Kdo byl svatý Gorazd II., které ho si dnes připomínáme
Biskup Gorazd II. byl roku 1942 popraven nacisty za ukrytí parašutistů, kteří zabili Heydricha, a stal se jedním z novomučedníků pravoslavné církve.
Dnes, 4. září, si pravoslavná církev připomíná výročí popravy biskupa Gorazda a dalších novomučedníků českých. Připomíná si muže, který stál u samého zrodu moderního českého a moravského pravoslaví. Mimo okruh věřících a historiků je ale jeho příběh paradoxně málo známý. Většina lidí ví nanejvýš to, že se v pražském pravoslavném chrámu v roce 1942 ukrývali parašutisté po atentátu na Heydricha, ale kdo byl muž, kterého to nakonec stálo život, už tak často netuší. Kdo vlastně byl biskup Gorazd II.?
Od moravského statku ke kněžství
Budoucí biskup se narodil 26. května 1879 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku jako Matěj Pavlík, prostřední ze tří synů zbožné, ale zadlužené moravské rolnické rodiny. Vystudoval gymnázium v Kroměříži a poté římskokatolickou teologickou fakultu v Olomouci.
V roce 1902 byl vysvěcen na kněze a několik let sloužil v německy mluvících obcích Karlovice a Brumovice. V letech 1906–1920 zároveň soukromě studoval psychologii a psychiatrii a věnoval se pastoraci v kroměřížském Ústavu pro choromyslné, za což v roce 1914 obdržel vyznamenání od olomouckého arcibiskupa.
Pavlík byl činný i v hnutí za reformu katolické církve, patřil k okruhu takzvané katolické moderny a udržoval korespondenci mimo jiné s Karlem Dostálem-Lutinovem, jednou z jejích předních postav. Angažoval se také v Katolické národní straně. Jeho vztah k Římu se postupně radikalizoval a 3. září 1920 byl z katolické církve exkomunikován.
Cesta k pravoslaví
Krátce předtím, v lednu 1920, vznikla samostatná Církev československá (dnešní Církev československá husitská), s jejímiž reformními myšlenkami Pavlík sympatizoval, byť se s nimi zcela neztotožňoval. Na žádost ústřední rady nové církve vypracoval v lednu 1921 prozatímní věroučné směrnice a v dubnu téhož roku byl zvolen biskupským administrátorem pro Moravu a Slezsko.
Uvnitř nové církve ale dlouhodobě prosazoval jiné řešení, než jaké nakonec zvolila většina, úplné sjednocení s pravoslavím a přijetí nicejsko-konstantinopolského vyznání víry. Tehdy po měsících váhání veřejně označil pravoslaví za "nejplodnější formu křesťanství po stránce náboženské i národní". V září 1921 proto odcestoval do Bělehradu, kde ho Srbská pravoslavná církev 25. září 1921 vysvětila na biskupa pro Moravu. při obřadu přijal mnišské jméno Gorazd. Od této chvíle byl Matěj Pavlík jako biskup znám už jen pod jménem Gorazd.
Rozpor mezi pravoslavnou orientací biskupa Gorazda a směřováním většiny Církve československé se nepodařilo překlenout, a tak biskup Gorazd i s částí svých stoupenců 21. června 1924 z církve formálně vystoupil. Po schválení církevní ústavy československým státem i Srbskou pravoslavnou církví vznikla samostatná Česká pravoslavná eparchie se sídlem v Praze, působící pod srbskou jurisdikcí.
Budovatel církve na Moravě
Následujících téměř dvacet let zasvětil biskup Gorazd budování prakticky od nuly vznikající pravoslavné církevní struktury. V letech 1934 až 1942 žil a pracoval v moravských Řimicích, kam se dočasně přesunulo i ústředí celé eparchie. Podílel se na výstavbě nové olomoucké katedrály z roku 1939, kterou nechal zasvětit svatému Gorazdu I. – jednomu z pěti hlavních žáků Cyrila a Metoděje, na jehož počest sám při biskupském svěcení přijal své jméno. Hlavním stavitelem katedrály byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se podílel i na zednických pracích a chrám následně vyzdobil vlastními freskami – projektu, kterému se SPN věnoval v samostatném článku.
Biskup Gorazd byl přitom nejen správcem, ale i autorem: napsal zkrácenou příručku bohoslužebných obřadů (Trebnik, 1931) a pamětní spis o právním postavení pravoslavné církve v Republice československé (1932). Je mu připisována i kniha o životě Cyrila a Metoděje z roku 1936 pod pseudonymem P. Malý, osnovy pro výuku pravoslavného náboženství ve školách (1937) a průvodce po nové olomoucké katedrále (1940).
Sebeobětování
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 poskytla pravoslavná církevní obec skupině parašutistů úkryt v kryptě katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Azyl jim nabídl věřící Jan Sonnevend, předseda sboru starších církevní obce, se souhlasem kaplana otce Vladimíra Petřka, který o situaci informoval děkana chrámu otce Václava Čikla.
Samotný biskup Gorazd se o ukrývaných výsadkářích dozvěděl až večer 11. června 1942, v den vyhlazení Lidic. Ihned se sešel s otcem Petřkem a otcem Čiklem a naléhal na co nejrychlejší přemístění parašutistů na bezpečnější místo; sám následně odjel na čtyřdenní cestu do Berlína. Kvůli udání jednoho z parašutistů, Karla Čurdy, k plánovanému přesunu 18. června už nedošlo. Toho dne nad ránem obklíčilo chrám na osm set příslušníků SS a gestapa. Po sedmihodinovém boji zahynuli všichni ukrývaní parašutisté – část v boji, část se poslední kulkou zastřelila sama.
Poté, co byli parašutisté již mrtví, napsal biskup Gorazd dopisy předsedovi protektorátní vlády, ministru školství Emanuelu Moravcovi a úřadu říšského protektora, v nichž vzal veškerou odpovědnost za ukrývání parašutistů na sebe. Podle historických pramenů v dopisech doslova napsal, že se úřadům dává "k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třeba i smrti". Tímto krokem sledoval, aby nacisté nevyhlásili stanné právo a nepřistoupili ke kolektivní odplatě na dalších členech církevní obce. Dopisy zůstaly bez odezvy a biskup Gorazd byl 25. června 1942 zatčen a následně vyšetřovateli mučen.
Poprava
Soud s biskupem Gorazdem, otcem Čiklem, otcem Petřkem a Janem Sonnevendem proběhl společně 3. září 1942 a skončil rozsudkem trestu smrti zastřelením za ukrývání atentátníků na Heydricha. Biskup Gorazd, otec Čikl a Jan Sonnevend byli popraveni následující den, 4. září 1942 ve 14.35, na Kobyliské střelnici v Praze; otce Petřka popravili o den později, tedy 5. září 1942.
Na represích to zdaleka neskončilo. Dne 27. září 1942 byla celá česká pravoslavná církevní obec pod srbskou a cařihradskou jurisdikcí úředně rozpuštěna, majetek zkonfiskován, chrámy zapečetěny a bohoslužby zakázány. Všichni duchovní byli deportováni na nucené práce do Německa a celkem bylo popraveno dvanáct představitelů pražské církevní obce. Jak uvádí web rodné Gorazdovy obce Hrubá Vrbka, jednadvacetileté působení biskupa Gorazda v čele církve tak trvalo stejně dlouho jako kdysi působení svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě.
Cesta ke svatořečení
Srbská pravoslavná církev považovala biskupa Gorazda za mučedníka a světce od jeho smrti a oficiálně ho jako svatého kanonizovala v roce 1961. V samotném Československu proběhlo slavnostní svatořečení až o čtvrt století později, ve dnech 4. až 6. září 1987, v olomoucké katedrále zasvěcené svatému Gorazdu I. Obřadu předcházela pouť na místa spjatá s jeho životem – do rodné Hrubé Vrbky a do Mikulčic. Protože bylo tělo popraveného biskupa spáleno, nemá po něm církev na rozdíl od řady jiných světců k dispozici žádné tělesné ostatky.
Dodnes jeho odkaz žije v pražské katedrále svatých Cyrila a Metoděje, jejímž byl biskupem a která se stala místem posledního odporu parašutistů, v olomoucké katedrále, kterou nechal postavit a zasvětit svému patronu Gorazdu I., i v rodné Hrubé Vrbce, kde vznikl malý mužský monastýr svatého Gorazda, a ve Vilémově, kde dodnes funguje ženský monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice. Každý rok 4. září se v pražském chrámu v Resslově ulici i přímo na Kobyliské střelnici scházejí věřící k bohoslužbám a pietním aktům přesně v čas odpovídající hodině jeho popravy – tak, jak se to děje i dnes.
