Proces s pravoslavnou církví 1942: cesta ke Kobyliské střelnici

Ilustrační obrázek SPN.

Pozn. red.: Zdrojem informací k tomuto článku je z velké části studie historika Martina Jindry - "Česká pravoslavná církev v letech 1942–1945" (ÚSTR)

Ve středu 27. května 1942 provedli českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš v pražské Libni atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Přesně o čtyři měsíce později, 27. září 1942, byl zveřejněn výnos o rozpuštění České pravoslavné eparchie.

Sedm statečných v kryptě

Po atentátu byli parašutisté nuceni skrývat se. Pravoslavný kaplan otec Vladimír Petřek, předseda sboru starších pražské církevní obce Jan Sonnevend a duchovní správce otec Alois Václav Čikl se rozhodli poskytnout jim pomoc. Přesně v okamžiku, kdy si všichni tři plně uvědomovali, že tím dávají v sázku nejen svůj vlastní život, ale i životy svých nejbližších. Kontakt mezi kaplanem otcem Petřkem a hlavním podporovatelem parašutistů, sokolským činovníkem Janem Zelenkou-Hajským, zprostředkoval právě předseda sboru starších Jan Sonnevend spolu s bývalým legionářem Petrem Fafkem. Sedm parašutistů se nakonec ukrylo v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na pražském Novém Městě. O jejich přítomnosti věděl i kostelník Václav Ornest a jeho zeť Karel Louda, oba zavázaní mlčenlivostí.

Zajímavý je při tom příběh samotného kostelníka Ornesta, ve třicátých letech byl činovníkem Národní obce fašistické, zároveň ale v letech 1938–1941 spolu s žalmistou Alexandrem Terleckým opakovaně kmotroval při křtech Židů v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Jeho mlčení o ukrytých parašutistech i pomoc pronásledovaným ukazují, že skutečné rozdělení oněch dnů nevedlo úhledně podle politických nálepek.

Reportáž z roku 2025

Biskup Gorazd zpočátku o úkrytu parašutistů v chrámu vůbec nevěděl. Kaplan otec Petřek, duchovní správce otec Čikl i předseda sboru starších Jan Sonnevend drželi celou operaci v nejpřísnější tajnosti i před svým představeným – zčásti proto, aby biskupa ušetřili přímého nebezpečí, zčásti proto, že pobýval střídavě v Praze a na Moravě.

Zlom nastal 11. června 1942, bezprostředně poté, co protektorátní rozhlas oznámil vyhlazení Lidic. Rozsah nacistického běsnění Jana Sonnevenda vyděsil natolik, že se rozhodl biskupa Gorazda neprodleně varovat. Zastihl ho právě ve chvíli, kdy se biskup Gorazd chystal na cestu do Německa. Biskup měl o víkendu 13.–14. června v Berlíně po boku metropolity Serafima Ladeho asistovat při svěcení nového biskupa, archimandrity Dionýsia (Milana Stránského).

Zpráva o parašutistech ukrytých pod podlahou pravoslavného katedrálního chrámu biskupa Gorazda hluboce zasáhla a vyděsila. Ve světle lidického masakru si okamžitě uvědomil, že v sázce není jen život několika duchovních, ale existence celé české pravoslavné církve a tisíců nevinných lidí. Důrazně proto předsedovi sboru starších Sonnevendovi nařídil, aby byli parašutisté z krypty co nejrychleji přemístěni do jiného úkrytu. Sonnevend mu to slíbil a kaplan otec Petřek se o to prostřednictvím odboje skutečně pokoušel. V Praze paralyzované heydrichiádou, policejními raziemi a stanným právem však již nebylo možné najít nové bezpečné útočiště pro sedm mužů včas.

Zleva doprava: otec Alois Václav Čikl, kaplan otec Vladimír Petřek a Jan Sonnevend. Foto: ČT24

Když se biskup Gorazd 15. června vrátil z Berlína do Prahy, doufal, že parašutisté chrám opustili. Zbývaly však pouhé desítky hodin – 16. června se na gestapu přihlásil zrádce Karel Čurda a 18. června ráno obklíčily pravoslavný katedrální chrám v Resslově ulici stovky příslušníků jednotek SS a gestapa. Biskup Gorazd po boji v kryptě neutekl. Ve snaze zachránit své věřící vzal dopisem protektorátním úřadům veškerou vinu na sebe.

Zrada, která rozhodla

Tři týdny pátrání zůstávaly bezvýsledné. Zlom přinesla až zrada Karla Čurdy, člena výsadku Out Distance, který namísto návratu do krypty odešel do úkrytu u matky v Nové Hlíně. Jeho rozsáhlá výpověď na gestapu v Petschkově paláci, které předcházel anonymní udavačský dopis z 13. června, přivedla vyšetřovatele nejprve k rodinám podporovatelů a následně přímo k pravoslavnému katedrálnímu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Sehrála v tom roli i vyhlášená krátkodobá amnestie pro ty, kdo doposud neučinili oznámení o účastnících atentátu – psychologicky dobře mířený tah, který spolu s všudypřítomným terorem posunul vyšetřování kupředu.

Jako první z pravoslavných byl 18. června 1942 kolem třetí hodiny ranní zatčen kaplan otec Vladimír Petřek. V rámci akce „Kostel" následovali kostelník Václav Ornest a otec Alois Václav Čikl. Téhož večera se z rozhlasu dozvěděla veřejnost, že atentátníci byli dopadeni v jednom z pražských chrámů. Katedrální chrám v Resslově ulici byl vydrancován a uzavřen, vydávání pravoslavného Věstníku zakázáno.

Biskup Gorazd učinil 19. června poslední pokus zachránit svou církev – dopisem ministru školství Emanuelu Moravcovi oznámil, že z kanonických důvodů zastavuje bohoslužby v postiženém pravoslavném katedrálním chrámu až do rozhodnutí svého církevního představeného, metropolity Serafima, a žádal, aby mohl aspoň provizorně zajistit nejnutnější duchovenskou službu.

Svolávám Eparchiální radu pravoslavné církve v Čechách a na Moravě k mimořádné schůzi, aby jako správní orgán církve učinila opatření, jež jí podle církevní ústavy přísluší učinit, a aby vydala projev k události, s níž se církev neztotožňuje a nikdy nemůže ztotožnit, a kterou s největším rozhořčením zavrhuje a zatracuje.

Jako nejvyšší církevní činitel v Čechách a na Moravě jsem též povinen učinit opatření, aby bylo umožněno – v zájmu veřejném i církevním – nerušené vedení duchovního úřadu farního v Praze, ježto – jak jsem se dozvěděl – oba pravoslavní duchovní vykonávající tento úřad v Praze, byli v zájmu vyšetřování případu zajištěni státní policií. - z dopisu biskupa Gorazda adresovanému Emanuelu Moravcovi z 19. června 1942

Nebyl vyslyšen. O šest dní později, 25. června 1942, byl v Horních Počernicích sám zatčen – přičemž zatýkací komando kvůli shodě příjmení nejprve omylem vtrhlo do sousedního domu rodiny Alexandra Pavlíka, než dorazilo na správnou adresu.

Výslechy pod dohledem „Řezníka"

Vyšetřování pravoslavné církve vedl především Kurt F. Oberhauser, extravagantní tajemník církevního oddělení gestapa, který se nechal fotografovat v ukořistěných pravoslavných bohoslužebných rouchách. Svědek Bedřich Bádelt ho po válce popsal jako člověka, který zajištěné duchovní osobně bil a týral, nebo je nechával týrat svými podřízenými; podobně vypovídal i Oberhauserův spolupracovník Fritz Kiesewetter. Sám Oberhauser po válce tvrdil, že sice věděl o tajném předpisu o takzvaném zostřeném výslechu, ale že prý netušil, že by se v Petschkově paláci vůbec někdo bil. Budova, kde sídlilo gestapo, byla v té době v Praze obecně známá krutostí, s jakou se ve výsleších zacházelo s vězni – bili je pěstmi i obušky, svazovali do takzvaného kozelce a nechávali ležet na celách s vodou na podlaze. 

Oberhauser osobně vyslýchal biskupa Gorazda, otce Čikla, kaplana otce Petřka i částečně předsedu sboru starších Jana Sonnevenda. Podle dochovaných svědectví nesl výslechy nejhůř otec Čikl. Utrpení zatčených pravoslavných duchovních přitom neskončilo jen u čtveřice hlavních obžalovaných – během léta 1942 gestapo zatýkalo i další rodiny spojené s podporou parašutistů, z nichž mnozí skončili v říjnu popraveni v Mauthausenu.

Štvavá kampaň v novinách

V polovině července 1942, souběžně s vyšetřováním, spustil protektorátní tisk cílenou mediální kampaň, která měla připravit veřejnost na chystaný proces. Jen v listu Národní politika od 15. července vycházela série článků, některé přejaté z německy psaných listů, s výmluvnými titulky jako „Kostel azylem vrahů" nebo „Politická vina české pravoslavné církve". Podobné texty otiskovaly i Lidové noviny, Národní střed, České slovo, Venkov, Arijský boj či Polední list. Biskup Gorazd v nich byl líčen jako člověk, který si z církve vybudoval soukromý podnik, „komediant, prohnaný až do morku kostí". Propaganda přitom cynicky zneužila i jeho vlastní, zabavenou korespondenci – dopis metropolitovi Serafimovi, ve kterém biskup Gorazd žádal o modlitby a odsuzoval zneuctění posvátného místa, byl v novinách interpretován jako důkaz farizejské přetvářky.

Nejbolestivější je z dnešního pohledu dopis, který koncipoval dolnokounický pravoslavný duchovní správce otec Josef Neruda ministru Moravcovi ve dnech, kdy jeho pražští spolubratři procházeli vlastní křížovou cestou – veřejně se v něm distancoval od pražské církevní obce a vyjádřil věrnost protektorátnímu prezidentovi i Říši. Šlo o ojedinělé, o to bolestivější selhání zevnitř samotné církve. 

Proces v Petschkově paláci

Samotné přelíčení se konalo ve čtvrtek 3. září 1942 v zasedací síni Petschkova paláce. Jeho konání schválil už v polovině srpna osobně Adolf Hitler – šlo tedy o proces s nejvyšším možným politickým krytím, který měl posloužit i jako propagandistická zbraň proti londýnské exilové vládě prezidenta Beneše. Nahrávací zařízení, jímž byl pořizován zvukový záznam na gramofonové desky, se spustilo přesně ve 14 hodin. Soudu předsedal šéf pražského gestapa Hans Ulrich Geschke, přísedícími byli JUDr. Josef Witiska a kriminální komisař Heinz Pannwitz, žalobu zastupoval Wilhelm Schultze. Mezi pečlivě vybraným obecenstvem sedělo dvacet prověřených protektorátních novinářů, kteří měli v následujících dnech proces popsat v tisku, a na příkaz samotného Josepha Goebbelse dorazil z Berlína i zástupce ministerstva propagandy. 

Pestrý týden č. 37/1942 - Zdroj: Fronta.cz

Po úvodní řeči předsedy Geschkeho následovaly výslechy v pořadí předseda sboru starších Jan Sonnevend, kaplan otec Vladimír Petřek, biskup Gorazd a duchovní správce otec Alois Václav Čikl, v případě potřeby vzájemně konfrontovaní. Během výslechu biskupa Gorazda opět posloužila jako důkazní materiál jeho zabavená korespondence. Otec Čikl jako jediný z obžalovaných požádal o tlumočníka – jeho práce byla podle pozdějšího hodnocení silně kritizována pro nepřesnosti a svévolné rozšiřování otázek. I přes důkladnou přípravu musel žalobce nakonec připustit, že obžalovaní nepřiznali víc, než k čemu je gestapo dokázalo přinutit na základě už zjištěných faktů. Zvlášť vyhýbavě vypovídal kaplan otec dr. Petřek, který v některých případech výpověď zcela odmítl a držel se zásady přiznat jen to, co mu bude s jistotou prokázáno – čímž podle dostupných svědectví zachránil životy několika svým spolupracovníkům.

Po skončení výslechů navrhl žalobce všem čtyřem obžalovaným trest smrti. Soud se odebral k poradě před pátou hodinou a rozsudek byl vynesen před půl šestou – v podstatě jen formální potvrzení výsledku, který byl daný už předem.

Obžalovaní předseda rady starších české pravoslavné církve srbského vyznání Sonnevend, biskup této církve Gorazd-Pavlík, kaplan Petřek a farář Čikl odsuzují se podle nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu k smrti. Jejich jmění se zabavuje." - ze studie M. Jindry

Obžalovaní ho přijali bez viditelného překvapení. Z německého hodnocení procesu, které se dochovalo, vyplývá, že byl vnímán vesměs kladně; jedinou vážnější výtkou bylo, že obžalovaní nebyli ve vazbě dostatečně „vyškoleni pro spoluhru" – tedy že se během výslechů nechovali dostatečně poddajně k předem připravenému scénáři.

Kobyliská střelnice

Biskup Gorazd, duchovní správce otec Alois Václav Čikl a předseda sboru starších Jan Sonnevend byli zastřeleni 4. září 1942 ve 14.00 hodin na Kobyliské střelnici v Praze-Kobylisích – místě, které za druhého stanného práva sloužilo nacistům jako popraviště pro desítky dalších obětí, včetně například téměř celé rodiny Vosmíkových o pár měsíců dřív. Kaplan otec Vladimír Petřek byl na stejném místě popraven o den později, 5. září, ve 12.00 hodin. 

Jména zástupců Čs. pravoslavné církve popravených za ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha

Mauthausen

Popravou čtveřice hlavních obžalovaných perzekuce ani zdaleka neskončila. Za pomoc parašutistům bylo v souvislosti s heydrichiádou uvězněno celkem 262 Čechů, transportováno do koncentračního tábora Mauthausen a tam 24. října 1942 zastřeleno – mezi nimi devět dalších členů pražské pravoslavné katedrální kongregace: manželka otce Čikla Marie Čiklová, sekretářka biskupa Gorazda Marie Gruzínová, manželka předsedy sboru starších Marie Sonnevendová i její dcera Ludmila Ryšavá, kostelník Václav Ornest s manželkou Františkou a dcerou Miluší, a manželé Marie a Karel Loudovi. 

Rozpuštění církve a hromadné zatýkání

V předvečer svátku svatého Václava, 27. září 1942 – přesně rok po jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem – vydal jeho nástupce Kurt Daluege výnos, kterým byla s okamžitou platností rozpuštěna Česko-pravoslavná náboženská obec srbské a cařihradské jurisdikce, zakázána veškerá její činnost a zabaven veškerý majetek. Zprávu o tomto opatření se většina pravoslavných duchovních dozvěděla přímo z vězeňských cel – přišla symbolicky krátce po svátku Povýšení svatého Kříže, kdy si pravoslavní křesťané připomínají Kristovo utrpení.

O den dřív, 26. září 1942, spustilo gestapo rozsáhlou zatýkací akci napříč celou eparchií. V Řimicích, sídle eparchiální rady, byli zatčeni téměř všichni přítomní duchovní, ve Vilémově u Litovle duchovní správce otec JUDr. Václav Zdražila i laičtí funkcionáři, v Chudobíně duchovní správce otec Otakar Rostislav Hoffmann. Podruhé byl zatčen i stavitel moravských pravoslavných chrámů otec Vsevolod Kolomacký – poprvé ho gestapo zadrželo už 12. září v Olomouci. Celkem bylo v olomoucké věznici drženo čtyřiadvacet zástupců pravoslavné církve. Většina laiků byla po několika dnech propuštěna, duchovní čekalo nucené pracovní nasazení v Německu – ne všichni se ale dožili konce války: třebíčský pokladník Jan Novotný zemřel přímo v brněnském vězení, střemeníčský kostelník Josef Mlčoch zahynul v důsledku nuceného nasazení.

Při samotném zatýkání se gestapáci podle svědectví brněnského duchovního otce Josefa Rosáka nezastavili ani před svatostánkem – s hořícími cigaretami v ústech prohledávali chrám a nečistýma rukama znesvětili evangelium, kříž i svaté dary připravené k liturgii, než teprve cynicky oznámili rozpuštění církve. 

Co zbylo po válce

Když věřící v čele s chrámovým starostou Josefem Šemberou 10. května 1945 poprvé znovu vstoupili do pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, našli ho naplněný lavicemi až do několikametrové výšky, prestol i roucha uloupené nebo rozšlapané, ikonostas poškozený střelbou. První poválečné bohoslužby se musely sloužit před chrámem. Postupně se dařilo dohledávat rozkradený a zabavený majetek – od bohoslužebných rouch nalezených u pražského továrníka až po vladykovo vlastní roucho, které se po prodeji vetešníkovi vrátilo do církve díky dobrovolnému dárci. Za válečné škody vyčíslila církev v září 1945 ztrátu přibližně 25 milionů tehdejších korun. Z původních dvaadvaceti kněží, kteří před rozpuštěním sloužili v rámci eparchie, jich v létě 1945 zbylo patnáct. 

Biskup Gorazd byl Srbskou pravoslavnou církví kanonizován jako svatý mučedník v roce 1961, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku ho jako novomučedníka svatořečila v Olomouci ve dnech 4.–6. září 1987 – přesně čtyřicet pět let po jeho popravě.

Přečtěte si také