zbudovat baziliku sv. Kříže, dnešní Santa Croce in Gerusalemme.

Helena zemřela roku 327, přibližně ve věku osmdesáti let. Podle tradice odevzdala svou duši Pánu obklopena synem Konstantinem.

Apoštolům rovní: co tento titul znamená?

Titul „apoštolům rovní“ je v pravoslavné tradici jedním z nejvýznamnějších a zároveň nejřidčeji udělovaných. Vedle Konstantina a Heleny ho nesou například sv. Marie Magdalena, sv. Ninó z Gruzie, sv. Cyril a Metoděj nebo sv. kněžna Olga a sv. kníže Vladimír. Spojuje je jedno: každý z nich zásadním způsobem rozšířil křesťanskou víru mezi celé národy nebo kultury.

V případě Konstantina a Heleny je toto ocenění nezpochybnitelné. Bez Konstantinova ediktu by pronásledovaná menšinová komunita prvních křesťanů sotva dosáhla té podoby, v níž dnes existuje světové křesťanství. A bez Heleny by mnohá nejsvětější místa křesťanské víry možná nebyla nikdy nalezena, pojmenována a uchována pro budoucí pokolení.

Ikonografie a liturgická tradice

Na ikonách jsou Konstantin a Helena zobrazováni společně jako celé postavy v císařském oděvu. Jejich jednoznačným atributem je mohutný osmiramenný kříž, jejž drží mezi sebou. Helena zpravidla pravou rukou, Konstantin levou. Na slavné mozaice z chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli z 11. století je Konstantin zobrazen v modlitebním úklonu s modelem celého města v rukou, jako dar přinášený Kristu.

Tropar, zpívaný dnes při slavnostní bohoslužbě, to vyjadřuje obrazně: „Obraz kříže Tvého na nebi spatřiv a jako Pavel povolání ne od lidí přijav, apoštol Tvůj mezi císaři, Hospodine, město vladařské do rukou Tvých svěřil – zachovávej ho vždy v pokoji na přímluvy Bohorodičky, jediný Milovníku člověků.“

SPN dříve psal: Co nám dala Padesátnice? Je to svátek, který má svůj předobraz již ve Starém zákoně a jehož význam sahá hluboko do dějin spásy. Zároveň je to svátek, který završuje naše hlavní oslavy Kristova vzkříšení. To, co začalo Paschou, dochází svého naplnění v události seslání Svatého Ducha na Církev.

https://www.nationalgeographic.cz/historie/konstantin-cisar-ktery-prinesl-rimu-krestanstvi/

https://www.rodon.cz/ikony/Ikony-Krista-Bohorodicky-a-svetcu/svata-cisarovna-helena--1772

https://www.rodon.cz/ikony/Ikony-Krista-Bohorodicky-a-svetcu/svaty-cisar-konstantin-1773

Přečtěte si také