Památkář o obnově chrámu sv. Michaela na Petříně

Chrám svatého archanděla Michaela v Kinského zahradě na Petříně se po téměř šesti letech od ničivého požáru blíží k dokončení obnovy. O tom, co dělá tuto stavbu tak výjimečnou a jak náročný byl proces její záchrany, jsme oslovili Ing. arch. Ondřeje Šefců z Národního památkového ústavu, jednoho z odborníků, kteří se na dohledu nad obnovou podílejí.

V čem spočívá architektonická jedinečnost tohoto chrámu? Jaké jsou nejvýraznější rysy tzv. lemkovské architektury?

„Jedinečnost cerkve na Petříně spočívá v její autenticitě. Jde o stavbu přenesenou z Ukrajiny ve 20. letech 20. století, kde byla zbudována v roce 1730. Ke specifikům lemkovské architektury patří trojdílná dispozice a stupňovité báně kryté šindelem.“

Dnes chrám z většiny netvoří původní materiál. Z celé dubové konstrukce, kterou tvoří tři sruby spojené v jeden celek, zůstalo autentických a obnovitelných zhruba 50 %, střecha shořela zcela, ale nejde o repliku v pravém slova smyslu. Řemeslníci obnovují stavbu na místě, ve stejné konstrukci a stejnými dobovými postupy, takže si zachovává svou historickou podobu i hmotu, kterou jde jen doplňovat, ne nahrazovat celou.

Trojdílná dispozice, o které mluví Šefců, znamená, že se půdorys chrámu člení na tři přibližně čtvercové roubené části: oltářní prostor, hlavní loď a tzv. "babinec" vyhrazený ženám, nad nimiž se zvedají věže se stanovými střechami krytými dřevěným šindelem.

Vygenerováno AI.

Konkrétně tento chrám navíc není čistě lemkovský: byl zbudován v lemkovském stavebním slohu, ale později byl obohacen o prvky lidového baroka – především o barokní cibulovité báně, kterými byly věže doplněny při jednom z jeho dřívějších stěhování ještě na Podkarpatské Rusi. Všechny tři věže jsou navíc polychromované ve třech barvách – bílé, zelené a červené. Samotná stavba měří přibližně 14 metrů na délku a 8 metrů na šířku, hlavní věž nad babincem dosahuje výšky přes 17 metrů.

Proč se chrám přesunul do Prahy a proč právě do Kinského zahrady?

„Chrám v původní lokalitě byl nahrazen zděnou modernější stavbou a původní objekt měl být zbořen. Z tohoto důvodu byl zakoupen Československým státem pro nově vznikající expozici v zahradě Kinských.“

Stavbu tedy nezachránila plánovaná péče o památku, ale shoda okolností. Obec dostala novou, modernější svatyni a ta stará měla jít k zemi. Chrám byl tedy stěhovaný nadvakrát – poprvé v roce 1793, kdy ho obec Velké Loučky prodala větší a bohatší vesnici Medvedivci (při této příležitosti získal i zmíněné barokní báně), a podruhé právě v roce 1929, kdy ho Rusíni jako typickou ukázku lidové stavby Podkarpatské Rusi nabídli k prodeji Praze.

Hlavní město ho tehdy odkoupilo za 32 tisíc tehdejších korun, chrám byl kompletně rozebrán, každý díl očíslován a čtyřmi vagony převezen do Prahy, kde ho znovu postavili v Kinského zahradě na Petříně, symbolicky u příležitosti oslav 10. výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Teprve tento zájem tehdejšího Československa proměnil hrozící demolici v přesun a nové využití, díky němuž chrám dodnes stojí – byť dnes už podruhé „znovu postavený“, tentokrát po požáru.

Dobový výstřižek - Chrám sv. Michaela - Zdroj: Letem světem, 1929

Jak náročné bylo posoudit, které trámy lze po požáru ještě zachránit? Jak se vybíraly a kolik procent je dnes autentických?

„Z původní konstrukce dolního srubu se podařilo zachránit cca 80 % trámů, ze střech nic – krovy byly nenávratně zničené. Při výběru trámů k záchraně byla užita zásada, že pokud není poškození do hloubky 5 cm, tak byl trám použit znovu. U rohových spojů byla při opravě využita metoda vložení doplňků u chybějících částí.“

Bezprostředně po požáru panovaly obavy, že z chrámu zbyl jen popel, teprve podrobný průzkum ukázal, že spodní část srubu je z velké části zachranitelná, zatímco střešní konstrukce a věže musely vzniknout prakticky od nuly. Metoda „vložení doplňků“, o které mluví Šefců, je standardním konzervátorským postupem u historických dřevěných konstrukcí: poškozená část trámu se nevyřezává celá, ale nahrazuje se jen chybějící kus, čímž se maximalizuje podíl původního, autentického materiálu.

Proč bylo nutné trvat na tradičních tesařských technologiích místo modernějších postupů?

„Původní trámy kostela byly zhotoveny ručně přisekáváním sekyrami. Nové doplňky u srubu bylo nutno zhotovit stejnou technologií, aby se neodlišovaly od původních. Ručně sekané dřevo má lepší životnost, pro stavbu byly dokonce vybrány a pokáceny vhodné stromy. Všechno je provedené z dubu.“

Rozdíl mezi ručním přisekáváním a strojním řezáním není jen estetický. Při sekání sekyrou se přerušují dřevní vlákna šikmo a povrch se částečně zhutňuje, což zpomaluje vsakování vlhkosti do dřeva – zatímco pila vlákna rozřízne rovně a povrch zůstává „otevřenější“. Proto řemeslníci dřevo pro doplňky nejen ručně opracovávali, ale pro stavbu byly přímo vybrány a pokáceny konkrétní vhodné duby v pražských městských lesích, aby odpovídaly kvalitou i vlastnostmi původnímu materiálu.

Jeden z tesařů, kteří na obnově pracují, Jiří Zdislav Jankovský, v reportáži iROZHLASu popsal, že se stromy nekácely nahodile ani jen podle kalendářního data, ale podle tradičního pravidla. Sami chodí po lese a "Pak si je sami kácíme podle lunárních fází, ručně osekáváme tak, jak to dělali dědové. A pak to tady montujeme. Máme ruční pily, ruční sekery, ruční nářadí,“ řek tehdy pan Jankovský.

---

Kdo je Ondřej Šefců

Ondřej Šefců je absolventem Fakulty architektury ČVUT a v oboru památkové péče pracuje od roku 1983, dnes jako ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Praze. Za svou kariéru dohlížel na obnovu řady významných památek – mimo jiné Valdštejnského paláce pro Senát ČR, Staronové synagogy, Klementina, Karlova mostu, hradu Křivoklát či zámku Kratochvíle – a je také autorem několika odborných publikací, například knihy Kamenný most v Praze o historii Juditina a Karlova mostu.

SPN dříve informoval: Obnova pravoslavného chrámu sv. Michaela na Petříně se blíží ke konci. Unikátní dřevěný chrám ze 17. století, který v roce 2020 zničil požár, prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Vzácná památka z Podkarpatské Rusi se brzy dočká své původní krásy.