Místo PCČZS ve světové pravoslavné rodině

Úvod

Každá místní církev existuje v konkrétním historickém, geografickém a kulturním kontextu, který zásadně formuje její identitu, liturgickou praxi i mezicírkevní vztahy. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku není v tomto ohledu výjimkou. Pochopení jejího místa ve světové pravoslavné rodině vyžaduje pohled jak do její historické geneze, tak do současné pastorační a administrativní reality. Tento článek si klade za cíl načrtnout základní historické milníky vzniku a vývoje naší místní církve, zasadit ji do širšího kontextu světového pravoslaví a kriticky reflektovat aktuální výzvy, jimž čelí v oblasti identity, mezicírkevních vztahů a misijního směřování.

1. Historické počátky a kanonická geneze

Za kanonický vznik každé místní církve je považováno vysvěcení prvního biskupa a zřízení řádné kanonické církevní struktury. V případě naší církve je situace specifická tím, že její historické kořeny sahají až do 9. století, zatímco novodobá církevně-správní kontinuita se formovala teprve ve století dvacátém.

Prvním biskupem na území dnešní České republiky a Slovenska byl v 9. století svatý Metoděj, apoštol Slovanů, jehož misijní dílo spolu s bratrem Cyrilem položilo základy slovanské křesťanské vzdělanosti. Po jeho zesnutí převzal biskupský úřad jeho učedník Gorazd I., který je tak přímým duchovním předchůdcem pozdějšího biskupa novodobé církve — a není náhodou, že tento historický odkaz je v tradici naší církve vědomě a programově připomínán. Po vyhnání Metodějových učedníků z Velké Moravy východní křesťanství na tomto území fakticky zaniklo. K jeho obrození došlo až v průběhu 19. století, a to především v souvislosti s přílivem pravoslavných migrantů, pod jejichž vlivem začalo pravoslaví postupně přijímat i místní obyvatelstvo.

Na počátku 20. století vstoupila do tohoto prostředí další významná skupina: část bývalých římských katolíků, kteří opustili svoji církev, se začala hlásit k pravoslaví a připojila se ke Srbské pravoslavné církvi (SPC). Roku 1921 byl pro pravoslavné věřící v českých zemích vysvěcen biskup Gorazd — světským jménem Matěj Pavlík, bývalý katolický kněz — čímž vznikla novodobá kanonická církevní jednotka jako součást SPC. Paralelně na Podkarpatské Rusi, tehdy autonomní části Československé republiky, vznikala analogická církevní struktura pod správou nišského biskupa Dosifeje (Vasiče).

Roku 1923 byl v Konstantinopolském patriarchátu vysvěcen Savvatij jako arcibiskup pražský a celého Československa, čímž se na území republiky otevřelo přímé soupeření mezi srbskou a konstantinopolskou jurisdikcí. Tato jurisdikční rozepře, charakteristická pro formativní období mnoha mladých pravoslavných církví, byla vyřešena roku 1926 ve prospěch srbské jurisdikce: Pražská pravoslavná eparchie byla řádně uspořádána a státem uznána.

Po druhé světové válce naše církev změnila jurisdikci — tentokrát na Moskevský patriarchát — a roku 1951 obdržela od Moskvy autokefalitu, tedy plnou kanonickou samostatnost. Tento akt však po dlouhá desetiletí neuznávaly církve konstantinopolského okruhu, pro něž postrádal ekumenický konsenzus. Teprve roku 1998 bylo toto uznání uděleno a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku byla zařazena mezi čtrnáct všeobecně uznávaných autokefálních pravoslavných církví. Tímto okamžikem završila svůj kanonický vývoj a zaujala plnoprávné místo ve světové pravoslavné rodině.

2. Kulturní a eklesiologická orientace církve

Identita každé místní církve se neformuje jen historicky a kanonicky, ale také skrze živé vztahy — liturgické, pastorační i mezicírkevní. V tomto smyslu je naše církev od počátku svého novodobého vývoje výrazně ovlivněna slovanským kulturním prostředím.

Demografická skladba věřících i duchovních odráží tuto skutečnost jednoznačně: Příkladem pro tento článek je Pražská eparchie, kdy přibližně 70 procent duchovních této eparchie tvoří přistěhovalci z Ukrajiny, Ruska, Srbska, Rumunska a Moldavska. Přirozeným důsledkem je skutečnost, že bohoslužebným jazykem většiny farností eparchie je církevní slovanština — jazyk, který tyto komunity sdílí a který vnímají jako nejvhodnější výraz liturgické tradice. Část duchovních české národnosti rovněž slouží v církevní slovanštině, a to na výslovné přání svých farníků.

Tato jazykově-kulturní orientace má své opodstatnění. Platí obecná antropologická zákonitost: s těmi, jimž rozumíme, se snáze stýkáme a navzájem se ovlivňujeme. Slovanské místní církve sdílejí nejen jazykovou příbuznost, ale i společné liturgické dědictví, ikonografické tradice a teologické akcenty. Jejich vzájemná blízkost je tedy přirozená a legitimní. V posledních letech lze nicméně sledovat i novou tendenci: vědomou snahu o rozvíjení vztahů s církvemi tzv. řeckého světa — tedy s Ekumenickým patriarchátem, Řeckou pravoslavnou církví a dalšími helenofonnními tradicemi. Tato tendence svědčí o zrání církve, která si uvědomuje, že pravoslavná rodina přesahuje hranice jediné kulturní oblasti.

Je třeba zdůraznit, že mezicírkevní vztahy nesmějí být redukovány na „církevní politiku" v negativním slova smyslu — tedy na preferování určitých patriarchátů z důvodů geopolitických či kulturních sympatií. Pravoslavná eklesiologie vychází z principu bratrství místních církví, které jsou si rovny v důstojnosti, třebaže různé v tradicích. Všechny místní církve sdílejí stejné evangelium, stejnou apoštolskou víru a stejnou eucharistickou zkušenost — a právě v tom spočívá základ jejich jednoty.

3. Česká pravoslavná tradice jako misijní kapitál

Specifickým rysem naší církve je skutečnost, že působí v prostředí, kde pravoslaví není historicky zakořeněno jako dominantní náboženská tradice. To s sebou nese zvláštní misijní odpovědnost — a zároveň jedinečnou příležitost.

Klíčovým předpokladem efektivní misie je zakořenění v místní kultuře a dějinách. Odkaz biskupa Gorazda, jeho spolupracovníků, novomučedníků katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje a mnoha dalších duchovních i věřících z Čech, Moravy, Slezska a Slovesnska představuje v tomto smyslu nepominutelný duchovní a historický kapitál. Tato tradice, třebaže svým vznikem mladá, je nerozlučně spjata s touto zemí, s tímto národem a s jeho moderními dějinami. Je to právě ona, čím se naše církev jedinečně vyznačuje v kontextu světového pravoslaví — a co ji přibližuje místnímu obyvatelstvu způsobem, jímž žádná jiná pravoslavná jurisdikce nedisponuje.

Jeden pravoslavný misionář v Japonsku z formuloval tento misijní poznatek: než tě někdo začne poslouchat, musíš mluvit jeho jazykem. A chceš-li, aby ti uvěřil, musí vidět tvou lásku k jeho kultuře. Není možné pohrdat kulturou národa, kterému chceš něco sdělit .

Tento princip má přímé praktické důsledky pro pastorační život Církve. Ku příkladu v Pražské eparchii v každodenní realitě lze pozorovat, že duchovní různých národností se pohybují převážně ve svých zavedených komunitních kruzích a vzájemné přesahy jsou spíše výjimkou než pravidlem. Duchovní přicházející z Ukrajiny a dalších pravoslavných zemí se zpravidla nezúčastňují svátků, bohoslužeb a událostí spjatých s českou pravoslavnou tradicí a historií; čeští duchovní zase nezřídka chybí na bohoslužbách ve farnostech s převážně migrantním věřícím lidem.

Obzvláště znepokojivou skutečností je, že duchovní, kteří v Pražské eparchii působí krátce nebo teprve krátce přišli, mnohdy ani neznají šíři české pravoslavné tradice a historie. Přitom tato tradice — třebaže mladá — je pevně zakotvena v odkazu vladyky Gorazda, patří této zemi a tomuto národu a jako taková si zasluhuje být důkladně poznána, respektována a vědomě prosazována. Je to právě ona, co naši církev činí výjimečnou v rodině světového pravoslaví, co nás spojuje s místním prostředím a co nám otevírá cestu k těm, jimž chceme přinést poselství evangelia.

Závěr

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku stojí před výzvou, která je zároveň teologická, pastorační i kulturní: jak zachovat a dále rozvíjet svou zakořeněnost ve světové pravoslavné tradici a zároveň hlouběji vrůst do prostředí, v němž působí. Odpověď na tuto výzvu nelze hledat v jednostranném příklonu k jednomu kulturnímu okruhu — slovanskému ani řeckému — nýbrž v autentickém prožívání pravoslavné sobornosti, která v sobě zahrnuje všechny národy a kultury, aniž by kteroukoli z nich absolutizovala.

Místní pravoslavná tradice, živená odkazem sv. Cyrila a Metoděje, biskupa Gorazda a novomučedníků a dalších jejich spolupracovníků, není zátěží ani okrajovou záležitostí — je mostem mezi pravoslavným světem a touto zemí. Jejím vědomým pěstováním, vzájemným respektem mezi duchovními různých národností a otevřeností vůči celé šíři pravoslavné tradice může naše církev naplňovat své misijní poslání způsobem, který bude věrohodný jak pro místní obyvatelstvo, tak pro věřící přicházející z pravoslavných zemí.

Přečtěte si také