Svoboda a předurčení: jak pravoslaví chápe lidskou vůli

ilustrační obrázek SPN

"Bůh přece ví už teď, jak to se mnou nakonec dopadne. Tak k čemu je dobré se vůbec snažit?" Tuhle otázku si dřív nebo později položí skoro každý věřící člověk. Odpověď na ni rozhoduje o tom, jestli má modlitba, půst, almužna nebo obyčejné každodenní rozhodnutí pro dobro vůbec nějaký smysl. Křesťanský Východ a Západ na ni přitom v dějinách odpověděly velmi odlišně. A pravoslavná odpověď patří asi k tomu nejpřitažlivějšímu, co může tradice východní církve dnešnímu člověku nabídnout.

Spor starý patnáct set let

Otázka, jak se navzájem mají „Boží prozřetelnost“ a lidská svoboda, se naostro otevřela už na počátku 5. století, kdy se v Církvi rozhořel spor kolem britského mnicha Pelagia. Pelagius a jeho stoupenci tvrdili, že člověk má sám v sobě dost sil, aby si vlastním rozhodnutím a snahou zasloužil spásu. Boží milost mu k tomu není nezbytně potřeba, stačí „dobrá vůle“. Proti němu se postavil svatý Augustin, který zdůraznil, že lidská přirozenost je hříchem tak poznamenaná, že bez Boží milosti není člověk k dobru schopen vůbec ničeho.

Augustinovo učení samo o sobě problém nevyřešilo, naopak ho v pozdějších staletích ještě vyostřilo. Reformace 16. století, zejména Martina Luthera a Jana Kalvína, dovedla důraz na Boží svrchovanost až k nauce o predestinaci. Bůh podle ní od věčnosti neodvolatelně předurčil, kdo bude spasen a kdo zavržen, aniž by na tom cokoli mohla změnit lidská vůle. Kalvínský směr zvaný „supralapsarismus“ dokonce učil, že i předurčení k zatracení bylo dáno od věčnosti, ještě před pádem člověka do hříchu.

Logický důsledek téhle představy je nepříjemně jednoduchý a ve středověku ho dobře vystihli čeští husité. Pokud jsme předurčeni ke spáse, nebe nás nemine, ať uděláme cokoli, pokud jsme předurčeni k zavržení, peklo nás nemine, i kdybychom se chovali jako andělé. Otázka pak zní..Proč se vůbec snažit?

Pravoslavná odpověď: synergie

Pravoslavná církev touhle cestou k tvrdé predestinaci nikdy nešla. Její odpověď na otázku vztahu Boží milosti a lidské svobody se nazývá synergie (tedy z řeckého synergeia, spolupůsobení). Učení, že spása je vždy dílem spolupráce mezi Boží milostí a svobodnou lidskou vůlí, ne jednostranným Božím rozhodnutím ani jednostranným lidským výkonem. Jde přesně o tu otázku, kterou musela církev řešit ve sporu Pelagia s Augustinem a pravoslavná odpověď leží vědomě mimo obě krajní polohy.

Tahle rovnováha má hluboké kořeny už u byzantských otců. Svatý Jan Damašský ve svém systematickém shrnutí víry popisuje člověka jako bytost obdařenou „autexusion“ – sebeurčením, mocí svobodně se rozhodovat. Bůh podle něj dopředu ví, jak se člověk rozhodne, ale toto předzvědění samo o sobě člověku svobodu nebere. Vědět předem, jak se kdo rozhodne, není totéž jako mu to rozhodnutí vnutit. Bůh vede všechny věci svobodně, ale neomylně ke svému cíli, a že i svobodné rozhodování stvořených bytostí, lidí i andělů, patří do Božího záměru, aniž by ho jeho vševědoucnost jakkoli rušila.

Svatý Maxim Vyznavač tuto myšlenku dál rozpracoval rozlišením mezi přirozenou vůlí (touhou po dobru, kterou má každý člověk vloženou do své přirozenosti od Boha) a vůlí gnomickou neboli osobní volbou, kterou se člověk v konkrétní situaci buď k tomuto přirozenému dobru přikloní, nebo od něj odchýlí. Hřích podle něj není v přirozenosti samotné, ale právě v tomto osobním, svobodném vychýlení.

Obraz z evangelia: Zvěstování a marnotratný syn

Snad nejkrásnější ilustraci synergie nabízí samo evangelium. Při Zvěstování anděl oznamuje Marii Boží záměr, ale čeká na její svobodnou odpověď. Teprve její "staniž se mi podle slova tvého" dovoluje, aby se Boží plán spásy uskutečnil. Bůh nic nevynucuje, pouze nabízí a čeká na přijetí.

Stejně tak podobenství o marnotratném synu, kterým se pravoslavná katecheze o spáse a synergii běžně ilustruje, ukazuje týž princip v obráceném gardu. Otec syna nezastavuje na cestě do daleké země ani mu nebrání promarnit dědictví, ale zůstává v očekávání a vyběhne mu naproti, jakmile se syn svobodně rozhodne vrátit se. Boží milost je v obou příbězích stále přítomná a aktivní, ale nikdy nepůsobí bez součinnosti lidské svobody.

Proč na tom vlastně záleží

Tahle synergická vize má důsledky, které sahají hluboko za akademickou teologii. Pokud je spása čistě věcí neodvolatelného Božího dekretu, stává se duchovní život jen čekáním na verdikt, který nelze ovlivnit. Pokud je naopak synergií, pak každá modlitba, každé pokání, každé malé rozhodnutí pro dobro skutečně něco znamená, protože je to skutečné setkání dvou svobod, Boží a lidské.

Teolog Vladimir Losskij, jeden z nejvlivnějších pravoslavných myslitelů minulého století, tuhle logiku dovedl až k pravoslavnému pojmu theosis - zbožštění. Konečným cílem člověka není pasivně přijmout předem daný los, ale svobodně růst do stále hlubšího spojení s Bohem, k němuž je člověk povolán, ale k němuž ho nelze donutit. Právě proto pravoslavná tradice trvá na tom, že nebe nemůže být nikomu vnuceno, protože láska, kterou si člověk nezvolil svobodně, by vůbec nebyla láskou.

Možná právě v tomhle bodě má pravoslavná odpověď na otázku svobody a předurčení co nabídnout i dnešnímu člověku, unavenému pocitem, že o jeho životě stejně rozhodují síly mimo jeho dosah. Podle křesťanského Východu je každý den, každé rozhodnutí a každý návrat marnotratného syna domů skutečnou, nikoli jen naoko sehranou, svobodnou volbou a Bůh na ni čeká stejně trpělivě jako otec z podobenství.

SPN dříve psal: Co znamená svátost manželství a proč to není jen "církevní svatba"

Přečtěte si také